Arleigh A. Burke Foto:   U.S. National Archives

Noční bitva torpédoborců u mysu svatého Jiří, k níž došlo přesně před jedenašedesáti lety, je pokládána za tak dokonalou ukázku zvládnutí taktiky torpédového útoku, že se vyučuje na akademiích válečného námořnictva. Protože takový typ školy v našem vzdělávacím systému zjevně chybí, věnujme zmíněné bitvě pozornost alespoň zde.

Přestože Američané po Pearl Harboru rozhodující střetnutí s císařským námořnictvem "ustáli" a na Guadalcanalu se rozhodně postavili i japonským pozemním silám, noční námořní bitvy u zmiňovaného ostrova pro ně znamenaly jednu tragédii za druhou. Úžinu mezi ostrovy dokonce přejmenovali na "Železný průliv", podle množství amerických lodí, spočívajících na jejím dně.

Při analýze průběhu bitvy u ostrova Savo došel jeden z Nimitzových štábních důstojníků k závěru, že na vině amerických neúspěchů je nesprávné zaměření výcviku posádek křižníků a torpédoborců a téměř výhradní využívání těchto lodí jako doprovodu konvojů. Navrhl proto vytvořit z těchto plavidel v jižním Pacifiku samostatnou jednotku, která by byla intenzivně vycvičena v nočním boji a potom nasazena proti "Tokijskému expresu". Na rozdíl od Američanů, jejichž formace byly sestavovány z plavidel seskupených na poslední chvíli, Tanakova eskadra torpédoborců, známá právě jako zmíněný expres, operovala v prakticky nezměněné sestavě už několik měsíců a měla dokonale vypracovanou součinnost jednotlivých plavidel a ujasněnou taktiku boje - udeřit torpédy a potom rychle ustoupit.

Mezi veliteli amerických torpédoborců byl i vnuk švédského přistěhovalce Arleigh Albert Burke, který už tehdy patřil v US Navy mezi výrazné osobnosti a vlastnil přezdívku "31uzlový Burke". Přirozeně podle rychlosti, kterou se jeho eskadra obvykle přesunovala z místa na místo. I eskadra měla svoji přezdívku - říkalo se jí "Little Beavers", tedy "malí bobři." Patřila do uskupení křižníků a torpédoborců kontraadmirála Merrilla, což byla právě ta námořní jednotka, která měla skoncovat s japonskou převahou při nočních soubojích.

V listopadu 1943 se Američané vylodili na ostrově Bougainveille a v přilehlých vodách svedli řadu námořních bitev, z nichž nejznámější je bitva v zálivu císařovny Augusty. Japonci se snažili zničit americké předmostí a posílit své vlastní jednotky. Američané se jim v tom snažili zabránit. Admirál Halsey, odpovědný za dění v jižním Pacifiku a tedy i v oblasti Šalamounových ostrovů, se od námořní rozvědky dozvěděl o připravované operaci na posílení posádky letiště na ostrově Buka, odděleného od Bougainville úzkým průlivem.

Americký torpédoborec DD-570 Charles Ausburne, třídy Fletcher Foto:   Naval Historical Center

Úkol odrazit Japonce připadl korvetnímu kapitánovi Arleighovi Burkemu. Ten zrovna večer 24. listopadu čerpal do svých torpédoborců palivo, když dostal od Halseye lakonický rozkaz: " 31uzlový Burke, jdi do toho! Zaujmi se svojí eskadrou pozici napříč linii Rabaul-Buka, víceméně 35 mil západně od Buky. Pokud se nesetkáš s nepřítelem do časných ranních hodin, vrať se na jih doplnit palivo na stejném místě! Jestli na nepřítele narazíš, víš co máš dělat! Halsey."

Autor depeše, předvídaje možné ranní problémy ze strany japonského letectva, nařídil zajistit leteckou ochranu eskadry jak nočními, tak denními stíhači. Burke ukončil tankování o půl šesté večer a zamířil na sever rychlostí 30 uzlů, tedy o uzel méně, než by podle přezdívky měl. V té době se pohybovala poblíž Buky dvojice amerických torpédových člunů, která měla napadnout Japonce, pokud by se to nepovedlo Burkeho torpédoborcům.

