Trvalo mi najít v práci sám sebe, říká kovář David Habermann
Kdysi bývalo obvyklé, že se řemeslo dědilo z otce na syna. I dnes najdeme rodiny truhlářů, sklářů, ale třeba i lékařů. Stoprocentně to platí i o kovářském rodu Habermannů. David Habermann možná zpočátku ani kovářem být nechtěl. Teď našel svou cestu a je spokojený.
Rod Habermannů je široký a rozprostřený nejen po Jihlavsku. David patří do jedné z jeho větví. „Začíná u Alfréda Habermanna, který byl mým dědou a jeho bratrem Leopoldem, který v Jihlavě dělá kovařinu. Pak se nějakým způsobem ta rodina rozvětvila, takže my jsme se táhli za mým tátou, který je vlastně Alfréd Habermann stejně jako děda a dělal tu kovařinu v Klátovci. Tam jsme se vyučili já a můj brácha Joža,“ popisuje. Bratr Davida Habermanna teď pracuje v Žirovnici a David zůstal v otcově kovárně v Klátovci.
Místo hřebíků a mříží ková David Habermann sochy
Rodinná tradice už předem určila, čemu se David bude věnovat a on se tomu zpočátku hodně bránil. „Já s tím měl strašně dlouho problém. Když něco musíte dělat, tak si k tomu vybudujete odpor, nedobrý vztah. Strašně dlouho mi trvalo najít v té práci sám sebe,“ vzpomíná na své kovářské začátky. Nakonec si ale svou cestu našel. Začal vytvářet kované sochy. V nich našel svobodu, kterou potřeboval. Jeho sochy jsou v naprosté většině figurální a často se objevují biblická témata. K tradiční kovařině, jakou ho učil otec, se ale samozřejmě také dostane. „To je věc, která mě z nějaké části živí, ale vždycky se snažím dělat podle vlastních návrhů,“ říká David Habermann. Takže i jeho mříže a kování jsou originální.
Pseudonymem si kovář testuje, jak jméno Habermann jeho dílo ovlivňuje
I když se od klasické rodinné kovařiny David Habermann poněkud odklonil, pořád si sebou nese své jméno. „Toho se člověk nezbaví i v tom pozitivním i v tom negativním smyslu,“ přiznává. Přesto, anebo právě proto si začal testovat, jak by se lidé na jeho díla dívali, kdyby na nich nebylo jméno Habermann. Pod některá se podepisuje pseudonymem Hugo Jonáš. „Hugo byl velmi známý český sochař Hugo Demartini a Jonáš je kvůli tomu, že moje žena byla Jonášová,“ vysvětluje.
Děti do kovařiny nikdy netlačil. I ony se musí najít samy
David Habermann má dvě děti. Dcera Elisabeth nastupuje na grafickou školu a své kresby už představuje na otcově výstavě. Zatím se výtvarně hledá, ale s železem to zřejmě nebude mít moc společného. „Já jsem se k tomu vůbec nedostala, mě to nikdy nějak nelákalo,“ říká s tím, že ji k výhni tatínek nikdy ani nepustil. „Tím, že jsem jako mladý musel tu práci dělat, tak se snažím k tomu ty děcka netlačit. Máme ještě syna Matyáše, ten se občas k tomu přichomýtne, ale snažím se ho hlavně k tomu netlačit z vlastní zkušenosti,“ dodává David Habermann.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
