Americký lehký tank Foto:   U.S. National Archives

Sledujeme-li události 2. světové války, může nám vylodění spojenců v severní Africe v říjnu 1942 připadat jako zbytečný úkrok stranou. Ovšem při podrobnějším pohledu se ukáže, že na podzim roku 1942 spojenci jiný krok někam jinam nebyli ani schopni udělat. Obsazení severní Afriky mělo také přivést zpět mezi spojence Francii, kterou Němci bleskovou porážkou vyřadili ze hry.

Američtí pěšáci nastupující v Norfolku na východním pobřeží Spojených států do transportních lodí, které je přepraví do severní Afriky

Foto:   U.S. National Archives

Fotogalerie obsahuje: 21 obrázků

Po vstupu Spojených států do války dohodli vedoucí představitelé obou zemí - Roosevelt a Churchill - společnou strategii "nejdřív porazit Německo a potom Japonsko". V Evropě však jediným Němci neokupovaným územím byly Britské ostrovy, a kanál La Manche jako nikoli bezvýznamnou překážku uznával i Hitler. Oba státníci, Roosevelt i Churchill, si těžkosti spojené s útokem na nepřítelem obsazené pobřeží uvědomovali, stejně jako skutečnost, že skoro rok po vstupu USA do války je nejvyšší čas podniknout nějakou viditelnou akci. To se týkalo především Američanů, neboť Britové samozřejmě bojovali už od samého začátku války. I v roce 1942 bojovali na několika místech zejména v Lýbii a východní Africe i v Atlantiíku. Proto dal prezident náčelníkům štábů ve Spojených státech konkrétní příkaz, aby ještě v roce 1942 podnikli nějakou útočnou pozemní akci v evropské zóně. V úvahu přicházely tři možnosti.

První bylo přímé posílení britských armád na Středním východě po moři kolem mysu Dobré naděje ve snaze zničit Rommelovu armádu a obsadit Tripolsko a tím si zabezpečit vládu nad střední částí Středozemního moře. Druhá byla připravit výsadková vojska a zmocnit se severozápadní Afriky s tím, že odtud bude vedena ofenzíva na východ, aby byl Rommel sevřen v kleštích. Ovládnutím severoafrického pobřeží by spojenci mohli získat kontrolu nad celým Středozemním mořem. Třetí variantou byla omezená operace na severozápadním pobřeží Francie s obsazením nevelkého území, které by pak po doplnění sil sloužilo jako výchozí bod pro útok směrem na Německo. V úvahu přicházela dvě místa, poloostrov Cotentin nebo Bretaň. Bylo jasné, že v roce 1942 žádná vetší invaze do západní Evropy není možná.

Američtí vojáci nastupují v Norfolku na transportní lodě, které je přepraví k břehům severní Afriky Foto:   U.S. National Archives

Posuzováno poválečným pohledem, vypadá toto tvrzení jako nepříliš vydařená výmluva, ale je třeba si uvědomit, že v roce 1939 byla armáda USA opravdu v žalostném stavu. Podle početních stavů byla až na sedmnáctém místě světového žebříčku a z bojového hlediska byla většina sil nepoužitelná. Jen čtyři z devíti pěších divizí byly schopny vystrojit alespoň polovinu svých tabulkových stavů. Země postrádala jakékoliv jádro polní armády, nejlepší složky jedné pěší a jedné jízdní divize odrážely v Texasu nájezdy mexických banditů. Ale ani ty se nemohly s žádnou evropskou armádou měřit. Tzv. tankové vojsko se skládalo jen z poloviční "mechanizované jízdní brigády" o 23000 mužích a z několika výcvikových tankových rot u pěších divizí. Používaný vojenský materiál byl buď technicky zastaralý, nebo beznadějně opotřebovaný. Kulomety, minomety, děla, to vše pocházelo z 1. světové války.

V této souvislosti je třeba připomenout meziválečnou situaci ve Spojených státech, zejména éru takzvaného Briand-Kellogova paktu ze srpna 1928, který zakazoval válku jako prostředek k řešení mezinárodních sporů. V USA vládlo obecné přesvědčení, že účast v 1. světové válce byla omylem vyvolaným triky diplomatů a ziskuchtivých zbrojních producentů. Všechno, co souviselo s vojenskými záležitostmi, bylo považováno za militarismus a armáda byla silně podceňována. Dokonce ještě nominační sjezd republikánů na prezidentské volby v roce 1940 se manifestačně postavil za požadavek neintervenovat a nijak se neangažovat ve válce.