Půl hodiny po půlnoci ukázaly radary torpédových člunů čtyři echa, která byla pokládána za vlastní torpédoborce, a čluny se ubíraly ke břehu, aby šly torpédoborcům z cesty. Pozorovatelé uviděli v nočních dalekohledech siluety dvou velkých, rychle plujících plavidel a jeden z člunů měl co dělat, aby se vyhnul torpédoborci, který na něj málem najel. Velké lodi ihned zahájily na člun palbu a ten měl co dělat, aby zmizel v nejbližší dešťové přeháňce. Torpédoborce nepatřily k Burkeho lodím, ale byly to japonské Makinami a Onami. Druhý z torpédových člunů vystřelil směrem k Japoncům torpéda, ale minul. Burke mezitím dorazil na místo, kde chtěl Japonce překvapit. Vybral si přitom pozici blíže Novému Irsku a Rabaulu než k ostrovu Buka. Předpokládal, že tam snáz přehradí cestu japonským plavidlům, která se tudy musí vracet do mateřského přístavu. Přitom si samozřejmě uvědomoval, že mu tam zase hrozí větší nebezpečí od japonského letectva.

Burke se svou vlastní 45. divizí torpédoborců plul o něco napřed, nalevo s odstupem asi čtyř a půl kilometru pluly torpédoborce 46. divize. Burke byl na velitelském můstku torpédoborce Charles Ausburne, za ním v kýlovém šiku pluly torpédoborce Claxton a Dyson. 46. divizi tvořily pouze dvě lodi, Converse a Spence, třetí torpédoborec Foote byl před nedávnem poškozen v bitvě v zálivu císařovny Augusty. Viditelnost byla malá, méně než tři kilometry, nad mořem se převalovaly dešťové mraky, měsíc měl vyjít až po čtvrté hodině ranní a slunce v šest. Vítr byl slabý a ani se netvořily vlny.

Japonské torpédoborce, které plnily roli transportních lodí, vysadily o půlnoci na břeh v Buce 920 vojáků a vzaly na paluby 700 mužů ze zmenšené obsluhy letiště. Kryté torpédoborci Makinami a Onami, které o půlnoci málem "převálcovaly" americké torpédové čluny, pluly maximální rychlostí, jakou "náklad" dovoloval. Nervózně a s obavami Japonci vyhlíželi, neobjeví-li se protivník. Noční tma ale dávala naději, že se podaří proniknout do Rabaulu bez setkání s Američany. Pluli kurzem k mysu sv. Jiří na jižním konci Nového Irska, k průlivu mezi ostrovy Novou Británií a Novým Irskem. Vpředu byly torpédoborce krytí Makinami a Onami, každý vyzbrojený šesti děly ráže 127 mm a osmi torpédomety. Roli transportních plavidel plnily torpédoborce staršího data Amagiri, Jugiri a nejslaběji vyzbrojený Uzuki, jen se dvěma děly 120 mm. Japonské lodi pluly stálým kursem a nekličkovaly.

Boční salva amerických torpédoborců Foto:   Naval Historical Center

Velitel Japonců Kagava netušil, že už v 1 hodinu 41 minut po půlnoci byla jeho skupina lodí spatřena na radaru Dysonu, plujícího jako poslední v řadě torpédoborců 45. divize. Obsluha radaru torpédoborce zaregistrovala světlé body na obrazovce a odhadovala, že se jedná o dvě až tři jednotky plující rychlostí 25 uzlů západním kursem, s malinkou odchylkou na sever. Informace radaru ale nebyla úplně přesná. Na pravé straně se ve vzdálenosti asi 20 kilometrů nacházely jen dvě nepřátelské lodi, a to vedoucí torpédoborce Kagavovy skupiny, Makinami a Onami.

