2. svtov vlka

AKTUALIZACE TOHOTO WEBU JE UKONEN.
Tuto strnku jsme pesunuli do Archivu web Ro.
Uveden informace proto nemusej bt aktuln a nkter soubory mohou bt nedostupn.

Ruční zbraně vlastenců v květnovém povstání

Vlastimil Hankus (vha)  21.03.2005 10:22
Povstalci s kulometem vz. 26 - Autor:Archiv Českého rozhlasu
Povstalci s kulometem vz. 26
Autor:   Archiv Českého rozhlasu  

Jednalo se jednak o zbraně vládního vojska, české policie a četnictva, ale především o "německé" zbraně, které povstalci sebrali německým vojákům. Termín "německé" je v uvozovkách proto, že zejména ruční zbraně, jako pušky a pistole, měly v německém vojsku velmi různorodý původ a ve velké většině byly, zejména druhosledovým jednotkám, přidělovány zbraně kořistní. Jednotnou ráží německých pušek byla ráže 7,92 mm, u samopalů to pak byla ráže 9 mm. 

Československá armáda po svém vzniku v roce 1918 disponovala směsicí různých zbraní z dob Rakouska-Uherska, a tak v druhé polovině 20. let začalo její přezbrojování s důrazem na soběstačnost státu ve zbrojním průmyslu pro případ války. Všechny hlavní typy pěchotních zbraní byly buď české konstrukce, nebo převzaté a upravené jako např. armádní puška vz. 24 systému Mauser, která byla považována za nejlepší opakovačku mauserovku na světě. Výroba a vývoj zbraní probíhaly v nově budovaných zbrojovkách, jako byly Československá zbrojovka, a. s. (Brno, Vsetín, Povážská Bystrica) a Česká zbrojovka a. s. (Strakonice, Uherský Brod). Doba našim zbrojovkám přála, neboť Německo, tradiční zbrojařská velmoc, muselo podle Versailleské smlouvy zbrojní výrobu zrušit. Mauserovy závody předaly naší zbrojovce i strojní zařízení na výrobu pušek. Tak se československý zbrojní průmysl dostává do popředí a začíná sláva našich zbrojovek.

Československý kulomet vz. 26 - Autor: archiv
Československý kulomet vz. 26
Autor:    archiv  

V období 1. republiky vzniklo několik výborných zbraní, jako byly kulomety vz. 26 a vz. 37, pistole vz. 22, vz. 27, vz. 36, vz. 38, nebo už zmíněné pušky vz. 24. Naše zbrojovky se staly významnými vývozci zbraní do zahraničí. Tady lze připomenout fenomenální úspěch, který zaznamenaly lehké kulomety vz. 26, jejichž licenční verze se stala na západě známá jako typ BREN. Tyto kulomety se vyráběly i po válce a pravděpodobně se jich nejen u nás, ale i v zahraničí celkem zhotovilo na půl milionu kusů.

Výroba se v našich zbrojovkách nezastavila ani po zániku Československa, spíš naopak, i když záhy se začalo přecházet na německé typy zbraní, zejména kulometů a pušek. Na konci války tak bylo v českých zemích množství nejrůznějších zbraní, které německá vojska sebrala na své cestě Evropou. Vedle toho existovalo v protektorátu ozbrojené vládní vojsko, policie a četnictvo.

Pušky a samopaly

Pušky byly za druhé světové války nejrozšířenější zbraní a prakticky každý voják musel mít pušku. Pistole a revolvery představovaly víc oznak moci a postavení vlastníka než účinnou zbraň a uplatnily se jen v případech střelby na nejkratší vzdálenosti. Potřeba opatřit každému vojákovi pušku znamenala využívat všechny dostupné zdroje a v německé armádě se to odrazilo na počtu typů, které ještě měly různé verze.

Mezi nejznámější německé pušky patřily:
Poloautomatická puška Mauser vzor 41, ráže 7,92 mm s pevným zásobníkem na 10 nábojů
Poloautomatická puška Walther vzor 41, ráže 7,92 mm s pevným zásobníkem na 10 nábojů
Poloautomatická puška vzor 43, ráže 7,92 mm s výměnným zásobníkem na 10 nábojů
Puška vzor 98/40, ráže 7,92 mm, v roce 1940 modifikovaná maďarská vojenská puška
V českých zemích vyráběná puška Mauser vzor 24(t), ráže 7,92 mm
V Rakousku vyráběná puška Mauser vzor 29/40 (Steyr vzor 30), ráže 7,92 mm, zavedená v jednotkách Luftwafe
Puška vzor 33/40, ráže 7,92 mm. Modifikovaná čs. karabina používaná horskými a výsadkovými jednotkami
Puška K98k, ráže 7,92 mm. Karabina 98k byla vyráběna v několika firmách v řadě verzí.
Poloautomatická puška G43 (Gewehr 43) od firmy Walther
Dvě verze výsadkářské pušky vzor 1942 (FG 42), ráže 7,92 mm

