2. svtov vlka

AKTUALIZACE TOHOTO WEBU JE UKONEN.
Tuto strnku jsme pesunuli do Archivu web Ro.
Uveden informace proto nemusej bt aktuln a nkter soubory mohou bt nedostupn.

Norimberský proces

Jiří Hošek (jih)  14.12.2005 11:51
Norimberský proces - Autor: National Archives and Records Administration
Norimberský proces
Autor:    National Archives and Records Administration ,  public domain  

Před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku se od 20. listopadu 1945 až do 1. října 1946 projednávaly žaloby vůči 24 pohlavárům nacistického Německa, kteří buď padli do rukou Spojenců, nebo o kterých se důvodně myslelo, že jsou stále naživu. 

Soudci nakonec v takzvaném Norimberském procesu vynesli 12 rozsudků smrti, z nichž ale bylo vykonáno jen 10. Sedm nacistických organizací - gestapo, SS, SD, Říšskou vládu, Sbor politických vůdců, Generální štáb a OKW - soud prohlásil za zločinecké. Následující řádky jsou věnovány tomu, co se v norimberské soudní síni před šedesáti lety dělo.

Myšlenkami na spravedlivý proces s pohlaváry německé Třetí říše se Spojenci zaobírali už dlouho před skončením druhé světové války. O potrestání nacistických válečných zločinců byla řeč už na konferenci "velké trojky" v Jaltě v únoru 1945, ale vzniku Mezinárodního vojenského soudního tribunálu v Norimberku dala zelenou až londýnská Dohoda o stíhání a potrestání válečných zločinců z 8. srpna 1945. Je s podivem, jak rychle se v neskutečném chaosu poválečné Evropy podařilo pozatýkat celou řadu prominentů, stojících na nejvyšších příčkách politické, bezpečnostní a vojenské hierarchie Třetí říše, nemluvě o sběru přesvědčivých svědectví prokazujících jejich vinu.


Podle Eduarda Stehlíka z Vojenského historického ústavu v tom sehrál velkou roli enormní tlak veřejnosti.

"Svět si přál, aby zločinci, kteří zodpovídali za zvěrstva, které lidstvo v moderních dějinách nepoznalo, stanuli před soudem. Prakticky každá exilová vláda působící v Londýně, včetně té československé, shromažďovala už v letech války informace o konkrétních osobách, které se podílely na zločinech vůči obyvatelstvu."

Nejvíce válečných zločinců se podařilo dopadnout na základě velice pečlivé práce zvláštního orgánu, známého pod zkratkou CROWCASS (Central Registry of War Criminals and Security Suspects). "Tato organizace shromažďovala veškeré informace z okupovaných zemí. Byly to informace o konkrétních zločinech, konkrétních osobách, včetně jména, příjmení, popisu a případných zvláštních znamení," dodává dr. Stehlík. Veškeré tyto materiály byly navzájem pečlivě porovnávány a zasílány do pařížské databáze německých válečných zajatců, která už v roce 1946 měla neuvěřitelných 7 milionů kartotečních lístků!

Budova norimberského soudu, kde se odehrával nejsledovanější proces 20. století - Autor:Klára Stejskalová
Budova norimberského soudu, kde se odehrával nejsledovanější proces 20. století
Autor:   kls  

Prvním konkrétním vodítkem pro právní postup vůči nacistickým zločincům byl tzv. Charkovský proces z prosince 1943. Při něm byli sovětskými úřady souzeni, odsouzeni a hned vzápětí také popraveni někteří tamní funkcionáři a členové SS. "Tento proces měl velký ohlas na Západě. Pro nás je zajímavé, že jeden z vynikajících československých právníků a pozdější náš zástupce v Norimberku generál Bohuslav Ečer napsal tehdy přímo o Charkovském procesu anglickou publikaci, která vyšla v nákladu více než 100 000 výtisků," připomíná Eduard Stehlík.

