 | | | Berlíňané sledují letecký most | |
Necelé tři roky po skončení druhé světové války dochází mezi bývalými spojenci k dosud nejvážnější konfrontaci. Vítězné mocnosti, které si rozdělily Berlín, stejně jako poražené Německo, však měly rozdílné představy pokud šlo o plány na obnovu země. Po řadě neshod opouštějí Sověti spojeneckou Kontrolní radu, která měla na starosti správu Německa a rozhodnou se své bývalé spojence z Berlína vystrnadit. Prostředkem měla být blokáda západních sektorů uzavřením všech pozemních a vodních přístupových cest a přerušení zásobování elektřinou.Bezprostředním podnětem byla měnová reforma, kterou provedli západní spojenci v západních okupačních zónách Německa a také ve svých sektorech Berlína. To se nelíbilo Sovětům, kteří ve své okupační zóně rovněž provedli měnovou reformu a chtěli, aby nová východní marka platila i pro celý Berlín. Znamenalo by to samozřejmě finanční a hospodářské navázání západních sektorů na sovětskou zónu a s tím západní spojenci zásadně nesouhlasili. Proto zavedli západní marku i ve svých berlínských sektorech. Varováním byl pro ně i vývoj v zemích obsazených Sovětským svazem ve východní a střední Evropě.Na blokádu, zpočátku vydávanou za technické potíže, nebyli západní spojenci připraveni. I když logicky právo přístupu vyplývalo ze smlouvy o okupaci Berlína mezi všemi čtyřmi velmocemi, o železničním a silničním spojení západního Berlína s Německem existovala pouze ústní dohoda s generálem Žukovem. Naproti tomu vzdušný přístup do Berlína byl zaručen Postupimskou dohodou a z Berlína vedly tři přesně vymezené vzdušné koridory do Hamburku, Hanoveru a Frankfurtu, řízené ze společného kontrolního centra ve kterém byli Sověti přítomni po celou dobu blokády.  | | | Výměna marek v západním Berlíně | |
V odříznuté části Berlína žilo tehdy kolem 2 milionů lidí naprosto závislých na zásobování zvenčí. Bez doplňování by zásoby potravin vystačily na 36 dnů a uhlí na 45 dnů. První reakcí západních vojenských velitelů na blokádu bylo vynutit si přístup do města silou, ale byly obavy že pokus prorazit pomocí vojenského konvoje by vyvolal ozbrojený střet, jež by přerostl v otevřenou válku. Tu si v té chvíli nikdo nepřál. I když plán pozemní operace byl pro jistotu připravován, přednost dostala další možnost a to letecké zásobování. Velitel americké okupačních sil generál Lucius Clay požádal velitelství US Air Force o přidělení letadel a dalších prostředků a už 26. června přistálo na letišti Tempelhof v americkém sektoru první letadlo s dodávkami pro Berlín.Američané nazvali svou operaci "potraviny - Vittles", Britové, kteří začali o dva dny později, " Plain Fare". Používali letiště Gatow ve svém vojenském sektoru a také vodní plochy berlínských jezer pro nasazené hydroplány. Na letech se později podíleli i letci z Nového Zélandu, Austrálie, Kanady a Jižní Afriky. Američané měli zpočátku k dispozici 102 dvoumotorových dakot Douglas C-47 Skytrain a 2 čtyřmotorové stroje Douglas C-54 Skymaster. Propočty ukázaly, že s omezeným počtem letadel, které byly k dispozici by mohli Američané přepravit asi 300 tun zásob denně, britské úsilí bylo odhadnuto na 750 tun.
