PzKpfw IV Foto:   archiv

Rok 1942 byl pozoruhodný tím, že pro hlavní agresory ve světovém konfliktu znamenal zásadní vojenské neúspěchy, které byly rozhodující pro další vedení války. Pro Němce, kteří dosud na všech bojištích excelovali, to byly hned dvě osudné rány. Rusko a severní Afrika, pro Japonce po krátkém půlročním vítězném opojení katastrofa u malého tichomořského atolu.

Němečtí vojáci odpočívají a popíjejí v létě 1942 nedaleko Stalingradu

Foto:   archiv

Fotogalerie obsahuje: 12 obrázků

I po 65 letech je překvapující, jak brzy po oslnivém nástupu útoky agresorů ztrácejí dech a útočníci se najednou musí sami začít bránit. Německo sice od čtyřicátého roku ovládá západní a střední Evropu, ale směrem na východ na zasněžených pláních pod Moskvou narazilo a nemůže dál. Na opačné straně zeměkoule, ještě před příchodem léta, ztrácí Japonsko v jediném střetnutí dosavadní námořní převahu a už nikdy ji nezíská zpět. Před koncem roku se v severní Africe vyloďují angloamerická vojska a na východě kontinentu odhánějí Britové Afrikakorps od bran Egypta.

Na východě...

Stalingrad Foto:   archiv

Operace Barbarossa skončila pro Němce neúspěšnou bitvou o Moskvu a hned na počátku roku 1942 - vyčerpané a předchozími boji značně oslabené jednotky Wehrmachtu byly vrženy zpět čerstvými sovětskými silami povolanými ze Sibiře. Lednový protiútok Sovětů se změnil na generální ofenzívu od Ladožského jezera až k Černému moři a zatlačil německé ozbrojené síly 150-300 km daleko od Moskvy. Nedostatečné zajištění Rudé armády v druhé fázi protiútoku a tvrdý německý odpor, ale zabránily ještě výraznějšímu sovětskému úspěchu. Německá armáda ještě zdaleka nebyla poražena a od května pozvolna přebírá iniciativu. Plán Modrý už nepředpokládal německý útok na celé šíři fronty, ale jen na jihu ve dvou směrech. Jednak podél pobřeží Černého moře až na Kavkaz s cílem zajištit ropná pole v Gruzii, Arménii a Ázerbajdžánu. Další skupina armád dostala rozkaz postupovat na severním křídle a za hlavní cíl jí Hitler určil město, které neslo ve svém názvu jméno jeho soupeře, Stalingrad. Když Němci udeřili, prolomili linie ruské obrany a ta se, stejně jako v předcházejícím roce, začala hroutit. Po vítězstvích u Charkova, Rostova a Sevastopolu německá armáda překračuje 31.července řeku Don a táhne na Stalingrad a jeho předměstí dosahuje 23. srpna. Obdobné je to také na Krymu, 30. června začíná sovětská evakuace Sevastopolu a v prvním červencovém týdnu Němci město dobývají.

Zdálo se, že tentokrát to útočníkům vyjde a zejména jejich postup zejména na jih byl obdivuhodný. Pravda, těžební zařízení na ropných polích u Majkopu ustupující armáda zničila, ale na jihu byla další a bohatší. Němcům plán vycházel, 17. srpna obsazují Pjatigorsk na Kavkazu, 21. srpna horští myslivci vztyčili nacistickou vlajku na Elbrusu a 25. srpna svádějí Němci těžké boje u řeky Těrek. Pobřeží Kaspického moře leželo lákavě blízko. Otevíraly i širší strategické možnosti, nejen cesta ke Groznému a k Baku a kaspickým ropným polím, ale i k postupu dále na jih a východ, k Perskému zálivu a k hranicím Indie, což byly sny, jimiž se Hitler opájel.

Když triumfující Wehrmacht dosáhl řeky Těrek, vypukla na Kavkaze protisovětská povstání, obdobně jako předtím na Ukrajině a pobaltských zemích. Kavkazské národy, převážně muslimské, vítaly Němce jako osvoboditele a slibovaly si hlavně zrušení nenáviděných kolchozů a znovuotevření mešit. O síle povstalců svědčí údaje, podle kterých sovětské orgány zlikvidovaly v letech 1942-1943 na Severním Kavkaze 960 povstaleckých skupin čítajících 17 500 osob. Po válce pak ještě následovaly násilné deportace celých etnických skupin.