Spojenečtí vojáci se brodí příbojem z výsadkových člunů na pobřeží Foto:   US NAVY

Po začátku války se zbrojní výroba v USA začala rozbíhat na základě francouzských a britských objednávek sice rychle, ale pořád ne dostatečně, takže na jaře roku 1942 toho sami Američané měli opravdu velmi málo. Například neměli střední tank, výsadkové čluny a řadu další vojenské techniky. Když v dubnu 1942 prezident Roosevelt nařídil obstarat pro operaci v severní Africe 600 člunů pro vyloďování středních tanků, lodní úřad nejenže neměl žádné takové plavidlo k dispozici, ale neměl ještě ani vybrán vhodný typ. Také velké tankové výsadkové lodi LST dosud ani nestály na skluzech loděnic a jejich masová výroba se rozběhla v šestnácti amerických loděnicích teprve v červnu 1942. První loď, postavená v Newport News Shipbuilding and Drydock Co, vstoupila do služby jako LST 383 až 27. října 1942 a do vylodění v Africe už nezasáhla.

Jedinou zkušenost s vyloděním větší jednotky měli Američané z Guadalcanalu v Tichomoří a v Evropě Britové s katastrofou v Dieppe. Přesto 24. října 1942 vypluly z amerických přístavů konvoje s vojsky, zbraněmi a zásobami a za pár dnů na to jiná plavidla opustila britské přístavy. Na 350 dopravních lodí se 70 tisíci vojáků na palubách krylo více než 200 bojových plavidel a tisícovka letounů. Cílem byly tři přístavy na severoafrickém pobřeží: Alžír, Oran a Casablanca. K té směřovalo přímo ze Spojených států 31 000 amerických pěšáků pod velením generála Pattona, v Alžíru se mělo vylodit 20 000 mužů britských a amerických úderných jednotek a za nimi v druhém sledu britská 1. armáda generála Andersona. U Oranu mělo vystoupit na břeh 19 000 Američanů a další americké jednotky je měly následovat. Tyto síly vypluly z Velké Británie.

Američané u marockých břehů v "Higginsových" výsadkových člunech Foto:   archiv

Vrchním velitelem celé operace byl americký generál Eisenhower, veliteli pozemního vojska, námořnictva a letectva byli britští důstojníci: generál Anderson, admirál Cunningham a hlavní maršál letectva Tedder. Po půlnoci 8. listopadu, čtyři dny po vítězství Montgomeryho 8. armády nad německo-italskými vojsky u El Alamejnu, se první výsadkové sledy přiblížily k cílovým prostorům a začala dosud největší spojenecká výsadková operace.

I když většina lodního prostoru a námořní podpory byla britským dílem, spojenci prezentovali Francouzům operaci Torch především jako americkou akci, protože po britském útoku na francouzské loďstvo u Mers-el-Kebíru, byla většina francouzských vojáků silně protibritsky naladěna. Proto byla většina útočných jednotek amerických a všechny politické či vojenské kontakty s Francouzi navazují Američané. Britové zase využívají své lepší vztahy se Španěly a Portugalci a veřejně ujišťují, že španělská neutralita bude respektována, aby Franco neumožnil přesun německých sil Španělskem k Gibraltaru. Roosevelt a Eisenhower se v rozhlasovém vysílání obracejí k Francouzům, aby se připojili ke spojencům. Ve stejném duchu hovoří v rozhlase i de Gaulle, i když o operaci nebyl předem informován.

Jak už bylo řečeno, jedním ze záměrů operace Torch bylo získat francouzskou armádu umístěnou v severní Africe a podřízenou kolaborantské vichystické vládě maršála Pétaina na stranu spojenců. Ještě před začátkem operace vedli Američané řadu jednání s některými představiteli francouzského velení. Především spoléhali na pomoc a autoritu francouzského generála Girauda, kterého tajně přepravili ponorkou z Francie do Alžíru. Jak se ale ukázalo, představy Američanů o situaci jak ve Francii, tak i ve francouzských koloniích, byly na hony vzdáleny realitě. Po počátečním překvapení následovaly mezi Američany a Francouzi těžké a krvavé boje.

