Get Adobe Flash player
Get Adobe Flash player
Get Adobe Flash player
Get Adobe Flash player
8. srpna  2014  rubrika: Příroda a dobrodružství

POHÁDKA NA SRPEN - O ZELENÉ KOBYLCE

Kobylka - Foto: Barbora Buchalová

KobylkaFoto: Barbora Buchalová

Když jsem byla jednou o prázdninách za Hajajou v Hajanech, potkala mě příhody. Při odpolední procházce jsem na pěšině viděla malého kluka. Klečel na kraji louky a opatrně rozhrnoval trávu.

„Tys´ něco ztratil?“
„Neztratil, ale viděl jsem zeleného koníka. Udělal dva skoky a zmizel.“
Kluk měl všechny přední zuby, takže ještě nechodil do školy. Kdyby mu některý zub vpředu chyběl, tak by to byl prvňák. Podle toho se prvňáci poznají. 

„Koníka asi nenajdeš. Ten už je bůhví kde.“
„Já už ho ani nehledám,“ řekl kluk. „Teď hledám Ferdu Mravence.“
„Ferdu Mravence?“
„Jo. Když tu byla ta kobylka ...“
„Ale Ferda i jeho kobylka jsou z pohádky. Tady je nenajdeš.“ 

„Jenže toho zeleného koníka jsem tady viděl.“
„Proč myslíš, že to byla Ferdova kobylka? Víš, kolik může být na téhle louce kobylek?“
Kluk se zarazil a vypadal, že se rozbrečí. Sedla jsem si k němu do trávy.
„Představ si, že by se Ferda coural tady po louce a v pohádce by chyběl. A jaká by to potom byla pohádka o Ferdovi, kdyby v ní hlavní hrdina nebyl!“  

Kluk chvíli mlčel a pak se zeptal:
„Co víš o zelených kobylkách?“
„Nic moc. Na světě jich žije hodně. Některé jsou malé, jiné veliké. Jsou zelené, hnědé, černé. Ale všechny kobylky mají protáhlé tělo zrovna jako ta Ferdova. A mají křídla a obrovské, silné zadní nohy.
„Aby se jim dobře skákalo, viď!“ vykřikl kluk. „To jsem před chvilkou viděl.“ 

„Všechny ty kobylky mluví křídly a slyší předníma nohama.“
„To si děláš legraci,“ zamračil se kluk. „To si vymýšlíš.“
„Nevymýšlím. Kobylky nemají hlas, ale třou tvrdými křídly o sebe, a ta vržou. A tím vrzáním si dovedou leccos povědět.“
„Hm. A jak můžou slyšet nohama?“ 

„Uši přece nemusíme mít všichni stejné. Zajíc má jiné uši než ty a sova má taky jiné. Kobylky mají zkrátka něco jako uši na předních nohou.“
Kluk chvíli přemýšlel a pak se rozchechtal:
„Jé, představ si, že bych poslouchal maminku třeba kolenem!“ A smál se tak nakažlivě, že jsem se rozesmála s ním. 

Autor:  Milena Lukavská