Velkým přáním Josefa Saláka bylo stát se správcem hřbitova. Teď pečuje dokonce o tři

„Když jsem se v osmdesátých letech, přistěhoval do Telče, tak jsem vyslovil přání, že bych jednou chtěl dělat správce hřbitova. Je zvláštní, že se mi to splnilo,“ říká Josef Salák. Svou kancelář má v budově s obřadní síní na hřbitově V Lipkách. „Hřbitov V Lipkách je jeden z těch novějších hřbitovů. Ty staré máme u kostela Matky Boží a u kostela Svaté Anny,“ vysvětluje. Pracovní den Josefa Saláka začíná brzy ráno, kdy všechny tři hřbitovy objede a ten u Svaté Anny odemkne, jediný se totiž na noc zamyká. „Potom jdu na bojové rozdělení do podniku,“ říká. Je totiž zaměstnancem Služeb Telč. Tam vznese své požadavky a také dostane úkoly. Na podzim v období dušiček je úkolů hodně. Především je třeba zajistit na hřbitovech vodu nebo odvážet odpad, který samozřejmě třídí.

U hrobů kamarádů nebo známých osobností se často zastaví, pomodlí se

Na Josefu Salákovi je vidět, že má svou práci rád. Má ji také perfektně zorganizovanou. Ve svém počítači ukazuje, že má ke každému hrobu informace nejen o zemřelých, ale i o pozůstalých, kteří se o hrob starají, je tam i fotografie hrobu a samozřejmě poznámky o poplatcích. „Zajímá mě i ta historie lidí, kteří nás předešli na věčnost. Říkám si, jaké měli plány, co dokázali,“ říká. „Jsou tady osobnosti, které jsou mi bližší. Třeba varhaník, žák Leoše Janáčka, pan Bohumil Pokorný. Jsou tady i mí kamarádi,“ dodává. U takových hrobů se často zastaví, pomodlí se.

Každý hrob upraví tak, jak to cítí

Telčské pozůstalé Josef Salák moc chválí. O své hroby se prý starají příkladně. A je prý jedno, jestli náhrobky zdobí třeba plastovými květinami křiklavých barev. „Každý to upraví, jak to cítí. My bychom řekli kýč, ale jim se to líbí. Tak proč ne,“ vysvětluje.

Nedělám nic navíc. Občas si dám i kafe

Ze svých cest po světě má Josef Salák zajímavou zkušenost. Mnohdy mu stačí projít si hřbitov, a hned má představu, jak bude vypadat město nebo vesnice. Telčské hřbitovy jsou jak vidno v pořádku, ale jedna věc Josefa Saláka přece jen trápí. „Můj sen byl, aby u Svaté Anny byly toalety. Je mi těch návštěvníků líto,“ posteskl si. To, že dostal cenu města, ho velmi překvapilo. Myslí si totiž, že nedělá nic navíc. „Ba naopak si myslím, že mám občas i čas si dát kafe,“ směje se.