S odcházejícím létem se však vytrácí síla německých úderů, postup se zpomaluje až ustává úplně. Kolem Stalingradu sice propukají od začátku září prudké boje a 13. září zahajují Němci útok na město, který měl být konečný. Sovětský obranný perimetr okolo Stalingradu měří pouhých 50 kilometrů a obě strany se střídají v útocích a protiútocích, které však nepřinášejí významnější územní zisky. V říjnu Němci zahajují nejdelší a nejzuřivější ofenzívu, která je ale značně vyčerpá. Na jižním okraji Stalingradu dosahují Němci břehů Volhy, ale koncem října se objevuje první sníh a intenzita bojů slábne. Také na Kavkaze postup vázne a boje se odvíjejí podél řeky Těrek.

V první listopadové dekádě začíná ve Stalingradě poslední velký německý útok s těžkými ztrátami na obou stranách. Některé německé skupiny dokážou proniknout až k Volze, ale ostatní jsou odříznuty od svých zásobovacích zdrojů. Německé velení už nedokáže řídit průběh operací a Sověti jsou schopni mařit úsilí útočníků. Deset dnů před koncem listopadu začíná podél Donu sovětská ofenzíva. Sověti shromáždili přes půl miliónu vojáků, 900 tanků a přes tisíc letadel a útočí ze severu i z jihu a obrovské kleště obkličují Paulusovu 6. armádu u Stalingradu v síle 300 tisíc mužů. Němci si ještě zdaleka nepřipouštějí, že ve vývoji války nastal zásadní zvrat.

V Pacifiku...

Midway Foto:   U.S. National Archives

Hned po přepadení Pearl Harboru se vlna japonského příboje rozlila po obrovských prostotách jihovýchodní Asie a Pacifiku. Pro Japonce byl první půlrok války v Pacifiku byl nepřetržitou sérii úspěchů. Zato pro Američany každodenní zprávy z bojišť znamenaly hořká sousta. Vláda i vojenské velení USA hledaly něco, co by situaci poněkud zvrátilo. Myšlenka na bombardování Japonských ostrovů proto okamžitě získala veškerou podporu a jak se později ukázalo, vojensky víceméně bezvýznamná akce měla obrovské strategické důsledky. Zatímco ve Spojených státech významně posílila morálku obyvatelstva, u protivníků vyvolala až iracionální reakci, která vyústila v osudný střet u atolu Midway.

Nálet 16ti středních bombardérů B-25 Mitchell, startujících 18. dubna 1942 z letadlové lodi Hornet pod vedením podplukovníka Doolittla, tak silně otřásl sebevědomím japonských vojenských špiček, že daly zelenou riskantnímu plánu admirála Jamamota na svedení rozho-dující námořní bitvy u amerického atolu. Pozoruhodná byla i japonská sveřepost při vyhledávání "rozhodujícího střetnutí" všech sil, zatímco zjevnou předností Japonců na moři dosud vždy byl překvapivý úder při dostatečné vlastní přesile. Tak "vymetli" Japonci britské loďstvo z Bengálského zálivu od Malajsie a Barmy a Američany s Holanďany z okolí indonéských ostrovů.

Samotný "zázrak u Midway", jak bývá bitva často označována, nebyl samozřejmě dílem náhody ani mimořádného štěstí, ale chladně vykalkulovanou taktikou. Nimitz připravil Japoncům to, s čím oni tak často do té doby operovali - překvapení. Za hlavního viníka porážky bývá označován admirál Nagumo, velící skupině japonských letadlových lodí, který v rozhodujících chvílích vydal špatné rozkazy. Ale už samotný plán útoků na atol svědčí o nekritickém sebevědomí útočníků a organizace letecké ochrany japonských letadlovek pak o zásadním taktickém pochybení.