Samopaly vznikly jako odpověď na stísněné prostory zákopů první světové války. Rychle zaujaly významné místo ve výzbroji armád. Oproti puškám měly větší palebnou sílu, kterou bylo možné dobře využít v uzavřených prostorech. Dodnes jsou mezi samopaly ve výzbroji armád konstrukce pocházející z období 2. světové války. Jedna z nich - útočná puška Stg 44, či samopal MP 43 po válce nastavila směr vývoje a stala se pravzorem všech dnešních útočných pušek.

Útočná puška Stg 44 (Sturmgewehr 44), nebo totéž pod názvem samopal MP 43 (Maschinenpistole 43) používala krátký náboj ráže 7,92 mm se sníženým výkonem. Podle potřeby mohla střílet jednotlivými ranami jako klasická puška, nebo dávkami jako samopal. Výrazně zvýšila palebnou sílu pěchoty a frontové jednotky požadovaly další a další dodávky. Hromadnou výrobu umožnilo dokonalé zvládnutí výroby součástek lisováním z plechu. Zásobník byl na 30 nábojů a kadence 500 ran za minutu. Zbraň vážila něco přes pět kilo.

Klasickými německými samopaly byly:
Samopal MP 40 (Maschinenpistole 40), vzor 1940 Schmeisser, ráže 9 mm, se zásobníkem na 32 nábojů
Samopal Bergman MP 35 (Maschinenpistole 35), ráže 9 mm
Samopal MP 44 (Maschinenpistole 44)

Pistole

Výroba pistolí v zemích Osy byla nedostatečná a k pokrytí potřeby se proto používalo starých nebo kořistních zbraní (včetně ruských), nebo zbraní vyráběných v okupovaných zemích. Tak se ve výzbroji německých jednotek můžeme setkat i se zbraněmi z Československa, Belgie, Francie, Maďarska či Polska.

Nejznámější, nebo nejvíce medializovanou německou pistolí byl typ Luger na náboj 9 mm Parabellum, i když se vyráběl v několika jiných rážích a s různými délkami hlavní. Pistole se používala v průběhu obou světových válek. Jehlový mechanismus Lugerů byl citlivý na změny kvality střeliva a sama výroba pistolí kladla velké nároky na kvalitu zpracování. To byl také důvod zastavení její výroby v roce 1942 a nahrazování pistolí Walther P38. Tato pistole snášela špatné střelivo mnohem lépe a její dvojčinný spoušťový mechanismus dovoloval rychlý, i když poměrně nepřesný výstřel.

Právě rychlost použití jim získala velkou oblibu u německých vojáků. Bohužel je až příliš mnoho snímků, kdy německý voják některou z těchto pistolí zabíjí ranou do týla buď zajatce, nebo civilistu. Pistole vyráběla také další ze známých německých zbrojovek Mauser, například model 1896 ráže 7,65 mm nebo poloautomatická HSc také ráže 7,65 mm, ale ty nedosahovaly obliby a proslulosti obou předchozích.

Kulomety

I když ve druhé světové válce už kulomety přestaly být na bojištích tou dominující zbraní jako ve válce předcházející, stále zůstaly důležitým prostředkem palebné síly pěchoty. Jejich vývoj vyústil do dvou základních typů, a to do kulometů těžkých a do kulometů lehkých. Ty první se používaly zejména v obraně a měly většinou stabilní pevné podstavce, ty druhé patřily spíš k útočným zbraním a dalo se z nich střílet i z chodu nebo v leže vpředu s charakteristickou dvounožkou.

Německým konstruktérům se podařilo opět oba typy spojit do univerzálního kulometu, který podle lafetace byl buď těžký, nebo lehký, útočný či obranný. I když Německo nesmělo podle Versailleské smlouvy vyvíjet žádné zbraně střílející dávkou, Němci smlouvu jako v jiných případech obešli a kulomet vyvíjeli ve Švýcarsku. Počátkem třicátých let tak začali vyrábět univerzální kulomet, vzor 1934/41 (Maschinengewehr 34/41 či MG34) ráže 7,92 mm. Při váze 11,5 kg měl rychlost střelby 800 až 900 ran za minutu a nábojový pás na 50 nábojů nebo zdvojený bubnový zásobník na 75 nábojů. Pás s 50 náboji mohl být v zásobníkovém koši (Gurttrommel 34). Měl-li kulomet dvounožku v přední poloze, byl určen pro útok, a přemístila-li se dvounožka do zadní polohy (blíž k závěru a zásobníku), byla to takzvaná obranná poloha.