Když se kapitán Burke radiotelefonem dozvěděl od velitele Dysonu o radarovém kontaktu s nepřítelem, tak rovněž radiotelefonem oznámil jednotce začátek akce svým osobitým stylem: "Helou, 23. eskadro, přidržte si klobouky, chlapci, jedeme." Nařídil držet kurs 85 stupňů na přiblížení se k protivníkovi. Vpředu měla být 45. divize, 46. divize se měla nacházet v náměru 225 stupňů od ní, čili v levé zadní čtvrtině. Útočit torpédy měla nejdříve 45. divize a 46. divize ji měla zajišťovat. Po vystřelení torpéd 45. divizí se měly role obrátit. Obsluha radarů 45. divize klidným, monotónním hlasem oznamovala vzdálenosti a torpédisté v napětí očekávali povel k akci. Torpédoborce dodržovaly kurs útoku - takřka přímo na západ, na setkání s nic netušícími Japonci.

Burke na velitelském můstku naslouchal údajům ze své bojové centrály, podle nichž se vzdálenost rychle zkracovala. "8 500, 8 000, 7 500, 7 000, 6 000, 5 500" Když uslyšel "pět tisíc pět set", dal Burke rozkaz: "Pal!"

Z torpédometů všech tří torpédoborců 45. divize obrácených doleva vklouzlo do vody 15 torpéd a zamířilo k nepříteli. Burkeho torpédoborce okamžitě provedly ostrou změnu kursu doprava, což je mělo ochránit před odvetou Japonců. Pozorovatelé na palubách Makinami a Onami si všimli útoku Američanů, až když už jejich torpéda plula pod vodou k cíli přes čtyři minuty a japonští velitelé neměli na manévr, který by je uchránil od zásahu, víc než 30 vteřin a při pokusu o takový manévr tak vpluly americkým torpédům přímo do dráhy. Torpédoborec Onami se po explozi jednoduše rozpadl, přičemž pomerančový plamen vyšlehl na sto metrů vysoko. Makinami, také smrtelně zasažený, se rozlomil na půl a nakonec ho dorazily děly torpédoborce 46. divize.

Mezitím však obsluha radaru na torpédoborci Ausburne zahlédla na obrazovce další záblesky ve vzdálenosti 11 a půl kilometru. Byly to ty japonské torpédoborce, které plnily úlohu transportních plavidel - Amagiri, Jugiri a Uzuki. Jejich velitel, kapitán Jamaširo se v nastalé situaci zorientoval, provedl rychlý obrat na sever a začal ustupovat, co měl sil v kotlech a turbínách.

Burke ponechal dva torpédoborce 46. divize, aby dorazily potápějící se Makinami a Onami, a začal tři zbývající japonské torpédoborce pronásledovat. Je však známou pravdou, že takovéto honičky nejsou během na krátké tratě, zejména pokud jde o lodě stejné kategorie. Rozdíly v rychlosti nebývají velké a tak přiblížení o jedinou námořní míli je většinou otázkou delší doby. Japonci se záhy dostali na 32 uzlů a Burke, jak se dalo předpokládat, vyždímal ze svých lodí 33 uzlů, tedy o dva víc, než byla jeho přezdívka. Honička pokračovala, ale propočty ukázaly, že na dostřel amerických torpéd, by se lodi dostaly až před branami Rabaulu.

Burke se proto rozhodl pro dělostřelecký souboj, i když mohl střílet jen z děl na přídích svých plavidel, neboť nepřítel byl daleko před ním. Ale ještě než vydal rozkaz k palbě, nařídil obrat o 45 stupňů vpravo, aby se po minutě vrátil na původní kurs. I když tím na vzdálenosti ztratil něco z těžce získaných yardů, unikl smrtelnému nebezpečí, které představovala Japonci vystřelená torpéda. Ta dorazila do míst, kde se před chvílí Burkeho torpédoborce nacházely a vybuchovala ve vzedmutých vlnách, které po sobě plavidla zanechala. Výbuchy byly tak blízké, že se všichni domnívali, že když ne oni, tak vedlejší loď byla určitě zasažena. Burke sám se s obavami díval na příď vlastního torpédoborce, jestli zůstala na svém místě, a když se ujistil, že loď pluje nezmenšenou rychlostí, oddechl si. Podobné obavy prožívali i na dalších torpédoborcích divize, a po zjištění, že se japonskému torpédovému útoku šťastně vyhnuli, pokračovali v pronásledování.