Nová japonská taktická doktrína sjednocení všech leteckých jednotek vlastních letadlových lodí v jediný mohutný útok, který udeřil naráz drtivou silou, známá jako"gendaismus" znamenala, že se nedostávaly síly pokud se změnila situace. Tak tomu také bylo, když americké střemhlavé bombardéry přistihly Nagumovy lodi s palubami plnými přezbrojovaných letadel a se stíhačkami letecké ochrany bez paliva a nábojů. I když americké ztráty byly obrovské, ukázalo se že i neúspěšné útoky japonskou obranu vyčerpávaly až nastala chvíle, kdy už nebyla schopna pohromě zabránit.

Je pozoruhodné, že Japonci v průběhu války nikdy nezvítězili v žádném střetnutí svazů letadlových lodí. V Korálovém moři v květnu 1942 byly síly víceméně vyrovnané a i výsledek lze označit za nerozhodný. U Midway však už utrpěli zdrcující porážku a v bitvě u ostrovů Santa Cruz Japonci pří výrazné převaze čtyř vlastních letadlových lodí proti dvěma americkým, sice Američany citelně poškodili, ale nezničili. V dalších střetnutích už měli Američané převahu v lodích i letadlech, která postupem času ještě narůstala a tak v závěrečných fázích války ani nelze hovořit o rovnocenných soupeřích.

Porážka japonské floty u Midway byla pro Američany výzvou, aby se postavili japonské expanzi také na zemi a pokusili se ji zastavit. Když letecké snímky ukázaly, že Japonci budují na jednom z Šalamounových ostrovů letiště, poslaly tam Spojené státy jedinou divizi námořní pěchoty, kterou v tu dobu měly. Američané se vylodili na ostrově počátkem srpna 1942 a přes půl roku trvající boje vyčerpaly Japonce natolik, že byli nuceni omezit své aktivity na jiných bojištích.

Bitva o Guadalcanal se tak dá s trochou nadsázky označit za "Stalingrad Pacifiku". I když množství vojáků bojujících na pláních u Volhy bylo nesrovnatelně větší než těch, co se bili v džunglích tichomořského ostrova, výsledky jsou srovnatelné. Symbolické je i to, že několik dnů po německé kapitulaci u Stalingradu začali Japonci evakuovat svá vojska z Guadalcanalu.

V Africe...

El Alamein Foto:   archiv

"Před El Alameinem jsme nepoznali vítězství. Po El Alameinu jsme nepoznali porážku," tak zdůraznil význam bitvy tehdejší britský premiér Winston Churchill. Vítězství osmé britské armády na podzim roku 1942 nad Rommelovým Afrikakorpsem proslavilo v očích britské i světové veřejnosti generála a později polního maršála Bernarda Law Montgomeryho. Byl označován za nejlepšího britského vojáka od dob Wellingtona, vítěze od Waterloo. A co je pro naši dobu snad ještě příznačnější - byl po něm pojmenován kabát, slavný "montgomerák".

Boj o nadvládu nad Západní pouští trval mezi britskými jednotkami a německo-italskými vojsky bezmála dva roky. Pro žádnou stranu to nebyla fronta snadná. Plochá, monotónní poušť se skalami, pískem, slanými mokřinami a písečnými bouřemi. Nekonečně dlouhé vzdálenosti, ve dne horko, v noci mráz, nedostatek nejen vody, ale jakýchkoli zdrojů.

Rommel už provedl dvě ofenzívy a dvakrát byl odražen. Během zimy ale dostal dodávky nových tanků a koncem jara 1942 přichystal pro Brity překvapivou protiofenzívu - třetí, nejmohutnější nápor. V počtu mužů byly síly přibližně vyrovnané, Němci měli ale převahu v letectvu a měli i lepší tanky. Odvážně vedenými operacemi rozvrátil Rommel britskou obranu, zaútočil na Tobrúk a ten se vzdal. Britský pokus zastavit ho u Marsá Matrúh ztroskotal a nově jmenovaný polní maršál neztrácel čas a postoupil hluboko na egyptské území až k El Alameinu, přibližně 120 kilometrů západně od Alexandrie.

