2. svtov vlka

AKTUALIZACE TOHOTO WEBU JE UKONEN.
Tuto strnku jsme pesunuli do Archivu web Ro.
Uveden informace proto nemusej bt aktuln a nkter soubory mohou bt nedostupn.

Genmjr. Rudolf Pernický - velitel paravýsadku TUNGSTEN

Marie Matúšů (mam)  25.03.2005 14:17
Rudolf Pernický - Autor: archiv
Rudolf Pernický
Autor:    archiv  

Životní příběh třiadvacetiletého důstojníka dělostřelectva Rudolfa Pernického ovlivnila okupace Čech a Moravy. Stejně jako řada dalších opustil v létě 1939 protektorát a odešel do exilu bojovat za budoucnost svou i svých nejbližších. Na jaře 1942 byl vybrán pro speciální parašutistický výcvik, který připravovali českoslovenští exiloví vojenští zpravodajští důstojníci z II. odboru Ministerstva národní obrany (MNO) ve Velké Británii ve spolupráci s britskou tajnou službou Special Operations Executive (SOE). Cílem parašutistických operací byla podpora odbojové činnosti přímo na území protektorátu a Rudolf Pernický s návrhem seskočit v okupované zemi souhlasil. 

Prošel základním výcvikem budoucího parašutisty a pro své střelecké nadání byl vybrán za instruktora dalších adeptů bojového řemesla. Až do roku 1944 působil jako instruktor Zvláštní skupiny D, jedné z podsekcí II. odboru MNO, která byla pověřena organizací přípravy čs. parašutistů. V roce 1944 se začala realizovat tzv. třetí vlna parašutistických operací do protektorátu a většina vycvičených mužů odešla do akce. Osloven byl i Rudolf Pernický. Čs. zpravodajští důstojníci jej určili velitelem další plánované operace. Npor. Pernický si přál, aby součástí jeho materiální výbavy byla radiostanice a aby jej doprovázel vycvičený radista. Na mysli měl četaře Jana Štursu, který působil na Vojenské rádiové ústředně (VRÚ). Bylo mu však řečeno, že vlastní stanici mít nebude a pro komunikaci s VRÚ může využívat radiostanici skupiny Calcium, která již na okupovaném území působila.

Na operaci s kódovým označením TUNGSTEN jej doprovázel rtm. Leopold Musil a hlavním úkolem skupiny bylo zajišťovat příjem materiálu a osob dopravovaných nad protektorát spojeneckými letadly. K vedlejším úkolům náleželo například zajištění přistání speciálního letadla, které by do Velké Británie dopravilo reprezentanty domácího odboje. Protože oba dva prošli během doby svého působení u II. odboru MNO řadou speciálních kurzů, zaměřila se jejich závěrečná příprava na procvičování navigace letadel a vytyčování příjmových ploch, které pilovali v rámci přejímacího kurzu.

Skupina se přesunula do Itálie a od září 1944 zde čekala na své vysazení, které se však kvůli nepříznivým povětrnostním podmínkám, nedostatku letadel a nutnosti posílit operace mířící na Balkán odehrálo na druhý pokus až před půlnocí 21. 12. 1944. Rudolf Pernický na nepříjemné oddalování operace vzpomíná: Konečně jsme se dočkali a 20. prosince za námi do naší vily v Bari přijel velitel letecké báze v Brindisi. Postavil láhev whisky na stůl a nám a klukům ze slovenské skupiny Embassy řekl: "Zazpívejte nám něco." Kluci uměli mnoho slovenských i českých písniček a začali zpívat. A najednou, když jednu z nich dokončili, nás velitel překvapil, vstal, začal salutovat a zpívat "Za císaře pána a jeho rodinu". Já jsem úplně zíral, ptal jsem se ho, kde se to naučil. A on mně pověděl, že během bitvy o Anglii od jednoho československého letce, který píseň zpíval k potěše celé jídelny pokaždé po konci pohotovosti.

Příští den pak obě skupiny opustily letiště v Brindisi a v noci se již tiše snášely nad zasněženým protektorátem. Rudolfa Pernického a jeho kolegu potkala smůla. Vinou špatné navigace byli vysazeni v osmdesátikilometrové vzdálenosti od určeného místa přistání. Namísto v lesích Českomoravské vrchoviny se ocitli v polích nedaleko Kutné Hory. Pokud se chtěli dostat na hlavní záchytnou adresu u odbojáře Cyrila Musila ve Studnicích, kterou jim určili jejich zpravodajští kolegové ve Velké Británii, museli absolvovat vysilující pochod. Navíc jim bylo jasné, že přesouvat se budou moci pouze pod ochranou noční tmy a po pěšinách, polních cestách, mimo hlavní komunikace, kde by jim hrozilo snadné dopadení.