Zapotřebí však bylo dodávat denně alespoň 1534 tun potravin, aby více než 2 miliony lidí alespoň přežily. Kromě potravin však bylo třeba do města dopravovat také uhlí, pohonné hmoty a další komodity. Generál Clay proto požádal o dálších 52 čtyřmotorových strojů Douglas C-54 Skymasters, které mohly přepravovat více než třikrát větší náklad než dvoumotorové Skytrain C-47.28. června, americký prezident Truman vyhlásil, že západní spojenci z Berlína neodejdou a své prohlášení ještě podpořil rozkazem, aby americké bombardéry B-29 Superfortresses byly umístěny na britská letiště. Tyto bombardéry byly v té době jediné letouny, schopné nést atomové pumy a Sovětům tak mělo být naznačeno, že západní mocnosti neberou otázku Berlína na lehkou váhu. Když začalo být jasné, že půjde o podnik obroských rozměrů, bylo třeba postavit do jeho čela schopného organizátora. Velitel amerického vojenského letectva, známý gennerál Curtis Le May se rozhodl pro zkušeného generálmajora Wiliama Tunnera, který proslul jako odborník na leteckou dopravu už během 2. světové války, například leteckými dodávkami zbraní do Číny. Říkalo se o něm, že nesnáší na letišti nečinně zaparkované letouny, které nejsou využívány.  | | | Generál Tunner | |
Tunner převzal velení koncem července, kdy operace probíhala něco přes měsíc. Jednou z prvních velkých změn které zavedl, bylo létání v jakýchsi "návratových smyčkách" kdy letoun, který nemohl z jakéhokoli důvodu v Berlíně přistát, nekroužil nad městem ale poračoval zpět na základnu. Tam doplnil pohonné hmoty a s vyměněnou posádkou odstartoval k novému letu do Berlína. Tunner tím odstranil přeplnění letových hladin letouny, které kroužily nad městem a vyčkávaly až budou moci přistát. Impulzem k tomu byl tzv. "Černý pátek" 13. srpna, kdy vzhledem k nepříznivému počasí několik letounů na letišti Tempelhof havarovalo a znemožnilo přistání dalším, které stále přilétaly a pohybovaly se mezitím v přeplněném prostoru v různých výškách nad městem. Navíc, všechna letadla musela zachovávat stejnou rychlost a dodržovat intervaly a nadmořskou výšku. To téměř vyloučilo nehody a stalo se klíčem k úspěchu operace.Dalším významným rozhodnutím byla standardizace jak letadel, tak používaných součástí a postupů. Základem se staly letouny C-54 neboť vyložení přepravovaného desetitunového nákladu trvalo stejně dlouho jako vykládka 3-1/2 tuny u C-47 Skytrain. Další výhodou Skymasterů bylo, že nákladové dveře byly ve stejné výšce jako ložné plochy nákladních automobilů, takže kamióny mohly nacouvat až těsně k letadlům, což výrazně urychlovalo vykládku. Navíc, žádný pilot nesměl během vkládky opustit letoun. Generál Tunner argumentoval tím, že zažil když mnoho letadel stálo nečině než se jejich posádky vrátily z letištního terminálu. Aktuální informace, včetně. počasí byly dodány posádce do letadla během vykládání. Navíc, několik kamionů bylo vybaveno jako mobilní bary s občerstvením což umožnilo posádkám dostat kávu, svačinu či něco jiného, aniž by museli opustit letadlo. To snížilo čas průměrné otočky, tedy od přistání do odletu asi na 25 minut. Slabinou Berlína byla letiště. Berlín měl pouze dvě - Tempelhof v americkém sektoru a Berlín-Gatow v britském, První bylo silně počiněné bombardováním na konci války a druhé zase obklopovaly budovy. Ženisté vyspravili dráhu na letišti Tempelhof "drátěnkami", stejně jako se to dělalo s polními letišti za války, ale ty dlouho náročný provoz nevydržely. I když ženisté dráhu stále opravovali, bylo jasné že bude třeba ještě letiště další. Vhodné místo se našlo ve francouzkém sektoru v oblasti Regel. Parametry měly odpovídat tehdejším standardům, délka asi 1700 metrů, šířka 50 metrů. Termín byl dokončit letiště do konce roku..