Původně se předpokládalo, že dojde k soudům jenom menšího rozsahu. Ty měly zahrnovat osoby, které se dopustily zločinů na území konkrétního státu. Tito lidé měli být také souzeni podle práva té země, ve které se zločinů dopustili. Spojenci ještě po skončení druhé světové války také reálně uvažovali o tom, že by proces zorganizovali sami Němci! "Dokonce Karl Dönitz, který byl po Hitlerově sebevraždě hlavou Německa, nabídnul 15. května 1945, že Němci tento proces sami uspořádají s těmi, kteří mají na svědomí vyhlazování Židů a dalších etnik. Nebylo to ale přijato z důvodu, že se Němcům nevěřilo a že bylo podezření, že se bude opakovat divadlo jako v roce 1921 v Lipsku. Možná ale i proto byli Spojenci k Dönitzovi shovívavější a velkoadmirál dostal v Norimberku 10 let," uvádí dr. Aleš Kýr z Vězeňské služby.

Zmiňovaný Lipský proces, který měl soudit pachatele zločinů první světové války, jako například německého císaře Viléma, jeho kancléře Hollwega a další německé maršály a generály, vyšuměl v roce 1921 do ztracena.

Obžaloba

Norimberská soudní budova zůstala během války téměř nedotčena. Také proto byla vybrána jako místo konání nejvýznamnějšího soudního procesu v moderní historii - Autor:Klára Stejskalová
Norimberská soudní budova zůstala během války téměř nedotčena. Také proto byla vybrána jako místo konání nejvýznamnějšího soudního procesu v moderní historii
Autor:   kls  

Vojenský tribunál v Norimberku posuzoval jen porušení zákona v době války a tak neměl jurisdikci nad zločiny, které se staly před 1. zářím 1939. Kromě vítězných mocností směla do Norimberku vyslat svého soudce a žalobce také Francie. "Bylo plně v kompetenci té které země, koho si za svého žalobce a soudce zvolí. Potom teprve probíhalo hlasování mezi jednotlivými představiteli, kdo bude například zastávat místo předsedy senátu. Tím byl zvolen sir Geoffrey Lawrence z Velké Británie," říká dr. Eduard Stehlík z Vojenského historického ústavu. Kontroverzní postavou se později ukázal být sovětský zástupce v senátu soudu Iona Nikitčenko, který se v letech 1936 až 1938 podílel na nechvalně proslulých stalinských procesech.

Spojenecká obžaloba čítala celkem 4 body:

1. Účast na společném plánu nebo spiknutí, které umožňovaly spáchat zločiny uváděné v dalších bodech obžaloby.
2. Zločiny proti míru.
3. Válečné zločiny.
4. Zločiny proti lidskosti.

Předseda tribunálu Geoffrey Lawrence nejprve na začátku líčení vyzval obžalované, aby předstoupili do ohrádky před mikrofon a uvedli, zda se cítí být vinni nebo nevinni ve smyslu obžaloby. Všichni hlavní obžalovaní, tedy říšský maršál Hermann Göring, někdejší zástupce vůdce Rudolf Hess, šéf diplomacie Joachim von Ribbentrop nebo šéf vrchního velitelství německé branné moci Wilhelm Keitel - ti všichni se cítili nevinní...

František Gel, který v Norimberku před šedesáti lety zastupoval Československý rozhlas, doprovodil úvodní vystoupení nacistických prominentů takto: "Slyšeli jsme prvá slova, která před tribunálem lidstva pronesli největší zločinci světových dějin. Bude to velký den, až uslyšíme jejich slova poslední."

 
Norimberský proces - reportážní obraz Františka Gela
DOWNLOAD (STÁHNOUT) |  STREAM  

Před norimberským tribunálem bylo předneseno neuvěřitelných 38.000 svědectví, z nichž ale jen minimum tvořily výpovědi svědků, kteří se fyzicky objevili v soudní síni. Lidé, kteří měli něco společného s nacistickým režimem nebo byli přímo jeho součástí a vypovídali proti Třetí říši (např. generál Lahousen z abwehru nebo bývalý šéf sicherheitsdienstu Ohlendorf), představovali pro obžalované a jejich právní zástupce velký problém.

Naprosto zdrcující dopad na obžalované mělo svědectví velitele Osvětimi plukovníka Hösse. Ten vypověděl, že pod jeho vedením bylo v tomto vyhlazovacím táboře povražděno 2 a půl milionu Židů. Pro jeho otevřenou výpověď uvádí Eduard Stehlík dva možné důvody. "Jednak se domníval, že touto výpovědí zabrání svému vydání do Polska, ke kterému ale bezprostředně poté stejně došlo. Později byl Höss ve Varšavě odsouzen k trestu smrti a v Osvětimi oběšen. Druhá možnost byla, že se v něm skutečně možná v některých věcech hnulo svědomí a chtěl svému svědomí ulehčit."

