 | | | B-25 vzlétá z Hornetu | |
Není mnoho akcí, které ač samy o sobě nepříliš vojensky významné, spustily sled událostí vedoucích k rozhodujícímu obratu ve válečném dění. Americký nálet na Tokio z 18. dubna 1942 k nim bezesporu patří. Pokud šlo o způsobenou věcnou škodu, útok jí mnoho nenapáchal. Ale zcela jinak tomu bylo, pokud šlo o vliv Doolittlovy akce a její okamžitý účinek na plány japonského námořního generálního štábu a na budoucí průběh námořní války.Už od začátku roku se vrchní velitel loďstva Spojených států admirál King zabýval myšlenkou, jak povzbudit otřesenou morálku Američanů a zároveň otřást bezmezným japonským sebevědomím. V únoru sice začala řada odvážných útoků amerických letadlových lodí na japonské pozice úderem na Marshallovy ostrovy a počátkem března útočný svaz, složený z letadlové lodi Enterprise, dvou křižníků a sedmi torpédoborců, jemuž velel viceadmirál Halsey. napadl ostrov Marcus vzdálený rovných l 000 mil od Tokia a ležící už uvnitř vnějšího kruhu japonské obrany, ale to pořád ještě nebylo ono. King a jeho lidé si uvědomovali, že opravdový úspěch může mít jen překvapivý nálet na Tokio.Protože žádný z tehdejších amerických bombardérů nebyl schopen z vlastních letišť doletět až nad japonské ostrovy, bylo nutné využít palub letadlových lodí. Námořní letouny však neměly dostatečný akční rádius a letadlové lodi by se s nimi musely natolik přiblížit k pobřeží, že by zase samy byly vážně ohroženy nepřátelskými letadly. Proto bylo třeba hledat jiný letoun, který by dostatečný dolet měl a také se vešel na palubu letadlové lodi. Moc jich na výběr nebylo. Nejlépe vyhovoval střední bombardér North American B-25 Mitchell. Když byl do věci zasvěcen generál Arnold, velitel armádního letectva, okamžitě souhlasil a velením pověřil známého rekordmana a vynikajícího pilota, podplukovníka Jamese Doolittla. Maximální počet letounů, který se vešel na palubu letadlové lodi byl šestnáct i když byly co nejvíce namačkány. Vzhledem k rozpětí křídel, která se na rozdíl od námořních typů nedala sklápět, se B-25 nevešly ani do lodních výtahů, ani do podpalubních hangárů a tak jediným místem, kam je bylo možno umístit, zůstala letová paluba. Z celkové délky letové paluby lodi necelých 250 metrů bylo pak nutno pro start letounů ponechat alespoň sto padesát metrů (500 stop). Opětovné přistání na loď bylo úplně vyloučeno, nejen proto že letouny nebyly vybaveny přistávacími záchytnými ocasními háky. Armádní bombardéry měly po náletu pokračovat dál přes moře a přistát na čínském území, neobsazeném Japonci. Zatímco námořníci připravovali námořní stránku operace, armáda zajišťovala potřebné letouny a jejich osádky. Šestnáct letounů B-25 verze B bylo speciálně upraveno a aby byly co nejvíce odlehčeny, byla odstraněna i část výzbroje a jejich palivové nádrže byly zvětšeny na 4300 litrů. Všech šestnáct letounů bylo opatřeno základním technickým vybavením potřebným ke startu z paluby letadlové lodi. Posádky zatím od začátku března na letišti Eglin Field na Floridě nacvičovaly start z plochy ne delší než desetina míle. Aby se potvrdilo, že Mitchelly jsou opravdu schopny odstartovat z letadlové lodi, byly dva letouny dopraveny na palubu Hornetu a jejich piloti, aniž tušili oč jde, to dokázali. Veškeré přípravy samozřejmě probíhaly za největšího utajení a ještě pár dnů předtím, než svaz vyplul, bylo o operaci informováno jen šest vysokých důstojníků námořnictva