Od Kutné Hory se vydali směrem na Čáslav, Chotusice a přes Železné hory směrem na jih do lesních masívů Českomoravské vrchoviny. Zásoby stravy byly plánovány pouze na jeden den a jejich jediným štěstím byl kilogram čokolády, který si těsně před odletem přibalili navíc ke svému operačnímu materiálu. Stal se pro následujících šest dní a nocí jejich jediným zdrojem obživy. Nad ránem 29. 12. 1944 dorazili na Studnice u Nového Města na Moravě. Na planině v okolí vesnice bylo hodně sněhu a brodící se noví příchozí spustili psí štěkot. Začala se rozsvěcovat světla. Parašutisté se rozdělili. Leopold Musil zůstal spolu s přepravovaným materiálem ukryt v lese a Rudolf Pernický se vydal hledat záchytnou adresu. Na vypjatý okamžik vzpomíná: Bylo mi řečeno, že poblíž je lyžařský můstek a že stavení Cyrila Musila je na okraji vesnice. Přišel jsem ke stavení a za otevřenými vraty pracovali nějací lidé. Zeptal jsem se jich na pana Musila. Odkázali mne na jeho paní, která byla uvnitř domu. Šel jsem za ní a promluvil s ní. Řekla mi, že manžel mne brzy přijme. Později jsem zjistil, že mne už delší dobu pozoroval ze záchodku. Vyšel ven na zápraží. Ruku v kapse. Samozřejmě s pistolí, to mi bylo jasné. Řekl jsem mu heslo, které bylo předem umluveno a sice "Zimě zdar!". On řekl: "Ježíš, vy vypadáte."

Po pochodu doprovázeném řádnou sněhovou nadílkou byli omrzlí a unavení. Musilovi je ubytovali ve svém domě a zajistili kontakt s domácí ilegální organizací Rada tří. V prvních dnech roku 1945 je přijel navštívit reprezentant Rady tří Karel Štainer-Veselý. Určit, zda jsou opravdu praví parašutisté přicházející z Velké Británie a ne konfidenti gestapa, měl jejich kolega z výsadku Calcium František Široký. Po krátké rekonvalescenci zahájili Pernický a Leopold Musil plně svou činnost. Vyhledávali vhodné plochy pro příjem materiálu a jejich přesné údaje spolu s informacemi z protektorátního života a strategickými informacemi o dislokaci německých jednotek a jejich válečné mašinérii dodávali přes spojky do místa úkrytu skupiny Calcium, jejíž vysílačka jim byla k dispozici. První odezvy z Británie se dočkali 16. února 1945. Připravili poklad své výbavy, dopravené do protektorátu, radiomaják Eureka a svolali dopředu určenou příjmovou skupinu, tvořenou pěti desítkami vlastenců. Letadlo přiletělo. Za pomoci Eureky byl navázán kontakt, ale žádného výsadku materiálu se nedočkali. Stroj pokračoval dál. Odbojáři netušili, co se děje, a až druhý den se dozvěděli, že Eureka byla využita jako navigační bod a severně od nich u Javorného u Nasavrk byla vysazena skupina PLATINUM - PEWTER.

Parašutisté navázali spolupráci s novou posilou podzemního hnutí na Vysočině a pokračovali ve své činnosti. Další shozy materiálu byly očekávány v březnu. Rudolf Pernický o nejdramatičtějším z příjmů vypráví: 21. března vyšlo heslo, my jsme čekali na ploše, a co se nestalo. Jedno z těch družstev, které přicházelo, aby pomohlo při příjmu, narazilo na německou hlídku, která šla zřejmě střídat nějakou protileteckou hlásku. My jsme vůbec nevěděli, že tam ta hlídka chodí. Jak na ně narazili, někdo z družstva na ně vystřelil. A samozřejmě nastal poplach. Naši kluci z odboje utíkali směrem k nám. Němci na ně začali pálit z kulometů a pušek. Zasáhli jen jednoho z utíkajících. Prostřelili mu sval na ruce. Štěstí bylo, že jsme na ně nezačali střílet ještě my, protože situace byla nepřehledná. Naštěstí těsně před námi zahnuli do lesa a my jsme to nezmáčkli. Jinak bych postřílel vlastní lidi.

Ten den již shoz neproběhl, ale následující den se znovu ozvalo z londýnského rozhlasu domluvené znamení. Pernickému bylo jasné, že na stejném místě materiál očekávat nemůže, a tak po dohodě se skupinou Platinum připravili plochu pro improvizovaný příjem materiálu na náhorní plošině u vesnice Borová. Radiomaják řídil velitel skupiny PLATINUM - PEWTER mjr. Nechanský. Pro kontakt byly využity parametry původní plochy. Spojení s letadlem bylo úspěšně navázáno a náklad byl vysazen na improvizované ploše. Muži, kteří na něj na zemi čekali, mohli v noční tmě zpozorovat bílý záblesk snášejícího se padáku. Spolu s materiálem vyskočil i jeden parašutista. Kapitán Pavel Hromek, jediný muž operace BAUXITE.

Činnost skupiny Tungsten a jejího velitele Rudolfa Pernického pokračovala až do posledních válečných dnů. V květnu 1945 jej Štainer-Veselý určil za okresního vojenského velitele v Novém Městě na Moravě. Mezi jeho hlavní úkoly patřilo sabotování ústupu německých jednotek, udržování pořádku a koordinace činnosti odbojářů s postupujícími jednotkami Rudé armády. Na spolupráci s prvními sledy Sovětů vzpomíná: Sovětský major, velitel města, vydal přísný rozkaz, který já jsem nechal vyhlásit v rozhlase, že nesmí být sovětským vojákům podán žádný alkohol. Víte, jak to dopadlo? Za dvě hodiny jsem za ním přišel, byl sťatej jak pirát a spal. Oni byli zvyklí pít. Poslední dny války prožil v okolí města Polička, kde spolu s dalšími pomáhal chránit samoty před drancováním německých zběhů.


 

Nachzte se

v tematickm okruhu: Tmata
na webu: 2. svtov vlka
v rubrice: Lid (eskoslovensko)

DÁLE V RUBRICE


Archiv

RSS  |  MAPA SERVERU  |  KARIRA  |  KONTAKTY  |  ENGLISH  (c) 2000 - 2017 esk rozhlas