Chyběly však potřebné stroje, zejména těžká technika. Tu bylo třeba pro dopravu letadly rozebrat na co nejmenší díly a v Berlíně zase složit. Tehdy se osvědčilo 5 letounů Faichild C-82 Packet, které měly prostorný, zezadu se otvírající trup. Mimochodem, nová elektrárna pro Berlín byla také zhotovena podobným způsobem. Na vytvoření půlmetrového podkladu vzletové dráhy byla použita suť z 10 čtvrtí západního Berlína a na další vrstvu štěrk z nepoužívaných železničních náspů. Asfalt byl na místo dodáván v 250litrových sudech, rozehříván na otevřeném ohni a poté smíchán s drtí z dlažebních kostek z belínských ulic. Na stavbě pracovalo také na 17 tisíc civilistů, z toho asi polovina žen, neboť mužů se tenkrát v Německu nedostávalo. Proti odvážení dlažebních kostek a štěrku z kolejí Sověti protestovali, ale nebylo jim to nic platné. Vztahy byly tak napjaté, že když se zjistilo ve vzletovém koridoru rodícího se letiště překáží rozhlasové stožáry, využívané sovětskou armádou, poslal francouzský velitel generál Jean Ganeval vojáky, aby pod bajonety vyvedli sovětskou obsluhu ven. Pak ženisté stožár odstřelili. A tak již v listopadu bylo letiště schopné přijmout první letadla. V únoru roku následujícího roku se začala stavět nová, delší dráha současně s ní byly postaveny i kasárna a ubytovny pro posádky přilétajících letadel.  | | | Zasněžené letiště Tempelhof | |
Z počátečních 120 tun přepravovaných denně se během týdnů objem nákladů velice rychle zvýšil a rekordu bylo dosaženo 16. dubna 1949 s celkem 12 840 tun za jediný den ve 1 398letech. Z toho největší množství představovalo uhlí na topení a výrobu elektřiny (62,8 %), dále benzín, pšenice a další potraviny, léky a také stavební materiál. Celkem se uskutečnilo kolem 277 000 letů, při kterých bylo přepraveno 2,2 milionu tun zboží. Den po dni. Bez přestávky. Na letištích Gatow, Tegel a Tempelhof letadla přistávala v minutových intervalech.Všechen materiál byl nakládán i vykládán ručně. V pytlech tuny mouky stejně jako tuny uhlí.Kromě problémú s nevyzpytatelným počasím, byli piloti létající v koridorech vystaveni provokacím sovětských stíhaček, které nalétávaly na dopravní letouny nebo v jejich blízkosti střílely. Za rok od 10. srpna 1948 do 15. srpna 1949, došlo k 733 takovým to mimořádným událostem, například při srážce britského dopravního letounu se sovětskou stíhačkou u letiště Gatow zemřelo 15 lidí. Během leteckého mostu bylo ztraceno 17 letounů, zahynulo 39 Britů, 31 Američanů a 6 Němců. Upomíná na ně pomník na náměstí před letištěm Tempelhof. Ze sovětské strany byla blokáda ukončena téměř po roce 12.května 1949, když už bylo jasné, že blokáda nedosáhne původního záměru, tedy odchodu Američanů, Britů a Francouzů ze západních sektorů Berlína. Letecký most pokračoval na přání generála Claye , který se obával další blokády, až do 30.září 1949. Při plánování blokády vycházeli zřejmě Sověti ze svých zkušeností z bojů u Stalingradu, kde letecké zásobování v delším časovém úseku selhalo a také v Berlíně se spoléhali, že náročnost takové operace, musí znamenat její neúspěch. Spojené státy jako odpověď na blokádu Berlína uvalily embargo na dodávky do Sovětského svazu, které se týkaly zejména dovozu uhlí a strojů. |
2. světová válka 
