Ve Stonařově všichni mluvili pajersky. Čistou němčinou mluvil jen pan doktor, učitel a farář

„Ta pajerština, to je dialekt. Měl by být podobný bavorskému a také rakouskému. Takže se to tak pomíchalo,“ říká Josefa Šánová. Je jí teď už přes devadesát let a stále stejně dobře mluví německy, česky i pajersky. Ve Stonařově zažila dobu první republiky, kdy tady Němci a Češi žili v míru. „My jsme vždycky měli starostu Němce. To bylo regulérní, podle počtu obyvatel. Nikdo se nad tím nezastavoval, nikomu neubližovali,“ vzpomíná Josefa Šánová.

Stonařovští mezi sebou mluvili pajersky. „Rozuměli tomu Češi, naučili se to. Němci se naučili česky. Někteří míň, i mezi nimi byli paličáci,“ říká Josefa Šánová. U nich doma se tehdy mluvilo víc česky. To kvůli otci, který byl Čech a německy moc neuměl. Matka byla Němka. „Když někdo přišel na besedu, tak jsme mluvili podle toho, jak kdo byl. Třeba se začalo česky a najednou se mluvilo německy,“ usmívá se stonařovská pamětnice.

Josefa Šánová byla učitelkou. Učila dokonce ještě za války, a tak poznala, že německé děti ani pořádně německy neuměly. Naučily se to až ve škole. „Správně německy uměl učitel, pan doktor a pan farář,“ dodává. Ona sama má štěstí na výbornou paměť. Stále překládá do němčiny a i tou pajerštinou si ještě má s kým popovídat. „Kamarádka ještě žije. My jsme se scházely a to byla pajerština! Ona uvařila kafe, seděly jsme a vzpomínaly,“ říká Josefa Šánová.