USS Missouri Foto:   Naval Historical Center

Podpisem kapitulačních listin na americké bitevní lodi v Tokijském zálivu skončil formálně 2. září největší konflikt, který lidstvo do té doby mezi sebou vedlo. Přesně po šesti letech a jednom dni od prvních výstřelů v Polsku se na lodi sešli velitelé vítězných armád a loďstev s představiteli poslední z poražených zemí. Vítěze reprezentovali generálové i admirálové zvučných jmen s výjimkou Sovětů, kteří neposlali nejen maršála, ale ani významnějšího generála.

Režie slavnostního ceremoniálu na bitevní lodi Missouri byla plně v amerických rukou a tak to vypadalo jako v hollyvoodském filmu. Na zvýšené palubě napravo od věže B s hlavními děly lodi ráže 406 mm byl umístěn velký stůl pokrytý zeleným suknem. Na něm ležely připraveny k podpisu kapitulační dokumenty v anglické a japonské verzi. Vedle Missouri kotvilo v Tokijském zálivu ještě dalších 257 spojeneckých lodí a nad hladinou nepřetržitě hlídkovaly stíhací letouny. Letadlové lodi se zdržovaly mimo záliv, aby z nich mohly vzlétnout stovky letounů k závěrečné přehlídce na ukončení ceremoniálu, jíž se pak dostalo přezdívky "Halseyho cirkus".

Samotný akt byl naplánován na devět hodin, ale první diváci a hosté začali proudit na loď už po sedmé hodině. Podrobnosti byly projednány už při prvním přímém americko-japonském jednání 19. srpna v Manile mezi zástupcem náčelníka japonského generálního štábu generálem Kawabem a šéfem MacArthurova štábu generálem Sutherlandem, poslední detaily pak koncem srpna na americkém velitelství v Jokohamě.

Krátce před devátou přivezl na Missouri americký torpédoborec Lansdowne japonskou delegaci, kterou vedl ministr zahraničí Maoru Šigemicu. Ten byl pověřený podpisem dokumentů jménem japonské vlády, náčelník generálního štábu armády generál Jošidžiró Umezu měl podepsat za Císařský generální hlavní stan. Doprovázeli je tři zástupci ministerstva zahraničí, tři zástupci armády a tři zástupci námořnictva.

Z titulu nejvyššího spojeneckého velitele dokumenty podepsal generál MacArthur, za Spojené státy pak admirál Nimitz, za Velkou Británii admirál Fraser, za Francii generál Leclerc, za SSSR generál Děrevjanko, za Čínu generál Jung-Chang, za Austrálii generál Blamey a za Nizozemí admirál Helfricht. Nový Zéland zastupoval letecký vicemaršál Isitt a Kanadu plukovník Moore-Cosgrave.

USS Texas na pozadí Fudžijamy Foto:   Naval Historical Center

Ceremoniálu přihlíželi také dva významní spojenečtí velitelé, které Japonci zajali v prvních měsících války: britský generál Percival, který kapituloval s vojsky v Japonci obleženém Singapuru, a americký generál Wainwrigth, který se vzdal se zbytky americko-filipínských vojsk po obraně Bataanu a Corregidoru.

Od japonského rozhodnutí kapitulovat do podpisu na Missouri uplynulo 18 dnů, během nichž japonská vojenská mašinérie pozvolna strávila rozhodnutí ukončit boje a zvládla tu část důstojnického sboru, která chtěla ve válce pokračovat dál. Americké plány na ukončení bojů a okupaci Japonska vycházely víceméně z plánů invaze na ostrovy a nepředpokládaly vyslání vojsk do jiných oblastí Dálného východu. Velitel amerických vojsk v Číně generál Wedemeyer sice žádal obsazení Mandžuska a čínských přístavů, které by zabránilo proniknutí sovětských a čínských komunistických vojsk do těchto oblastí, ale nebyl vyslyšen. Spojené státy tak opět potvrdily, že jejich zahraniční politika nemá dlouhodobější koncepci a řeší problémy až ze dne na den. Za pět let se o tom měli Američané přesvědčit v Koreji. To Britové byli při obsazování pozic v Číně aktivnější, poslali vojáky do Hongkongu a Šanghaje, ale to na situaci v oblasti významnější vliv mít nemohlo.

Sovětský svaz, který v Evropě posunul svoji mocenskou sféru daleko na západ, nechtěl ani v Asii přijít zkrátka a promptně se zapojil do už rozhodnutého konfliktu. Kdo předpokládal, že Stalinův slib pomoci Japonce porazit znamená útok na Japonské ostrovy, byl určitě vývojem událostí překvapen. Sověti se především vrhli na území, o která přišli po porážce v rusko-japonské válce v letech 1904-1905, a přibrali i něco navíc. Anexi jižního Sachalinu a Kurilských ostrovů sami nazývali navrácením "historických ruských území". Obsazením Mandžuska i severní Koreje získali prostor pro export komunismu, což zase licoměrně označovali za "internacionální pomoc lidu Číny a Koreje, aby mohl vítězně dovršit národně osvobozenecký boj".

Sovětské tažení na Dálném východě začalo v noci na 9. srpna, přesně na konci tříměsíční lhůty, k níž se Stalin zavázal v Jaltě. Trvalo 24 dny, když poslední Kurilské ostrovy byly obsazeny bez boje až po podepsání protokolu o kapitulaci 2. září. Sověti proti Kwantungské armádě nasadili vojska tří frontů: Zabajkalského, 1. dálněvýchodního a 2. dálněvýchodního a měli nad ní výraznou technickou převahu. Během šesti dnů překročila vojska Zabajkalského frontu pohoří Velký Chingan, poušť Čahar a postoupila o 250 až 400 km na východojihovýchod. Vojska 1. dálněvýchodního frontu pronikla do hloubky 120 až 150 km do Mandžuska z východu a bojovala o důležité středisko Mu-tan-ťiang. Armády 2. dálněvýchodního frontu překročily Malý Chingan a postoupily 50 až 200 km k centru Mandžuska. Kwantungská armáda byla rozdělena na izolované části a prakticky zbavena centralizovaného velení. Tichomořské loďstvo ovládlo severokorejské pobřeží. 11. srpna začala operace na ovládnutí Sachalinu.

Tažení, vydávané někdy za grandiózní vojenskou operaci, mělo i některé komické rysy. Čelní tankové jednotky, postupující vpřed bez jakéhokoli zajištění, byly palivem zásobovány letecky a směr postupu lemovaly porouchané stroje, protože podpůrné jednotky se nacházely daleko vzadu. Sověti dokonce v zájmu co nejrychlejšího obsazení co největšího území začali vysazovat vzdušné výsadky o síle 100 až 250 mužů, jejichž cílem bylo co nejdříve obsadit důležité objekty ještě dříve, než dorazí rychlé skupiny tankových a jezdeckých svazků. Už 17. srpna vrchní velitel Kvantungské armády generál Jamada oznámil ochotu kapitulovat a počínaje 18. srpnem se začaly japonské útvary vzdávat. 18. srpna na letišti v Cha-er-pinu vzdušný výsadek zajal náčelníka štábu Kvantungské armády generála Hatu, kterého dopravil na štáb frontu, kde mu maršál Vasilevskij sdělil podmínky kapitulace. Generál Hata byl pak sovětským letounem dopraven do svého štábu, aby vydal pokyny svým podřízeným.