Necelé tři roky po skončení druhé světové války dochází mezi bývalými spojenci k dosud nejvážnější konfrontaci. Vítězné mocnosti, které si rozdělily Berlín, stejně jako poražené Německo, však měly rozdílné představy pokud šlo o plány na obnovu země. Po řadě neshod opouštějí Sověti spojeneckou Kontrolní radu, která měla na starosti správu Německa a rozhodnou se své bývalé spojence z Berlína vystrnadit. Prostředkem měla být blokáda západních sektorů uzavřením všech pozemních a vodních přístupových cest a přerušení zásobování elektřinou.  

 

 

Berlín padl 2. května 1945, Hitlerovo tělo leželo ohořelé v bunkru Říšského kancléřství, Mussolini visel pověšený na jedné římské benzínové pumpě, ale Němci ne a ne kapitulovat. Viceadmirál Dönitz, kterého Hitler ustanovil svým nástupcem, se totiž snažil tento akt co nejvíce oddálit, aby mohli jeho vojáci přejít na Západ a nechat se zajmout Američany. Nakonec ale podlehl a Winston Churchill mohl v Londýně oznámit: "Včera ráno ve 2 hodiny 41 minut po půlnoci v hlavním stanu generále Eisenhowera v Remeši, generál Jodl pověřený nejvyšším německým velitelem, velkoadmirálem Dönitzem, podepsal bezpodmínečnou kapitulaci veškerých německých pozemních, námořních a vzdušných sil v Evropě a složil ji do rukou zastupujících vojenských sil a současně do rukou sovětského vrchního velení."  

 

 

Na den přesně před šedesáti lety, v 8 hodin a patnáct minut japonského času, začala nechvalně proslulá etapa lidských dějin, která stále ještě trvá - doba nukleárních zbraní. Ve výšce 550 metrů nad japonským městem Hirošima právě tehdy explodovala uranová puma nesoucí nevinné jméno "Little Boy" - Chlapeček. Téměř 80.000 obyvatel města zemřelo při explozi nebo těsně po ní. Jen o něco menší počet lidí utrpěl zranění. Děsivý účinek "Little Boye" předčil všechno, co od jeho užití američtí vědci, vojáci i politici očekávali. O prvním použití atomové bomby i o těch, kdo ji nad Japonsko dopravili, příspěvek Jiřího Hoška.  

 

 

Podpisem kapitulačních listin na americké bitevní lodi v Tokijském zálivu skončil formálně 2. září největší konflikt, který lidstvo do té doby mezi sebou vedlo. Přesně po šesti letech a jednom dni od prvních výstřelů v Polsku se na lodi sešli velitelé vítězných armád a loďstev s představiteli poslední z poražených zemí. Vítěze reprezentovali generálové i admirálové zvučných jmen s výjimkou Sovětů, kteří neposlali nejen maršála, ale ani významnějšího generála.  

 

 

Přesně čtyři roky poté, co japonská letadla zákeřně napadla Pearl Harbor, poslal americký vojenský soud na šibenici prvního z japonských vojáků, generála Tomojukiho Jamašitu. Ten se proslavil úspěšnou japonskou invazí do Malajsie i Thajska a dobyl Singapur, což mu vyneslo přezdívku Malajský tygr, na konci války byl odpovědný za "obranu" Filipín. Vojska pod jeho velením však proslula masakry obyvatel na dobytých územích, které generál buď přímo nařídil, nebo proti nim nijak nezasáhl.  

 

 

Před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku se od 20. listopadu 1945 až do 1. října 1946 projednávaly žaloby vůči 24 pohlavárům nacistického Německa, kteří buď padli do rukou Spojenců, nebo o kterých se důvodně myslelo, že jsou stále naživu. Soudci nakonec v takzvaném Norimberském procesu vynesli 12 rozsudků smrti, z nichž ale bylo vykonáno jen 10. Sedm nacistických organizací - gestapo, SS, SD, Říšská vláda, Sbor politických vůdců, Generální štáb a OKW - byly soudem prohlášeny za zločinecké. Následující řádky jsou věnovány tomu, co se v norimberské soudní síni před šedesáti lety dělo.  

