Generál Jamašita Foto:   U.S. National Archives

Přesně čtyři roky poté, co japonská letadla zákeřně napadla Pearl Harbor, poslal americký vojenský soud na šibenici prvního z japonských vojáků, generála Tomojukiho Jamašitu. Ten se proslavil úspěšnou japonskou invazí do Malajsie i Thajska a dobyl Singapur, což mu vyneslo přezdívku Malajský tygr, na konci války byl odpovědný za "obranu" Filipín. Vojska pod jeho velením však proslula masakry obyvatel na dobytých územích, které generál buď přímo nařídil, nebo proti nim nijak nezasáhl.

Soud v Manile odstartoval celou sérii procesů s japonskými válečnými zločinci, v níž stanulo před americkými, britskými, australskými a čínskými tribunály zhruba čtyři tisíce osob. Z tohoto počtu bylo 800 obžalovaných zproštěno viny, 2 400 osob bylo odsouzeno ke třem a více letům vězení, 809 viníkům soudy vyměřily nejvyšší trest.

Potrestání válečných zločinů po vítězném ukončení války bylo deklarováno v řadě vyhlášení spojeneckých představitelů už během bojů. Hned od počátku konfliktu se toto pevné rozhodnutí Spojenců objevovalo v dokumentech a vyhlášeních ke způsobu vedení bojů ať už na moři, nebo na pevnině a zejména pak k zacházení s válečnými zajatci a civilním obyvatelstvem na obsazených územích. Útočníci to však nebrali příliš vážně, mimořádnou krutostí prosluli zejména Japonci. A to i přesto, že japonský ministr zahraničí na začátku války ujistil, že jeho země bude dodržovat zásady ujednání jak Haagské, tak i Ženevské konvence.

Jásající japonští vojáci Foto:   U.S. National Archives

Jak uvádí ve své knize o japonských válečných zločinech "Rytíři bušidó" lord Russell, zvěrstva japonských vojáků v čínském Nankingu poděsily dokonce i nacisty, kteří v příštích šesti letech o sobě měli prokázat, že jsou v hromadném vyhlazování lidí stejně obeznalí. Ve zprávě německého velvyslance v Číně ministerstvu zahraničí v Berlíně o ukrutnostech v Nankingu byla japonská armáda dokonce charakterizovaná jako "bestiální mašinérie". Podle výroku Tokijského tribunálu nemůže být vraždění v Nankingu omlouváno jako jednání soldatesky, která se vymkla z ruky, když konečně dobyla jedno urputně hájené postavení, neboť znásilňování, pálení a vraždění pokračovalo ve stejném měřítku nejméně šest týdnů po dobytí města. Také počet obětí, přes 200 tisíc, už nebyl nikdy překonán.

Na chování japonských vojáku měl významný vliv kodex "Bušidó", podle kterého se vzdát v boji považovalo za zneuctění rodinného jména a jediným dostatečně čestným jednáním byla smrt. Japonci, kteří si nevážili ani vlastních životů, nelidsky zacházeli nejen se zajatci, jimiž pohrdali, ale i s obyvateli obsazených území. Běžně mrzačili těla mrtvých i živých a kanibalismus se v japonské armádě vyskytoval v takovém rozsahu, že se stal předmětem armádních rozkazů. Požívání masa nepřátel se ovšem nepovažovalo za zločin a někdy se v důstojnických jídelnách stalo slavnostní příležitostí.

Nejčastější formou obhajoby bylo to, že čin byl spáchaný na rozkaz nadřízeného a že přece jeden zákon nemůže vyžadovat potrestání osoby pro čin, který byla jiným zákonem donucena spáchat. Tedy ono klasické dilema vojáka: pro neuposlechnutí rozkazu bude za války zastřelen, pro uposlechnutí rozkazu bude po válce oběšen. Ale skutečnost, že se jak němečtí, tak i japonští vojáci během války vychloubali svými činy a posílali domů, nebo u sebe nosili fotografie, na kterých byly zvěčněny jejich zločiny, svědčí o opaku. To, že důstojníci dovolovali, aby se takové dopisy posílaly domů, ukazuje, že se takové praktiky nejen trpěly, ale i podporovaly.

