I když je obtížně stanovit přesný začátek a konec letecké bitvy o Británii, současní britští historici se shodují v tom, že trvala od 10. července do 31. října 1940. Za rozhodující zlom v tomto střetnutí se obvykle považuje 15. září, což je ostatně datum, které je v britských kalendářích označeno jako Den bitvy o Británii. Měl to být konečný úder; toho dne vyslal Göring nad Británii více než tisíc letadel. Jak britské velení, které již dříve vyhlásilo heslo "Cromwell", znamenající stav nejvyššího ohrožení, předpokládalo, v tu dobu měla začít německá invaze. RAF se ale podařilo útok Luftwaffe odrazit, britské ztráty byly oproti německým poloviční. O dva dny později odložil Hitler operaci Lvoun, tedy invazi na Britské ostrovy, na neurčito.  

 

 

Německo-polský Žid Willie Glaser měl s nacisty několik otevřených účtů, které poctivě srovnal. Dobrovolně se přihlásil do spojenecké armády a jako tankista s Němci bojoval od Normandie až po Německo. Osud Glaserovi nedaroval nic zadarmo. Velkou zkouškou prošel, když jeho jednotka vyzbrojená slabšími Cromwelly narazila na německé těžké tanky.  

 

 

Právě před 60 lety skončila jedna z nejkrvavějších bitev 2. světové války. Spojeneckým vojskům se podařilo dobýt návrší Monte Cassino v Itálii. Na vrcholu nad ruinami benediktinského kláštera zavlála ráno 18. května 1944 jako první nikoli vlajka britská nebo americká, ale polská. Spojenci pak dobyli i další opěrné německé body na okolních horách a cesta k Římu byla otevřená. Pod Monte Cassinem se i 60 let od krvavé bitvy sešli váleční veteráni. Z Polska jelo vzdát hold svým spolubojovníkům 500 někdejších účastníků bojů.  

 

 

Pro čechoamerického farmářského synka Ernieho Jelínka z Michiganu, jehož rodiče přišli do Ameriky v roce 1912 z Nového Města na Moravě, začala válka už v červnu 1941, kdy musel narukovat. Po výcviku v kalifornské poušti, bažinách Tennessee a ve státě New York se nalodil na jednu z 800 lodí plujících s vojáky do Anglie. Tam s formující se 3. armádou čekal u Liverpoolu na to, až Američané otevřou západní frontu. O nezbytnosti vstupu Spojených států do války byl pevně přesvědčen.  

 

 

Životní příběh třiadvacetiletého důstojníka dělostřelectva Rudolfa Pernického ovlivnila okupace Čech a Moravy. Stejně jako řada dalších opustil v létě 1939 protektorát a odešel do exilu bojovat za budoucnost svou i svých nejbližších. Na jaře 1942 byl vybrán pro speciální parašutistický výcvik, který připravovali českoslovenští exiloví vojenští zpravodajští důstojníci z II. odboru Ministerstva národní obrany (MNO) ve Velké Británii ve spolupráci s britskou tajnou službou Special Operations Executive (SOE). Cílem parašutistických operací byla podpora odbojové činnosti přímo na území protektorátu a Rudolf Pernický s návrhem seskočit v okupované zemi souhlasil.  

 

 

Úspěšnost spojeneckých leteckých útoků, která se stala jedním ze základních stavebních kamenů vylodění v Normandii, závisela do značné míry na výkonu tzv. "značkařů" (Pathfinders). Šlo o stroje letící v čele dlouhého proudu britských či amerických bombardérů, které přesnými zásahy zápalnými pumami vyznačily cíl. Sestřelení pathfinderu, nebo dokonce takzvaného "ceremoniáře", tedy letounu, který celý nálet vedl, bylo divokým snem snad každého německého nočního stíhače. "Berany" pathfinderů přitom svírala naprostá elita mezi spojeneckými piloty.  

 

 

Když mi pětaosmdesátiletý komandér britského impéria Peter "Pete" Brothers přišel naproti ke dveřím svého domku v Eastbury severně od Londýna, prozkoumal jsem napřed nenápadně jeho košili. Neměl jsem v úmyslu zjišťovat, jestli je vzorně vyžehlená, ale byl jsem zvědavý, zda první knoflík shora nebude okatě rozepnutý. Právě to byla totiž kdysi pečlivě dodržovaná výsada a zároveň poznávací znak "nepatrného množství" stíhacích pilotů Royal Air Force (Britského královského letectva RAF), kterým britský ministerský předseda Winston Churchill připsal v roce 1940 záchranu Spojeného království ze spárů nacistické Luftwaffe.  

 

 

V následujících dnech se zaměříme na oslavy 60. výročí vylodění Spojenců v Normandii. Připomeneme si těžké boje na francouzských plážích, které vešly do dějin pod krycími názvy Sword, Juno, Gold, Omaha a Utah. Právě na jedné z těchto vyloďovacích pláží, Omaze, svedli Američané asi nejkrvavější střet ve své válečné historii, kde padlo během jediného dne několik tisíc vojáků. Severoamerickému zpravodaji Miroslavu Konvalinovi se podařilo nedaleko New Yorku objevit Čecha, který toto peklo v americké uniformě přežil a ještě se přitom vyznamenal. Dosud však svůj příběh žádnému českému novináři nevyprávěl.  