Svědectví

Generál Lahousen - Autor: U.S. National Archives
Generál Lahousen
Autor:    U.S. National Archives  

Kromě velitele Osvětimi Rudolfa Hösse přitížilo obžalovaným například svědectví generála Lahousena, nejvyššího žijícího představitele německé zpravodajské služby. Až od něj se Keitel, Jodl a další dozvěděli třeba o protihitlerovském odboji v řadách abwehru, slyšeli Lahousena usvědčit Hitlera z válečné agrese nebo Himmlera z vyvolání "gliwického incidentu". Generál měl pro svou výpověď jiné pohnutky než třeba právě zmiňovaný Höss, který si snažil zachránit krk. "Byl přímým svědkem toho, že celá řada jeho přátel, kteří se v závěru války zapojili do protihitlerovského odboje, byla v závěru roku 1944 nebo na začátku roku 1945 popravena, včetně admirála Canarise a dalších jeho spolupracovníků. Takže je možné, že Lahousen chápal svoji výpověď jako určitou formu osobní msty," soudí Eduard Stehlík z Vojenského historického ústavu.

Každý z obžalovaných se k soudnímu líčení stavěl jinak. Přezíravý Hermann Göring, který se považoval za jakéhosi čestného vězně, si absolutně nepřipouštěl, že by vůbec mohl být odsouzen, o trestu smrti ani nemluvě. "Rudolf Hess zvolil tu variantu, že se prakticky na nic nepamatuje. Někteří se zase necítili být vůbec obviněnými, jako například Franz von Papen, Hjalmar Schacht nebo další," doplňuje dr. Stehlík. Mezi ty patřili také generál Jodl a polní maršál Keitel, kteří se považovali za vojáky, kteří jen poslouchali příkazy. Tahle argumentace ale dvojici vysokých důstojníků před šibenicí nezachránila, když jim uškodily hlavně některé rozkazy, které sami parafovali. "Byli podepsáni pod rozkazem, který nařizoval popravy příslušníků britských commandos i v případě, že budou chyceni ve vojenských uniformách, což je porušení válečného práva," uvádí Eduard Stehlík.

Někteří obžalovaní si ale svoji vinu jasně uvědomovali, což se odrazilo i na jejich odevzdanosti, vysvětluje dr. Aleš Kýr z Vězeňské služby ČR. "Ernst Kaltenbrunner jako vedoucí Hlavního říšského bezpečnostního úřadu nemohl počítat se sebemenší shovívavostí. Rovněž tak Hans Frank, který byl hlavním guvernérem Polska, nebo Arthur Seyss-Inquart, který byl nacistickým správcem v Nizozemí. Ti pochopitelně nemohli s ničím počítat a také jejich chování bylo něčím mezi zpupností a rezignací."

Ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop zase veškerý čas na cele trávil studiem říšských zákonů a výnosů, přičemž doufal, že svůj život zachrání právní cestou. "Možná, že ve skrytu duše spoléhal i na Sověty, protože právě on podepsal se sovětským ministrem zahraničí Molotovem v roce 1939 jednak Smlouvu o neútočení a také velmi ostudnou Smlouvu o přátelství a hranicích. Nicméně, i když v soudní síni seděl sovětský zástupce Roman Ruděnko, tak ten pro něho nehnul ani prstem. A to musela být pro Ribbentropa velká rána," myslí si dr. Kýr.

Psychologické aspekty tribunálu

U každého vězněného pachatele nastupuje tzv. proces racionalizace, kdy pro své skutky hledá nějaké rozumové zdůvodnění. Většina obžalovaných v Norimberském procesu toto zdůvodnění viděla v normativním a hodnotovém systému nacismu. To platí hlavně pro oba klíčové Hitlerovy ideology - Streichera a Rosenberga, říká dr. Aleš Kýr z Vězeňské služby. "Dokonce se mohli cítit i jako mučedníci. Alfred Rosenberg ve svém spise Mýtus 20. století uvádí, že smělé cíle nacistického Německa - nový člověk a nový řád - se neobejdou bez obětí a že ti, kteří padnou, jsou mučedníci. Takže si myslím, že se do určité míry jako mučedníci cítili Streicher nebo Rosenberg."