Hromady mrtvých v Nankingu Foto:   U.S. National Archives

Krutost Japonců v zacházení se zajatci však nikdo nepřekonal. Nebylo neobvyklé vraždění zajatců, z nichž mnozí byli zmasakrováni hned po zajetí, další pod různými záminkami v zajateckých táborech. Když Japonci dobyli Singapur, vnikli jejich vojáci do Alexandřiny nemocnice a ubodali tam bodáky všechny, pacienty i zdravotnický personál. V operačním sále probodli pacienta i oba lékaře. Těmto jednotkám velel už zmíněný generál Jamašita, který navíc rozkázal svým vojákům soustředit a pobít všechny obyvatele čínského původu v Singapuru. Masakru, známému jako "vraždění Číňanů", padlo za oběť nejméně pět tisíc lidí. Pověstnými se staly dlouhé přesuny zajatců, známé pochody smrti, jako byl Bataanský pochod. Nelidské podmínky panovaly jak v zajateckých táborech, na "pekelných" lodích přepravujících zajaté vojáky, ale i při zacházení s civilním obyvatelstvem na obsazených územích.

V den vynesení rozsudku nad Jamašitou byl zahájen proces proti generálu Masaharuovi Honmovi, který byl vrchním velitelem japonských sil na Filipínách na počátku války. Honma byl především činěn odpovědným za Bataanský pochod smrti, který si vyžádal 10 000 obětí, a tak byl odsouzen a 3. dubna 1946 zastřelen. Ve filipínské Manile to byly první z "velkých procesů, které začaly na přelomu let 1945/46 a vojenské soudy Spojenců v nich odsoudily za bezpříkladné zločiny stovky japonských vojáků. Někteří z viníků však už před koncem války spáchali sebevraždu a tak spravedlnosti unikli. Lze jen spekulovat, jak by asi dopadl slavný admirál Jamamoto, který navrhl a připravil útok na Pearl Harbor, kdyby ho nesestřelili američtí stíhači a nebyl už několik let po smrti.

Vyvrcholením snah o potrestání japonských válečných zločinů se měl stát Tokijský proces s nejvyššími vládními a vojenskými představiteli země, kterému byl vzorem už probíhající Norimberský proces. Japonská vláda vedená princem Higašikunim sice navrhla Spojencům, že se chopí iniciativy a zřídí japonský tribunál, který bude pověřen souzením válečných zločinů, ale spojenecké velitelství to odmítlo. Nakonec k žádným japonským procesům s válečnými zločinci nikdy nedošlo a ani jeden japonský soudce se nepodílel na žádném z procesů, v nichž byli souzeni japonští vojáci.

poprava zajatce Foto:   U.S. National Archives

Jak už bylo uvedeno, Tokijskému procesu byl sice vzorem už probíhající proces v Norimberku, ale oba se vzájemně dost odlišovaly. Zatímco Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku proběhl v období necelého jednoho roku, přesněji od 20. listopadu 1945 do 1. října 1946, tribunál v Tokiu se táhl od 3. května 1946 s půlroční přestávkou až do 4. listopadu 1948. To už v Číně naplno zuřila občanská válka mezi komunisty a nacionalisty, Mao-Ce-tungovi vojáci obsadili Mukden a Stalin čelil "Trumanově doktríně" blokádou Berlína. Také poměry v Německu a Japonsku byly úplně jiné. Na rozdíl od Německa nebylo Japonsko spravováno přímo jednotkami vítězů. Okupační armáda řídila zemi prostřednictvím japonských vládních orgánů, různým ministerstvům japonské vlády odpovídaly různé sekce na vrchním velitelství okupačních vojsk.

