Vladimíra Svobodová pro soubor Trnávka znovuobjevila zvyky, tance a kroj Českého Horácka

„Bylo to veliké přání už z dětství, abych něco takového dělala,“ začíná své vyprávění vedoucí souboru Trnávka Vladimíra Svobodová a ukazuje mi staré fotografie. Na jedné z nich je jako malé děvčátko v kroji. Prý tehdy vítala Američany a s úsměvem dodává, že ten obrázek dlouho nemohla nikomu ukazovat. Fotoalbum obsahuje spoustu vzpomínek na působení paní Vladimíry v tehdy ještě jihočeském folklóru. Do Pacova přišla až se svou rodinou, a i tady chtěla dělat to, co má nejraději.

Děvčata ta tančila a chlapci je vyhazovali do výšky. Létala jak holubice

Začalo pátrání po zvycích, tancích, krojích. Bylo to náročné. Nikdo si nic nepamatoval, a tak nezbylo nic jiného, než hledat v archivech. „My jsme přesně na hranici jihočeské oblasti Kozácka, blat a na hranici Českého Horácka. To znamená vesničky vedle sebe a už je to z jiné oblasti. Takže tady i ty dudy byly,“ vysvětluje Vladimíra Svobodová. Mravenčí práce přinesla ovoce. Na dobrou cestu ji přivedl i známý jihlavský folklorista Míla Brtník starší. „Říkával: Vy tam máte nádherné bíle sukně, zkus objevit pana Bělíka, který o tom bílém vyšívání píše,“ vzpomíná paní Vladimíra. Na vzácnou knihu přišla při stěhování jedné školy. „Četla jsem, že v Pelhřimově se konaly zábavy, kde děvčata tančily a chlapci je vyhazovali do výšky, že létaly jako holubice. A to mě napadlo, že to budou asi ty bílé sukně,“ popisuje další impuls k objevení důležité části kroje – letním bílým všívaným sukním.

Konečně se na světlo boží dostalo České Horácko, Kozácko a Pelhřimov!

Ony bílé sukně jsou dnes nedílnou součástí kroje děvčat z Trnávky. Nosí pod nimi barevné spodnice, aby vyšívání krásně vyniklo. První křest zažily bílé sukně na slavnostech ve Strážnici v roce 1984. Tam hned na začátku přišla ledová sprcha. Organizátoři nechtěli pustit Trnávku na pódium. Jejich kroj neznali. Soubor se ale nedal a vystoupil. „Vidím, jak k našemu souboru utíká strašným tempem jeden pán. Najednou si říkám: Vždyť je to František Bonuš, profesor konzervatoře a on křičel: Jaktože to nevíme! Konečně se na světlo boží dostalo České Horácko, Kozácko, Pelhřimov. A já jsem byla šťastná, když poznal ty kroje, odkud jsou, tak jsou asi dobře udělané,“ vypráví ještě dnes s dojetím Vladimíra Svobodová.

Antonín Lippert předal Trnávce celý svůj sběratelský materiál

Trnávka tančila a zpívala už třicet let, když se Vladimíra Svobodová dozvěděla, že v Kamenici žije sběratel lidových písní Antonín Lippert. V té době mu bylo už přes devadesát let a byl úžasně vitální. „Když jsem za ním přišla po našem vystoupení, tak měl slzy v očích a řekl: Ještě jsem nic tak krásného neviděl, aby se takhle zpracovaly tradice, jako jste to dělali vy,“ vzpomíná vedoucí souboru a s hrdostí prozrazuje, že Antonín Lippert předal Trnávce celý svůj sběratelský materiál. Trnávka tak má dál z čeho čerpat.

Nakonec možná jen vysvětlení názvu souboru. Je to jednoduché. U Pacova teče krásná říčka Trnávka.