 

 

Polní maršál Bernard Law Montgomery, známý pod přezdívkou Monty, patřil za druhé světové války k nejlepším, i když nezřídka také nejkontroverznějším britským generálům. Veřejnost si získal především svým vítězstvím u El Alameinu v roce 1942. Z afrického a později italského tažení se do Británie vrátil na počátku roku 1944, aby se podílel na plánování invaze do Francie jako velitel spojeneckých pozemních sil.  

 

 

Válečný veterán, Heinz Bliss prošel ohněm mnoha bitev v Rusku, na Sahaře, v samotné Evropě. Snad proto se dnes už stařičký pán usadil v kraji, kterému se poeticky říká Třešňová země. Je úctyhodným občanem a i přes svůj vysoký věk je stále aktivní v místním občanském sdružení. Nezapomněl ale ani na spolubojovníky a stojí v čele Svazu německých výsadkářů. Na svá válečná léta nevzpomíná však rád, protože:  

 

 

Průběh jedné z největších vzdušných výsadkových operací druhé světové války, operace Market-Garden, je zřejmě dobře znám i širší veřejnosti díky knize Cornelia Ryana Vzdálený most a zejména filmu s hvězdným obsazením, který podle ní natočil v roce 1977 režisér Richard Attenborough. Naopak u nás téměř neznámý, i když lepší, je film Jejich je sláva, jenž o této akci vznikl již v roce 1946. Režisér Brian Desmond Hurst si tehdy k natáčení bojových scén pozval do Arnhemu příslušníky 1. britské výsadkové divize, tedy jednotky, která v těchto místech od 17. do 25. září 1944 bojovala. Duchovní otec akce, britský polní maršál Bernard Montgomery, nezamýšlel útokem na holandské mosty nic menšího než urychlení konce války...  

 

 

Od roku 1941 byly na území Protektorátu Čechy a Morava z Velké Británie vysílány připravené a vycvičené parašutistické skupiny. Hlavním úkolem dobrovolníků byla podpora domácího odboje a snaha udržet radiotelegrafní kontakt mezi domovem a Velkou Británií. Příprava a realizace těchto operací podléhaly II. odboru exilového Ministerstva národní obrany v Londýně, v jehož čele stál plk. František Moravec. Mezi jeho muže patřila i čtveřice, která v noci ze 4. na 5. května 1944 seskočila na jihu Českomoravské vrchoviny a nesla označení skupina SPELTER.  

 

 

Z bezejmenných mas vojáků, kteří bojovali a umírali na všech frontách, vystupují jména letců a tankistů s hrdým označením "eso". Patří těm, kdo dosáhli největších úspěchů v soubojích s nepřítelem anebo těm, kterým tato vítězství byla přiznána. Největším esem mezi tankisty byl bezesporu Michael Wittmann, který - pokud jsou všechny německé údaje důvěryhodné - zneškodnil 138 tanků a přes 130 protitankových děl protivníka.  

 

 

Ještě jednou se v následujících minutách podíváme na břehy Normandie, kde se na počátku léta roku 1944 probojovávali spojenečtí vojáci do vnitrozemí. Tentokrát ale půjde o pohled z moře. Varšavský zpr. ČRo Pavel Novák natočil příběh člověka, který se invaze v Normandii účastnil, ale nevystoupil na břeh. Byl totiž námořníkem. Jejich podíl na této operaci spočíval v něčem úplně jiném.  

 

 

Ačkoli při těžkém tříměsíčním postupu československých tankistů přes Karpaty došlo ke střetu s německými tanky jen v jediném významnějším případě, byla tam jejich činnost vzhledem k terénním podmínkám velmi neobvyklá. Dokládá to osud jednoho z nejstatečnějších, nejzkušenějších, ale i bezesporu z nejoriginálnějších tankistů, kteří kdy bojovali v československých zahraničních jednotkách. Tímto mužem byl Richard Tesařík, jeden ze šesti Čechoslováků vyznamenaných Zlatou hvězdou hrdiny SSSR.  

 

 

V prosinci 1944 vrcholila mohutná německá protiofenzíva na západní frontě. Nacistické jednotky se valily Ardenami a zcela obklíčily belgické Bastogne. 22. prosince vyslali Němci do města vyjednávače, kteří pohrozili, že německé dělostřelecké sbory Američany vybombardují, pokud se nevzdají. Velitel obklíčené americké 101. výsadkové divize generál Anthony McAuliffe jim vzkázal: "Magoři." Plukovník Joseph Harper chvíli přemýšlel, jak hovorový výraz Němcům přeložit, ale pak je jednoduše poslal někam slovy: "Go to Hell!" O útoku německých obrněných jednotek bylo rozhodnuto.