Křižník Indianapolis CA 35 Foto:   Naval Historical Center

Přesně před šedesáti lety, v noci z 29. na 30. července, poslala japonská ponorka I-58 ke dnu americký těžký křižník Indianapolis. Byl poslední větší válečnou lodí potopenou v průběhu 2. světové války a nebyla to neznámá loď. Na její palubě uskutečnil ve třicátých letech několik zahraničních cest prezident Roosevelt, byla vlajkovou lodí admirála Spruance a jen pár dní před svým potopením dopravil Indianapolis na ostrov Tinian součásti první použité atomové bomby.

Z posádky křižníku zemřelo bezmála 900 námořníků. Zhruba šesti stovkám z nich se sice podařilo potápějící se loď opustit, ale nešťastníci zemřeli během děsivých pěti dní, než byli jako trosečníci nalezeni... Při tragédii nevysvětlitelně totálně selhal jindy tak výkonný a dokonale propracovaný záchranný systém, kterému vděčilo za život mnoho sestřelených letců i námořníků z potopených lodí.

Indianapolis plul bez jakéhokoli doprovodu z ostrova Guam do Leytského zálivu na Filipínách. Zhruba v polovině cesty zasáhla nic netušící křižník dvě torpéda vypálená japonskou ponorkou. V tu chvíli zbývalo Indianapolisu jen 12 minut života. Námořní pěšák, svobodník Giles McCoy měl obrovské štěstí, že se z potápějící lodi vůbec dostal. V okamžiku zásahu totiž hlídal hluboko v podpalubí dva provinilce v lodním vězení.

"Byl jsem tři paluby pod úrovní lodi, když nás zasáhla torpéda. V tu ránu zhasla všechna světla a přestal fungovat interkom. Spadl jsem na zem a navíc se na mě sesypali další lidé a spousta trosek. Vyhrabal jsem se a rozsvítil lucernu, což bylo jediné světlo, které v tom oddělení bylo. Spolu s oběma vězni jsem pak začal vytahovat zbylé námořníky. Drali jsme se všichni nahoru, protože se rozšířila zpráva, že průlezy budou uzavřeny. Nebylo to snadné, protože průlezem se protáhne vždy jenom jeden člověk..."

Indianapolis CA 35 Foto:   Naval Historical Center

Indianapolis v době útoku ponorky I-58 nekličkoval, což se stalo hlavním důvodem potrestání velitele plavidla, kapitána Charlese McVaye. Ten byl v procesu, který většina posádky považovala za zmanipulovaný, označen za hlavního viníka katastrofy.

"I kdyby Indianapolis býval kličkoval, jeho osud by byl stejný. To při procesu s kapitánem McVayem prohlásil nejen velitel japonské ponorky Močicura Hašimoto, ale také jeden z nejuznávanějších a nejvýznamnějších amerických velitelů, admirál loďstva Chester Nimitz. Ten měl přitom původně McVaye 'usvědčit' ...," říká spisovatel Miloš Hubáček, autor knihy o zkáze Indianapolisu. Kapitán McVay se svého stigmatu nikdy nezbavil a v roce 1968, krátce po 23. výročí tragédie, si sám vzal život. Jeho někdejší podřízení nikdy nepřestali usilovat o jeho plnou rehabilitaci, které dosáhli až v roce 2000!

O ukázněnosti a profesionalitě posádky svědčí fakt, že během neskutečně krátké doby dvanácti minut, než Indianapolis zmizel pod hladinou, se do vody dostalo asi 900 námořníků. Bohužel, spolehnout se mohli jen na 4 záchranné vory a lehké kapokové vesty, které navíc někteří muži vůbec neměli. Jednu ze skupin trosečníků úspěšně vedl mladičký podporučík Harland Twible.

"Všichni byli vyděšení k smrti. Nikdo z nás pravděpodobně nikdy předtím neopouštěl loď. Nikdo vlastně nevěděl, co dělat! Jakožto nižší důstojník jsem si řekl, že počkám, až se vedení ujme někdo z těch vyšších. Za chvilku jsem ale zjistil, že tam žádní vyšší důstojníci nejsou... Vydal jsem tedy rozkazy, co by lidé měli a neměli dělat. Na konci dne jsem rozhodl, že se musíme navzájem připoutat. Pokud bychom se nepokusili přežít jako skupina, nepřežil by nikdo."

Záchranné kolo Foto:   Naval Historical Center

Twiblova skupina čítala na začátku 325 osob. Záchrany se jich dočkalo 171. Někteří zamřeli hladem a žízní, mnozí zešíleli, utonuli nebo byli roztrháni na kusy hejny žraloků. Trosečníci, kterým rychle ubývalo sil, byli proti mořským dravcům prakticky bezmocní... "Zřídili jsme hlídku, která měla vykřiknout "žralok" okamžitě, když nějakého zabijáka uvidí. My bychom se pak připojili a všichni bychom začali křičet, abychom hlukem žraloky zahnali. Ti muži se chovali tak velkolepě, že je to těžké popsat. I když sami umírali, pomáhali jiným. Viděl jsem muže, jak drželi své kamarády, i když sami klesali hlouběji a hlouběji," prohlásil Twible.

Dodnes se spekuluje o tom, zda Indianapolis stačil před svým potopením vyslat nouzový signál. Miloš Hubáček, stejně jako trosečníci, se kloní k názoru, že ano. Je ale každopádně s podivem, že těžký křižník několik dnů nikdo nepostrádal! Potopení křižníku a následné martýrium přežil i šéflékař Indianapolisu, korvetní kapitán Lewis Haynes. Když na tragédii v roce 2000, pár měsíců před svou smrtí, vzpomínal, dominovalo jeho vyprávění jedno slovo - bezmoc...

"Umístili mě doprostřed skupiny, kde bylo asi 400 trosečníků, protože tam leželi popálení námořníci i ti, kteří utrpěli jiná zranění. Neměl jsem nic, čím bych je léčil. Neměli jsme ani jídlo, ani pití. Snažil jsem se bránit lidem v pití mořské vody. Stal jsem se vlastně koronerem - prohlašoval jsem lidi za mrtvé. Vždycky někdo vykřikl: "Doktore, je tenhle kluk mrtvý?" Doplaval jsem k němu, prohlédl zornice a pokusil se nahmatat puls. Pokud skutečně byl mrtvý, stáhli jsme mu záchrannou vestu, kterou dostal někdo potřebnější."