 

 

Do bojů v ostravské operaci významně zasáhli i příslušníci 1. čs. samostatné tankové brigády a 1. čs. smíšené letecké divize. Operaci 4. ukrajinského frontu Rudé armády v posledních měsících války popisuje řada článků a publikací. Boje byly dramatické a došlo při nich i k ojedinělému využití československého pohraničního opevnění z konce 30. let. Málo z publikujících ale pracuje s údaji o množství obrněné techniky obou stran a většinou se omezí na lakonické konstatování, že Sověti měli v tancích výraznou převahu. Skutečnost však byla poněkud odlišná.  

 

 

Až si budeme v květnových dnech připomínat konec druhé světové války, povstání v českých i moravských městech a také osvobození Prahy, možná že se někomu bude zdát divné, proč osvoboditelé spěchali do našeho hlavního města z opačného směru, než kde leží jejich země. Proč a jak tomu bylo, by měly objasnit následující řádky.  

 

 

Ráno 8. května 1945 se Rusové probíjejí obranou Drážďan, zatímco Prahou v té chvíli projíždí malá pancéřová kolona prvních amerických vojáků. Má zjistit poměry v bojujícím hlavním městě. Celý 8. květen pražské velitelství jedná s Američany, aby vyčerpaným povstalcům pomohli. Nakonec Američané odjíždějí. Stalin si výslovně přál osvobodit Prahu vlastními jednotkami.  

 

 

Ze všech středoevropských metropolí vyšla zdaleka nejlépe, co se týče škod napáchaných během druhé světové války, Praha. Citelné šrámy tu pochopitelně zanechalo v roce 1945 především květnové povstání, ale ve srovnání s Budapeští, Berlínem nebo hlavně Varšavou šlo stále o únosné škody. Málo se ale ví o následcích spojeneckého bombardování, kterého na samém konci války nebyla ušetřena ani Praha.  

 

 

Jednalo se jednak o zbraně vládního vojska, české policie a četnictva, ale především o "německé" zbraně, které povstalci sebrali německým vojákům. Termín "německé" je v uvozovkách proto, že zejména ruční zbraně, jako pušky a pistole, měly v německém vojsku velmi různorodý původ a ve velké většině byly, zejména druhosledovým jednotkám, přidělovány zbraně kořistní. Jednotnou ráží německých pušek byla ráže 7,92 mm, u samopalů to pak byla ráže 9 mm.  

 

 

Ve chvílích kdy Dönitz posílá generála Jodla na Eisenhowerovo velitelství v Remeši podepsat bezpodmínečnou kapitulaci Německa, daleko za oceánem probíhá něco, co už navždy poznamená a změní svět. 7. května 1945 ráno exploduje v poušti Nového Mexika 108 tun výbušniny při takzvaném "sto tunovém testu", který měl umožnil nastavení měřících přístrojů pro připravovaný první nukleární pokus. Ten proběhl úspěšně 16. července 1945.  

 

 

Německo na kolenou, spojenecká vojska před branami Berlína, na našem území se ale dál vraždilo. Psal se 2. květen 1945 a v Malé terezínské pevnosti došlo k poslední popravě více než pěti desítek vlastenců. Do konce nejhoršího válečného konfliktu v dějinách lidstva přitom zbývalo jen šest dnů. Terezín se stal symbolem utrpení desetitisíců nevinných lidí.  

 

 

Evropa jásá a oslavuje, ale válka ještě zdaleka neskončila. Spojenci se už na konferenci v Casablance dohodli, že jediným možným způsobem ukončení bojových operací proti zemím Osy bude jejich bezpodmínečná kapitulace. Buď všech najednou, nebo postupně. V květnu 1945 skončila druhá světová válka v Evropě. Ale na druhé straně planety pokračovalo Japonsko v zoufalém, fanatickém odporu.