V průběhu procesu si všichni obžalovaní začali velmi jasně uvědomovat, že přestává legrace a jde o krk. S větší intenzitou tak obžalovaní začali svalovat vinu na jiné - hlavně na kvarteto Hitler, Himmler, Bormann a Goebbels. Podle Aleše Kýra je svalování viny velmi typickým fenoménem, který se objevil i v poválečném Československu. "Mimořádnými lidovými soudy na Praze XIV byla odsouzena a poté popravena celá řada nacistických zločinců, včetně velitele Pankrácké věznice Paula Sopy nebo pomocníků kata Weisse, Týfy a Nerada. Ti všichni argumentovali tím, že jen poslouchali rozkazy, že to bylo v legislativě atd.," vypočítává Aleš Kýr.

Göring vypovídá - Autor: U.S. National Archives
Göring vypovídá
Autor:    U.S. National Archives  

V Norimberku se ale našly i případy, jakým byl říšský ministr zbrojení Albert Speer. Ten byl rozhodně víc architektem než nacistou a v podstatě bez vytáček přiznal svůj díl viny a odpovědnosti a projevil i lítost. S neskrývaným opovržením naopak přistupoval k celému soudu, kromě Hermanna Göringa, také velkoadmirál Karl Dönitz - Hitlerův nástupce v čele Německa v posledních dnech války.

"Jeho jednotky prováděly celou řadu zločinných věcí, jakou byla například likvidace posádek potopených lodí. To znamená, že on to máslo na hlavě rozhodně měl. Nicméně u něj bychom nenašli ani stopu po nějakém pokání nebo po něčem podobném. Po propuštění z vězení byl skutečně svými bývalými podřízenými oslavován jako ten, kdo se nenechal dotlačit k pokání," konstatuje Eduard Stehlík z Vojenského historického ústavu. Je smutným paradoxem, že Albert Speer odešel od soudu s dvacetiletým trestem, zatímco Dönitz jen s trestem polovičním. Spojenci se dění ve věznici pochopitelně snažili usměrňovat, a to třeba tím, že obžalované umístili do samovazby a celkově omezovali jejich kontakty. Velitel věznice, americký plukovník Andrus, dokonce zavedl zvláštní zasedací pořádek v jídelně, aby tak zamezil vlivu, někdy dokonce až terorizování ze strany Hermanna Göringa vůči spoluvězňům se slabší vůlí.

Podle Aleše Kýra je tento postup běžně používán proti tzv. antisociálním pachatelům. "Jsou natolik silnými osobnostmi, že nám mohou působit i na ty ostatní spoluvězně. Proto, a tuším, že je tomu tak všude ve světě, tyto vůdčí osobnosti s antisociálním zaměřením izolují od ostatních vězňů, protože je tady nebezpečí, že by je "infikovali" svými názory." Hermann Göring, nepochybně prominent číslo 1 mezi obžalovanými, zaznamenal v průběhu procesu názorový a pocitový vývoj, který nakonec vyústil v tolik diskutovanou sebevraždu v předvečer popravy.

"Prožíval nejprve takové chvíle velké zlosti. Když ale byl zahnán do kouta, tak se u něho dostavil takový pocit ponížení s tím, že přece nemůže dopadnout jako nějaký kriminálník, když měl tak vysoké a smělé cíle. A to si myslím, že byl také motiv jeho sebevraždy. Samozřejmě svou roli sehrála také skutečnost, že odsouzenci byli popravováni oběšením, což pro ně bylo ponižující, protože správný voják by raději 'vzal' popravčí četu," domnívá se Aleš Kýr z Vězeňské služby ČR.

