Vítězslav Stoklasa: Když jsem v důchodu studoval výtvarný obor, holky si mě pletly s profesorem
Každý, komu do schránky chodí Batelovské listy, zná verše Vítězslava Stoklasy. V žádném z čísel od roku 2010 až do dneška jeho báseň nechyběla. Osmaosmdesátiletý básník letos vydal celé dílo pohromadě v útlé sbírce Doteky života.
Dočteme se v ní o autorově původu: babička Anna Andrejevna Neresteva patřila k ruské aristokracii, její dcera Klaudie se po první světové válce dostala se svým českým mužem do Batelova, kde strávili dětství oba jejich synové – starší Jindřich a mladší Vítězslav.
Ve škole bavilo Vítězslava malovat: „V obecné škole, v měšťance jsem byl v kreslení dobrej. A před dvaceti lety jsem si pořídil tuhle rozdrbanou chalupu, abych měl pořád co dělat,“ vysvětluje v chodbě vyzdobené velkoformátovými kresbami uhlem, většinou akty. „A abych přitom tak nějak kulturně žil, tak jsem si to tady chtěl vyzdobit,“ říká s úsměvem. Ve svých šedesáti sedmi letech se pustil do dálkového studia výtvarného oboru Střední umělecké školy grafické v Jihlavě a na chalupě si zarámoval i závěrečný certifikát, když v roce 1999 obor dokončil. „Byl jsem tam nejstarší, pletli si mě s profesorem a holky mě zdravily po chodbách,“ směje se, když na tu dobu vzpomíná.
Z dob studií zdobí jeho chalupu také keramické sošky. Ukazuje smutného klauna, který přes den staví šapitó a večer vystupuje, rozvířené dvě tanečnice nebo trojrozměrnou verzi obrázku z plakátu k filmu Miloše Formana - ženský klín s visícím Larrym Flintem. „On se na obrázku ničeho nedrží, ale já jsem mu přidělal, aby někdo neřekl, že visí jen tak v luftě, takové držáky v podobě tenkých kalhotek, téměř tang,“ usmívá se umělec. Umění mají v rodině - jeho syn se vyučil u kováře Alfreda Habermanna a nyní má v Praze kovářský umělecký ateliér.
Školy za války zavřely, a tak se vyučil zámečníkem
Se vzpomínkami jdeme ještě dále. Vítězslav Stoklasa totiž není povoláním malíř, ani básník. Celý život dělal manuální práci a umění měl jen jako koníčka. „Já jsem povoláním strojní zámečník. Nastoupil jsem ve čtyřicátém roce do reálného gymnázia v Jihlavě, jenomže to bylo za rajchu, takže ho potom zavřeli. Tak jsem se vyučil zámečníkem, protože školy nebyly. V padesátém roce jsem narukoval a zůstal jsem v armádě u technických služeb. Když jsem toho pak nechal, tak jsem se po dvanácti letech vrátil do Batelova,“ vzpomíná aktivní senior. V Batelově pracoval jako údržbář na sile a ve škrobárně.
Básně si píše pro sebe, když jej něco napadne. V Batelově se však podařilo, aby pravidelně vycházely a našly si své čtenáře. Od roku 2010 se jedna báseň objevila v každém čísle Batelovských listů, které vycházejí čtvrtletně. Letos vyšly všechny společně ve sbírce Doteky života. Ilustrace vytvořila místní malířka Marie Holoubková. Sbírka je rozdělená na tři oddíly.
Nechybí mezi nimi i vyznání rodnému městečku, z níž uvádíme úryvek:
Mému Batelovu
Z krásného snění až procitnu zrána,
vzpomínka na dětství ke mně je zvána.
Čekal jsem na ni celičkou noc,
na její kouzlo, čarovnou moc.
Miluji Batelov, dal bych vše v sázku,
pro krásu okolí, pro svoji lásku.
V myšlenkách přepluji bouřlivé vlny,
v mé duši, v mém srdci tebe jsem plný.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