Prodlužující se zásobovací linie a zvýšená činnost britského letectva operujícího z blízkých základen však zpomalily německý postup a když ještě v červenci Spojenci potopili tři ze čtyř tankerů Osy, dopravující palivo do severní Afriky, postup ustal zcela. Rommelovy žádosti o pár čerstvých německých divizí, které by umožnily završit jeho úspěch na Středním východě zůstaly nevyslyšeny, neboť rezervy už nebyly a stahovat jednotky z východní fronty nepřipadalo v úvahu. Tam právě probíhala letní ofenzíva směrem na Stalingrad a Kavkaz.

"Porážka je jedna věc; hanba je druhá", řekl o porážce u Ghazaly a pádu Tobrúku britský premiér Churchill a přistoupil už ke třetí výměně velitelů na Středním východě. Po generálu Wavellovi, kterého nahradil generál Auchinleck, přichází generál Alexander a s ním do té doby neznámý generál Montgomery, který převzal velení nad britskou 8. armádou, zle tísněnou Rommelem. Montgomery stabilizoval situaci a začal shromažďovat posily jak z Anglie tak i ze Spojených států. Například, když se Churchill při jednání s Rooseveltem dovídá o pádu Tobrúku, americký prezident mu okamžitě nabídne vojenskou pomoc - 300 tanků typu Sherman a 100 samohybných děl.

Montgomery se také snaží pozvednout nízkou morálku armády, navštěvuje jednotky a hovoří s vojáky. S nimi navázal záhy dobré vztahy, vojáci ho měli rádi a důvěřovali mu, protože se nebál objevovat i v místech blízko fronty. Velmi dobré vztahy udržoval i s přímým nadřízeným generálem Alexandrem, který Montgomeryho po celou dobu tažení výrazně podporoval. Když 30. srpna Rommel zaútočil, byl Montgomery připraven. Proti zakopaným tankům a novým šestiliberním dělům neměli Němci šanci a i když zatlačili britské levé křídlo poněkud na jih, po čtyřech dnech útok odtroubili a stáhli se do výchozích pozic.

Montgomery je nepronásledoval. Věděl že v blízké době dojde na západě v Maroku a Alžírsku k velkému spojeneckému vylodění a tak jen udržoval Rommelovu pozornost a shromažďoval další posily. Na jeho rozkaz k útoku v operaci "Lightfoot" čekalo celkem 220 tisíc spojeneckých vojáků a na 1350 tanků, včetně nejnovějších amerických shermanů. Také 500 letadel Desert Air Force převyšovalo počty letounů luftwaffe a Regia Aeronautica. Celkem měl Montgomery převahu 2:1 pokud šlo o vojáky a 3:1 v tancích. Osud zjevil Montgomerymu svoji přízeň i v tom, že nemocný Rommel odcestoval v rozhodující chvíli na léčení do Německa. V noci z 23. na 24. října zahájilo palbu na 900 děl a dopředu se pohnuly jednotky mající za úkol odstraňovat miny, útok konečně začal. Když se 25. spěšně vrátil Rommel, zjistil že na severu spojenci uvízli a na jihu postoupili jen nepatrně. Montgomery však okamžitě změnil plán a přeskupil jednotky, ale zase výraznějšího postupu nedosáhl. Změnil tedy plán podruhé a nový útok začal v časně ráno 2. listopadu. Jednotky postupovaly zvolna, ale postupovaly. Tvrdou, opotřebovací bitvu nakonec rozhodla početní převaha.

Rommel, nedbající Hitlerova rozkazu neustupovat, unikal z obklíčení jen za cenu těžkých ústupových bojů. Naděje, že by se po vyklizení Kyrenajky zastavil jako dříve v Tripolsku a obnovil tam svou sílu už nebyla. Ve francouzské severní Africe se vylodila angloamerická vojska a postupovala k východu. Němci zoufale hledají jednotky, které by proti nim nasadili, ale ty nebyly. V první listopadové dekádě dochází ve Stalingradu k poslednímu velkému německému útoku a deset dnů před koncem tohoto měsíce začíná podél Donu mohutná sovětská protiofenzíva.