U Alžíru se vylodění podařilo a jednotky rychle obsadily město. Byl zajat admirál Darlan, druhý muž vichystické Francie, který byl na návštěvě u nemocného syna. V Oranu nebylo vylodění tak úspěšné a pokus obsadit přístav stál dva torpédoborce. V noci ale bylo získáno předmostí a na letišti v Tafaraiu přistála peruť spitfirů.

Nejzuřivější boje probíhaly u Casablanky, kde se do boje zapojilo i francouzské námořnictvo. Bitevní loď Jean Bart se pustila do dělostřeleckého souboje s americkou bitevní lodí Massachusetts, ve kterém však podlehla. Do boje se zapojila také francouzská flotila torpédoborců, ale lodě byly poměrně brzy odraženy nebo potopeny. Dalším vyloďovaným jednotkám ze západního operačního svazu se u Safí rovněž dařilo lépe, ale u Port Lyautey museli Američané ještě tvrdě bojovat. Činily se také německé ponorky a letectvo, které způsobily značné ztráty britskému loďstvu.

Francouzský generál Nogues jedná s americkým plukovníkem Gayem, reprezentujícím generála Pattona Foto:   U.S. National Archives

Záhy bylo jasné, že výzvy generála Girauda i de Gaulla k zastavení bojů a přechodu francouzských vojáků na stranu spojenců jsou neúčinné a tak se Američané obrátili přímo na admirála Darlana, aby nařídil zastavení bojů. Ten opravdu 11.listopadu vydal takový rozkaz, který byl okamžitě respektován. Jednání s Darlanem bylo však jak ve Spojených státech, tak v Británii ostře napadáno jako nemorální, i když ušetřilo životy mnoha vojáků na obou stranách. Ukázalo se, že bez jednání a dohody s francouzskou místní správou, nebude možné dosáhnout ani minimálních cílů operace.

Když byl Darlan v prosinci zavražděn mladým francouzským důstojníkem, zbavilo to spojence nepříjemné nutnosti s ním spolupracovat, ale současně jim zůstaly zachovány všechny výhody, jenž jim během vylodění stačil poskytnout. Jeho autorita už hladce přešla na organizační strukturu vytvořenou po dohodě s Američany. Na místo uvolněné Darlanovou smrtí nastoupil Giraud, protože už byl prezentován ve francouzské mocenské hierarchii samotným Darlanem jako jeho zástupce. Kroky ke sblížení hnutí Svobodných Francouzů s francouzskou správou severní Afriky podnikl po Darlanově smrti i de Gaulle, který v dalších letech Girauda z francouzské mocenské hierarchie vyšachoval.

Winston Churchill charakterizuje a vysvětluje specifické rysy francouzské mentality v té době, že ve státě jako je Francie, který zažil tolik historických otřesů postupně vznikl legalistický způsob uvažování, jenž v dobách zvratů a změn nepochybně ovládá jednání mnoha francouzských vojenských i civilních představitelů. Pochází z podvědomého smyslu pro národní sebezáchovu tváří v tvář nebezpečím naprosté anarchie. Například každý důstojník, který uposlechne rozkazů svého zákonného nadřízeného nebo člověka, jehož za zákonného nadřízeného považuje, je naprosto chráněn před následným potrestáním.

V úvahách francouzských velitelů proto zabírá mnoho místa zvažování, zda existuje přímá, neporušená struktura zákonného velení, a to mnozí Francouzi považují za důležitější než morální, národní či mezinárodní zřetele. Z toho hlediska mnozí Francouzi, kteří obdivují generála de Gaulla a závidí mu jeho roli, ho zároveň považují za muže, který se vzbouřil proti autoritě francouzského státu. Toto vše, píše Churchill, nám může připadat velice absurdní, ale pro spojence to mělo jeden důležitý rys. Francouzské jednotky v severozápadní Africe, místo aby pokračovaly v boji proti Britům a Američanům, právě v souladu s rozkazy a na základě pověření, jež jim byly předány, nebo alespoň údajně předány maršálem Pétainem, obrátily zbraně proti Němcům a Italům. To vše se dělo v posvátném jméně maršálově, neboť Darlan byl tím, kdo následoval v mocenské posloupnosti a jako takový byl oprávněn vykládat jeho "opravdová" přání.