Závěrečné rozuzlení

30. září a 1. října 1946 vynesl soud v čele s Geoffreym Lawrencem dlouho očekávané rozsudky. Trio Schacht, von Papen a Fritzsche bylo zproštěno obžaloby. Pro Hjalmara Schachta, který byl před válkou ministrem hospodářství a do roku 1939 také prezidentem Říšské banky, se příslovečným záchranným stéblem stala vynikající znalost meziválečné německé ekonomiky. "On velmi dobře věděl, že už ve dvacátých letech se celá řada amerických firem podílela na německém kapitálovém trhu a často majoritním podílem. Totéž věděl i další obžalovaný a Schachtův nástupce v čele ministerstva hospodářství Walter Funk. Ten sice dostal doživotí, ale už v roce 1957 byl z vězení propuštěn. Jejich advokáti se snažili využít těchto informací a ukázat, že podpora Třetí říše v ekonomické oblasti nebyla tím nejdůležitějším. Potom by tam pochopitelně museli soudit i některé americké firmy," myslí si Aleš Kýr z Vězeňské služby ČR.

Všichni ostatní obžalovaní byli shledáni vinnými z jednoho nebo hned několika bodů obžaloby. Soud vynesl celkem 12 rozsudků smrti - vykonáno jich ale bylo jen 10. Hermann Göring spáchal vpředvečer popravy sebevraždu a u Martina Bormanna, který byl odsouzen v nepřítomnosti, se nakonec potvrdilo, že zahynul už při dobývání Berlína. Eduard Stehlík z Vojenského historického ústavu zastává názor, že bychom do stejné škatulky s ostatními prominenty odsouzenými k trestu smrti oběšením neměli zařazovat generála Alfreda Jodla. "Je jedním z těch obžalovaných, u kterého jsou Spojenci ochotni říct, že to byl jeden z těch, kteří, neříkám, že byli popraveni nevinně, ale kde se mu možná mohlo přičíst víc věcí k dobru, než jak tomu bylo doopravdy." Rudolf Hess, bývalý Hitlerův zástupce, dále už zmiňovaný Walter Funk a někdejší velitel válečného námořnictva Erich Raeder, vyvázli s doživotními tresty. Jistým překvapením byl v uvozovkách "jen" dvacetiletý trest pro Baldura von Schiracha - říšského vedoucího mládeže.

Podle Eduarda Stehlíka byl Norimberský proces odrazovým můstkem pro německé zúčtování s minulostí. "Byl to rozhodně nesmírně cenný start denacifikace Německa, která, na rozdíl například od Rakouska, proběhla velice důsledně. I když v některých oblastech společenského života, třeba mezi soudci nebo lékaři, byla celá řada lidí, kteří později v Německu působili a přitom neměli svědomí docela čisté."

Generál Ečer - Autor: archiv autora
Generál Ečer
Autor:    archiv autora  

Také Československo mělo v Norimberku svého zástupce. Byl jím známý předválečný brněnský právník, generál Justiční služby Bohuslav Ečer. Ten se už od roku 1944 angažoval v pátrání po nacistických válečných zločincích, kteří působili na území Protektorátu Čechy a Morava. Podle Eduarda Stehlíka slavil při této práci velké úspěchy. "Mimořádně se zasloužil o vypátrání a vydání některých válečných zločinců do Československa. Takovým jeho hlavním esem byl Karl-Hermann Frank, jehož vydání do Prahy Ečer vyjednal s Američany. Podařilo se mu ale také dopátrat třeba velitele terezínské Malé pevnosti Heinricha Jäckela, který byl potom v Československu souzen a popraven."

Po únoru 1948 byl generál Ečer, politickou orientací sociální demokrat, propuštěn z armády, jako osoba nepohodlná pro nové mocipány. Konec tohoto vynikajícího právníka, jehož po dopadení K.- H. Franka oslavovalo celé Československo, byl tragický. "Generál Ečer spáchal 14. března 1954 v Brně sebevraždu krátce před svým plánovaným zatčením. Pravděpodobně by býval souzen ve skupině pravicových sociálních demokratů, tzn. svojí předčasnou smrtí se vyhnul tomu, že by se stal politickým vězněm komunistického režimu," dodává dr. Stehlík.


 

Nachzte se

v tematickm okruhu: Tmata
na webu: 2. svtov vlka
v rubrice: 1945

NA STEJNÉ TÉMA

DÁLE V RUBRICE


Archiv

RSS  |  MAPA SERVERU  |  KARIRA  |  KONTAKTY  |  ENGLISH  (c) 2000 - 2020 esk rozhlas