Výroba MG34 běžela do roku 1945 i s pozdějším, MG 42, který z něj byl vyvinut. U kulometu MG42 se v maximálním rozsahu uplatnila technika masové výroby a řada vylepšení převzatá z jiných zbraní. Rychlost střelby vzrostla až na 1550 ran za minutu a kulomety vydávaly při střelbě charakteristický zvuk, jako když se trhá látka. Existovaly i provedení se speciálním periskopem, pažbou a spoušťovým mechanismem, což střelci dovolovalo palbu i ze zakrytých obranných postavení, např. ze zákopů.

Mezi kulomety, které Němci používali, najdeme i náš už zmiňovaný, slavný předválečný ZB 26 (Maschinengewehr 26) ráže 7,92 mm se zásobníkem na 20 nábojů, který byl vzorem pro britský Bren. Československá armáda měla těchto kulometů před válkou 34 550 kusů a za protektorátu se pro jednotky okupantů vyrobilo dalších, asi deset a půl tisíce zbraní.

Vysoce kvalitní byl i těžký kulomet vz. 37, určený mimo jiné i pro naše pohraniční opevnění. Vznikly tři jeho varianty: pěchotní, O - pro opevnění a ÚV - pro útočnou vozbu. Regulátor kadence měl čtyři polohy a kulomet mohl střílet dávkami i jednotlivými ranami. Při délce 1055 mm vážil 19 kg a nábojový pás pro 100 nábojů byl dlouhý přes dva metry a vážil přibližně tři a půl kila. Pás pro 200 nábojů vážil i měřil dvojnásobek.

Ještě před válkou uzavřela Zbrojovka Brno licenční smlouvu s anglickou zbrojovkou v Birminghamu, která kulomet vyráběla pod značkou BESA. Montoval se do tanků a jiných obrněných vozidel, takže stejně jako náš lehký kulomet byl na obou stranách fronty. Kvalitu zbraně dokazuje i to, že po okupaci byly tyto kulomety zařazeny do výzbroje jednotek SS.

Pancéřové pěsti

Panzerfaust 60 - Autor:Jan Rosenauer
Panzerfaust 60
Autor:   jkr  

Známé panzerfausty, neboli pancéřové pěsti, byly jednoduchou a velmi rozšířenou protitankovou zbraní pěších jednotek a u nás snad nejznámější protitankovou zbraní vůbec. Byly masově rozšířené a bylo pravidlem, že po jednom exempláři bylo snad v každém vojenském vozidle.

Vývoj tak zvané Faustpatrone začal v 1942 ve společnosti HASAG v Lipsku a spojoval do jedné zbraně princip bezzákluzového děla a rakety. Předchůdcem byl menší "Gretchen". Zbraň existovala v několika vzorech, které se odlišovaly dostřelem i ráží.

První z rodiny Panzerfaustů byl tak zvaný Faustpatrone klein 30 m, který vážil 3.2 kg, hlavice rakety měla průměr 10 cm a celková délka byla 98,5 cm. Účinná délka střelby byla jen 30 metrů. Protože na zešikmený pancíř ruských tanků T-34 zbraň nevykazovala dostatečný účinek, byl průměr střely zvětšen na 14 centimetrů, poněkud změněn její tvar, zvýšena váha nálože a zvětšen průměr vodicí trubky. Váha vzrostla na 2,9 kg, ale dostřel zůstal nezměněn. Panzerfaust 30 byly dodávány a přepravovány v bednách, které obsahovaly čtyři kompletní zbraně.

Protože malá vzdálenost, na kterou byly tyto pancéřové pěsti účinné, byla pokládána za největší slabinu zbraně, dostali konstruktéři za úkol dostřel zvýšit. Tak spatřil světlo světa Panzerfaust 60, jehož účinná délka střelby se zvýšila na 60 metrů. Tento nový model se stal nejrozšířenějším typem Panzerfaustů. Zbraň měla stejnou délku jako její předchůdce, ale váha se zvýšila na 6,1 kg. Zcela nahradila Panzerfaust 30 m a do prosince 1944 jí bylo vyrobeno téměř 1,3 milionů kusů.