Eisenhower k tomu dodává proč nebyl de Gaulle v řadách francouzské armády oblíben. V době, kdy Francie v roce 1940 kapitulovala, důstojníci, kteří zůstali v armádě, přijali postavení a rozkazy své vlády a zanechali boje. Kdyby byl postoj, jaký zaujal de Gaulle, správný, z jejich hlediska by každý francouzský důstojník, který uposlechl rozkazů své vlády, byl baba. Kdyby de Gaulle byl loajální Francouz, museli by sami sebe považovat za zbabělce. Důstojníci se přirozeně sami odmítali vidět v tomto světle, ale považovali se spíš za loajální Francouze, kteří se řídí rozkazy řádně ustavené civilní vlády, a z toho pro ně vyplývalo, že osobně i oficiálně považovali de Gaulla za dezertéra.

Generál Patton konferuje s generálem Eisenhowerem před útokem II. sboru v Tunisu Foto:   U.S. National Archives

Jak už bylo uvedeno, cílem výsadkových vojsk bylo zmocnit se severozápadní Afriky a odtud vést ofenzívu na východ, aby byl Rommel sevřen v kleštích. Postup do Tuniska byl však pomalý a vázla i doprava zásob a materiálu. Po německé ofenzívě v Kasserinském průsmyku odvolává Eisenhower generála Fredendalla a velení nad otřeseným II.sborem přebírá Patton. Ten od svých nově podřízených vojáků vyžaduje tvrdou disciplínu, a tak poměrně rychle přemění demoralizovaný svazek v údernou sílu americké armády v Africe. Bojová připravenost a taktika Američanů v první fázi severoafrického tažení však byla tak malá, že britští důstojníci o nich prohlašovali :"To jsou naši Italové", narážejíce tak na rovněž nevyrovnané bojové kvality protivníka, tedy německo-italských vojsk.

Na severoafrickém nebi poprvé vyšla hvězda do té doby neznámého amerického velitele - generála Dwighta Eisenhowera. Bývá označován spíše za "politického generála" jehož síla prý spočívala spíš v politice než v samotném plánování válečných operací, ale to je jen povrchní dojem. Právě naplánováním bezvadně fungujících operací ještě v USA na sebe upozornil a to ho vyneslo na přední místo v hierarchii amerického generálního štábu. Koncepce války v západní Evropě byla doslova jeho plánem, který připravil v operačním oddělení generálního štábu americké armády pro generála Marshalla a ten ho potom spolu s prezidentem Rooseveltem, poslal plán uskutečňovat. Eisenhower měl schopnost získat ke spolupráci složité osobnosti, proslulost zvlášť získal vytvořením mezinárodního týmu, ve kterém padaly národnostní předsudky. Stal se přímo ukázkovým koaličním vojevůdcem, kterému nechyběly takt a srdečnost.

Na závěr ještě pár slov na téma "druhé fronty", za jejíž jakousi "nepovedenou náhradu" bývá operace Torch někdy vydávána. Samotný termín "druhá fronta" je mistrovským dílem levicové propagandy, který degraduje všechny události mimo území sovětského Ruska na nedůležité, druhořadé záležitosti. Zcela pomíjí fakt, že některé země bojovaly s nacistickým Německem už v době, kdy ještě Sověti a Němci byli velkými spojenci. Jak připomíná tehdejší britský premiér Churchill na otevření "druhé fronty" nejvíce naléhali komunisté a jejich příznivci, kteří však v období smrtelného ohrožení Británie stáli stranou a vůbec jim nezáleželo na osudu země. Levice měla řadu sympatizantů i ve Spojených státech, jak se později ukázalo, dokonce i v nejbližším okolí prezidenta. Proto se nemohl ujmout návrh generála MacArthura, aby také Rusko zřídilo druhou frontu, a to proti Japonsku!