Po návratu na starý kurs nařídil Burke ve 2 hodiny 22 minut zahájit palbu z dvanácti děl předních věží. Japonci střelbu opětovali a obě skupiny lodí několikrát změnily kurs, aby mohly střílet jak z předních tak i zadních věží. Američané měli lepší mušku a trefili torpédoborec Uzuki, granát však nevybuchl. Další torpédoborec Amagiri nezasáhli, ale vynahradili si to na třetím japonském plavidle, torpédoborci Jugiri, který plul poslední a tak vzbuzoval dojem, že je největší. Po řadě zásahů začal Jugiri hořet. Po zásahu kormidelního stroje pak ztratil schopnost manévrovat a začal opisoval na hladině velké kruhy. Pokusil se ještě neúspěšně zasáhnout Američany torpédy a Burke, který nehodlal zanechat pronásledování zbývajících Japonců, nařídil torpédoborci Dyson, aby Jugiri dorazil torpédy. Než se však americký torpédoborec přiblížil na vhodnou vzdálenost, japonské plavidlo zmizelo ve tři hodiny ráno pod hladinou, necelých 60 mil od Rabaulu. Šest minut před tím dorazily děly Converse a Spence poškozený japonský Makinami, což ohlásil kapitán Austin Burkemu slovy: "Ještě jedno vycházející slunce zašlo."

Burke mezitím stále pronásledoval unikající Japonce, ale když se krátce po čtvrté hodině ranní nacházel jen 33 mil od Rabaulu, dostihy vzdal a začal se vracet zpět, mimo dosah letounů z japonské základny. Krátce po východu slunce se nad torpédoborci objevila americká letadla z letiště Munda na Nové Georgii, která vyslal Halsey, aby takový úspěch jeho lodí nezkalila nějaká nešťastná náhoda.

Znak eskadry "Malí bobři" Foto:   archiv autora

Japonci, jak už bylo jejich zvykem, ohlásili velké vítězství a tvrdili, že jejich lodi potopily skupinu amerických křižníků a torpédoborců. Navzdory tomu sláva Burkeho 23. eskadry "malých bobrů" rostla a pozvolna zastiňovala slávu japonského kontraadmirála Tanaky a jeho "Tokijského expresu" z dob bojů o Guadalcanal. Jednou Burkeho torpédoborce potopily velkou japonskou vlečnou loď a zachránily 73 těch, co přežili. Když Burke zjistil, že mezi nimi není kapitán lodi, který si vybral radši boj, než aby se vzdal, Burke nařídil na jeho počest krátkou modlitbu. Tento čin mu v poválečném Japonsku získal velký respekt. Burke ale u svých torpédoborců nezůstal. Vládce a za druhé světové války nekorunovaný král US Navy admirál King rozhodl, že důstojníci z povrchových plavidel, velící flotile nebo úkolovému uskupení, musí mít jako šéfa štábu pilota a naopak. Rozhodnutí bylo zřejmě ovlivněno dobrou zkušeností s takovou dvojicí v bitvě u Midway, kdy křižníkový admirál Spruance měl za šéfa štábu letce Browninga. Toto pravidlo mimochodem platí v americkém námořnictvu dodnes.

V březnu 1944 dostal Burke rozkaz, aby se hlásil u velitele svazu letadlových lodí viceadmirála Mitschera jako náčelník jeho štábu. Mitscher ani Burke z toho nebyli nijak nadšeni, ale záhy k sobě našli cestu a vytvořili velice úspěšný tým. Po válce pracoval Burke v různých štábních funkcích, aby se za vlády presidenta Eisenhowera bezprecedentně na šest let stal šéfem námořních operací, což je nejvyšší funkce, jaké může americký námořník dosáhnout. V této funkci se zejména zasloužil o rozvoj programu ponorek vyzbrojených balistickými střelami. První z torpédoborců nejmodernější třídy vyzbrojených systémem Aegis, kterou dnes Spojené státy budují, nese jméno DDG-51 Arleigh Burke.