Také další vývoj směřoval k prodloužení dostřelu zvýšením hnací rychlosti střely. Dvojstupňová pohonná hmota znamenala vyšší hnací rychlost a tím i větší dostřel 100 m. Dodávky Panzerfaustu 100 m začaly v listopadu 1944. Vnější vzhled zbraně zůstal téměř nezměněn, trubka se prodloužila na 115 cm a zbraň nyní vážila 6,8 kg. Mířidla byla pro dálky 30, 60, 80 a 150 m.

Vývoj Panzerfaustu 150 začal v lednu 1945, odpalovací trubka byla vícenásobně použitelná, nová byla také hlavice rakety i s novou výbušninou, vyšší množství pohonné hmoty mělo náboj dopravit až na vzdálenost 150 metrů. V březnu 1945 bylo objednáno 100 tisíc kusů, ale výroba se příliš nerozběhla a k jednotkám se dostalo jen malé množství těchto zbraní.

Poslední z vývojové řady Panzerfaustů - Panzerfaust 250 - měl mít vícenásobně použitelnou nabíjecí trubku s pistolovou rukojetí, nová pohonná hmota měla větší rychlostí dopravit hlavici až do vzdálenosti 250 metrů. Sériová výroba byla naplánovaná na září 1945, ale to už bylo po válce, takže vývoj této zbraně nebyl nikdy dokončen.

Další německou ruční protitankovou zbraní byla pancéřovka Panzerbuchse 53 s hladkým vývrtem hlavně. Zbraň měla ochranný štít střelce a střela vážila 3 kg. Němci se při jejím vývoji inspirovali americkými bazookami, které ukořistili na podzim roku 1942 za bojů v severní Africe.

Ruční granáty

Mezi hojně používané pěchotní zbraně patřily i ruční granáty, jejichž vývoj neprodělal během doby nijak bouřlivý vývoj. Dělily se obecně na útočné a obranné s časovou iniciací, přičemž změny určení se dalo dosáhnout i přidáním nebo odebráním "hmotnějšího těla", což mělo vliv na množství střepin. Existovaly také protitankové granáty obsahující kumulativní nálož, ale i různé typy zápalných lahví, z nichž nejznámější dodnes jsou "Molotovovy koktejly" nebo v Polsku a u nás rozšířené "Sidolovky", vyráběné z plechových lahviček od leštidla Sidol. Granáty měly nejčastěji tvar vejčitý nebo válcový, s tělem s předtvarovanými střepinami podle britského granátu Mills Mk.V. Některé granáty měly i rukojeti mající usnadňovat házení.

Německý ruční granát vz.39 - Autor:Vlastimil Hankus
Německý ruční granát vz.39
Autor:   vha  

Mezi těmi vynikal charakteristickými rysy asi nejznámější ruční granát - německý vz. 39 vycházející z typu vz. 24, který byl odvozen z typů vyráběných za 1. světové války. K jeho proslulosti u nás přispěli i Voskovec s Werichem svým známým dialogem "Krupp-Essen - Jezte kroupy". Tento německý útočný granát a dýmový granát s charakteristickou dlouhou dřevěnou rukojetí měl průměr 70 mm, délku 356 mm, váhu 595 g, trhavinou byl TNT, časová roznětka 4-5 s. V případě potřeby se přes plášť granátu mohl převléci speciální překryt, který zvyšoval střepinový účinek, a granát mohl být použit jako obranný.

Ve výzbroji předválečné čs. armády byly zavedeny dva typy ručních granátů, oba s akční nárazovou iniciací. Starší granát vz. 21 konstruktéra ing. F. Janečky musel být vržen tak, aby během letu rotoval, tím se odjistil a po dopadu vybuchnul. Novější škodovácký granát vz. 34 měl konstrukci prakticky shodnou s dodnes používaným granátem RG-4. Pro pohraniční opevnění bylo třeba k zabezpečení nepostřelovatelných hluchých míst u stěn pevnůstek vyvinout ještě časovaný ruční granát. To se sice podařilo a 9. dubna 1938 byl zaveden do výzbroje armády obranný ruční granát vz. 38 (OČRG-38). Objednáno bylo 900 tisíc kusů, z nich pro opevnění byla určena více než čtvrtina, ale do mobilizace se nepodařilo žádné dodávky uskutečnit a po Mnichovu vojenská správa svou objednávku zrušila.


 

Nachzte se

v tematickm okruhu: Tmata
na webu: 2. svtov vlka
v rubrice: 1945

DÁLE V RUBRICE


Archiv

RSS  |  MAPA SERVERU  |  KARIRA  |  KONTAKTY  |  ENGLISH  (c) 2000 - 2019 esk rozhlas