Japonské vedení samozřejmě vědělo, že se Spojenci budou snažit potrestat spáchané válečné zločiny, a tak v týdnech po přijetí kapitulace japonskou vládou bylo spáleno obrovské množství tajných materiálů týkajících se válečných zločinů a odpovědnosti nejvyšších státních představitelů. Stejně jako v případě Německa byla na odpovědnost za rozpoutání války aplikována teorie spiknutí, podle níž veškerou odpovědnost za rozpoutání a vedení války nesli představitelé vlád, což byli většinou vojáci. A právě oni měli nést vinu, neboť válku prohráli. Císař a jeho dvůr nebyli vůbec obviněni a někteří autoři (Bix, Skřivan a další) uvádějí, že řada obviněných byla vybrána po konzultaci s císařským palácem.

Výkonný výbor Mezinárodní sekce žaloby snížil počet obžalovaných z původních třiceti na 25 a obhajoba se snažila celých jedenáct měsíců dokázat nevinu každého z nich. Advokáti používali nejrůznější absurdní tvrzení válečné propagandy, například že skutečným viníkem války byly Spojené státy, které vehnaly Japonsko do situace, kdy muselo vést válku v sebeobraně. Obhajoba předvolala 310 svědků a předložila svědectví dalších 214 osob. Metody protahování procesu přiblíží například fakt, že americký obhájce bývalého strážce tajné pečeti Kida, přečetl při soudním líčení celý anglický překlad předběžných výpovědí, jež měly 297 stran.

Bývalý ministerský předseda Todžó před tribunálem Foto:   U.S. National Archives

Také při výběru soudců došlo ke kuriózní situaci, kdy se do mezinárodního tribunálu dostal i indický soudce Pál, což byl nepokrytý japanofil a horlivý stoupenec nacionalisty Bóse, který chtěl pod japonskou patronací vyhlásit "svobodnou" Indii. Ten prohlásil všechny obžalované za nevinné, stejně jako nizozemský soudce Röling, který neuznával platnost mezinárodního tribunálu. Francouzský soudce Bernard zase nesouhlasil s beztrestností císaře.

Mezinárodní tribunál poslal sedm obžalovaných na smrt, včetně bývalého ministerského předsedy generála Todžóa, další na různou dobu do vězení. Jeden z obžalovaných se nechal prohlásit za choromyslného, aby se pak několik let po procesu "zázračně uzdravil". Výsledek procesu nám tak může trošku připomínat Havlíčkův epigram, radící Vaškovi, aby nechodil s pány na led. Okupační správa provedla očistu politického života tím, že asi 200 tisícům bývalých politiků, důstojníků a podnikatelů znemožnila přístup ke státní službě. Tím uvolnila místo mladší generaci Japonců, kteří byli schopni se mnohem lépe přizpůsobit reformám prosazovaným okupační správou.

Drtivá většina Japonců se s novou situací smířila a chovala se pragmaticky. Vina za porážku byla připisována drtivé materiální převaze Spojenců a Japonci nesli vinu v tom, že jim technologicky nestačili. Proto bylo příští úsilí zaměřeno právě tam. Další emotivní rozhodnutí bylo zřeknout se navždy armády a řešení konfliktů vojenskou silou. Je zřejmé, že peníze ušetřené za zbraně významně přispěly k obnově válkou zničeného hospodářství. Také v propagandě byli Japonci úspěšní a postupem let se z krutého agresora stali nevinnou obětí, jak ukazuje tradiční rituál okolo Hirošimy.

A na závěr méně vážně:

Japonci neměli představu, co okupace přinese, lidé v blízkosti vojenských základen se děsili, nebudou-li se spojenečtí vojáci chovat tak, jako se chovali japonští vojáci v Číně, to znamená, nebudou-li plenit, drancovat a znásilňovat. V tomto směru navrhl kníže Konoe mobilizaci všech prostitutek v zemi, které se měly postarat o sexuálně vyprahlé spojenecké vojáky. Předseda vlády princ Higašikuni jeho plán schválil a ministerstvo vnitra prostřednictvím orgánů samosprávy zřizovalo "Rekreační a zábavná sdružení" financovaná ze státních prostředků. Mladým ženám, které se do projektu zapojily, bylo zdůrazňováno, že se obětují ve jménu společnosti. Jinak se ale Japonci chovali tak, jako se v podobné situaci chová snad každý národ, houfně rozkrádali státní zásoby a majetek, houfně bujel černý trh.