Uzlík k uzlíku a je tu krajka! Zní to jednoduše, ale chce to velkou dávku trpělivosti

14. květen 2015

Fotografie krajkového límce v časopise pro šikulky připomněla Aleně Vyčichlové dětství. Podobný přece nosila její maminka. Začala pátrat, jak se zvláštní krajka vyrábí, a dnes je z ní odbornice na frivolitkovanou krajku. Z tenké příze vyrábí pomocí malého člunku nádherná prostírání, náhrdelníky, náušnice nebo vánoční ozdoby.

„Po dlouhém hledání se mi podařilo najít v Hradci Králové paní, která mi byla ochotná poradit po telefonu,“ vzpomíná Alena Vyčichlová a s úsměvem popisuje, jak se základní uzlíky učila. „Obě jsme měly pevnou linku. Já jsem musela mít obě volné ruce, abych pochopila, jak uchopit člunek, jak vést přízi. A ta paní měla sluchátko v kastrůlku.“

Později absolvovala krajkářka v Praze kurz. Nejvíce jí ale dala návštěva vyhlášeného polského krajkáře Jana Stawasze. „V Polsku ta krajka nebyla nic neobvyklého,“ říká Alena Vyčichlová s tím, že u Jana Stawasze musela na mnohé z toho, co se doté doby naučila, zapomenout. Ale vyplatilo se to. Dnes jí v rukou rostou nádherné věci.

„Frivolitkovaná krajka se skládá z frivolitkovaného uzlíku a ten se skládá ze dvou půluzlíků. A to je to nejtěžší, co na té frivolitce je, zvládnout ten první uzlík,“ říká krajkářka s tím, že někomu může uvázání prvního uzlíku trvat i dvě hodiny. „Měla jsem tady holčičku, té bylo asi dvanáct, a ta to zvládla za deset minut.“

K výrobě frivolitkované krajky potřebujete přízi, speciální člunek, který prodávají v galanteriích a v neposlední řadě notnou dávku trpělivosti. „To je výhoda té krajky, že ji můžete vázat kdekoliv, třeba ve vlaku, aniž byste potřebovala třeba herduli jako při paličkování,“ říká Alena Vyčichlová.

Krajka, ilustrační foto
Spustit audio