a letectva; dokonce i kapitán Marc Mitscher, velitel letadlové lodi Hornet, která měla šestnáct dvoumotorových armádních bombardérů B-25 přepravit k japonským břehům, se o celé věci dozvěděl teprve tři týdny předtím, než byly letouny naloženy na palubu jeho lodi.Také sedmdesát důstojníků a 130 mužů osádek a pomocného personálu, kteří se dobrovolně přihlásili k pilotáži a obsluze vybraných B-25 se o skutečném cíli přísně utajované operace dozvědělo teprve až když loď opustila přístav Alameda v sanfranciském zálivu.. Předtím, když byli vybíráni jako dobrovolníci byli pouze seznámeni s tím, že se jedná o akci mimořádně nebezpečnou. Hornet samozřejmě neplul k japonským břehům sám. Doprovod mu tvořily křižníky Vincennes a Nashville, čtyři torpédoborce a tanker Cimmaron. Z Pearl Harboru se přidal 16. operační svaz viceadmirála Halseye s letadlovou lodí Enterprise, dalšími dvěma křižníky a čtyřmi torpédoborci a ještě jeden tanker. Křižníkům velel v té době ještě neznámý kontradmirál Spruance. Plán předpokládal, že bombardéry B-25 odstartují z Hornetu 19. dubna tak, aby se nad Tokio a další cíle dostaly v noci a po přeletu Japonského moře přistály na některém letišti spojenecké Číny. O dva dny dříve svaz naposled doplnil palivo a odeslal tankery s torpédoborci zpět. Japonské námořní velení, mající vlastní zkušenosti s překvapivým útokem na Pearl Harbor, samozřejmě předpokládalo možnost nenadálého leteckého útoku na mateřské ostrovy a vytvořilo proto hned na počátku války hlídkovou linii lodí ve vzdálenosti 600 až 700 mil východně od japonského pobřeží a v délce asi l 000 mil od severu k jihu. Tato hlídková linie byla doplňována každodenními dálkovými hlídkovými lety námořních letounů a do obranného systému byly zapojeny i letadlové lodě. V tokijské oblasti byla aktivována 26. letecká flotila s tím. že bude provádět každodenní hlídkovou činnost a chránit hlavní město proti vzdušnému napadení z letadlových lodí.. Tak tomu bylo i 18. dubna dvě hodiny po půlnoci, když radary amerických lodí objevily dvě neznámá plavidla. V těchto vodách nemohlo jít o jiné lodi než o japonské a tak svaz změnil kurs, aby se neznámým lodím vyhnul. Místo toho, aby dál důvěřoval radarům a směřoval k vytčenému cíli, zbrklý Halsey vyslal letecké hlídky, aby po lodích pátraly. Jeden z průzkumných letounů japonský hlídkový člun zahlédl, ale nebyl si jist, zda nebyl spatřen také. To přimělo Halseye aby nařídil křižníku Nashville onen člun ihned potopit. Než to ale křižník po vypálení 924 granátů dokázal, stačila už japonská loď Nitto Maru odvysílat zprávu o svém napadení americkými loďmi. Jako vysvětlení a omluva počínání amerického admirála se uvádí, že nešlo vyloučit možnost že byl průzkumný letoun zpozorován a z hlášení hlídkového člunu na základnu pak mohli Japonci dovodit, že letoun mohl startovat jedině z letadlové lodi. Zatímco o průzkumném letounu není v japonských pramenech ani zmínka, hlášení Nitto Maru se zmiňuje o třech letadlových lodích směřujících k Japonsku. Takže pokud se o letounu vynořivším se z mraků a zase v nich mizejícím dalo pochybovat, o útoku a potopení strážního člunu Nitto Maru už ne. Navíc neobvykle živá rádiová činnost Američanů v několika předchozích dnech poskytla už Japoncům náznak, že se něco chystá a velitelství Spojeného loďstva nařídilo preventivní soustředění námořních letounů na obranu hlavního města. Jakmile japonské velitelství dostalo z Nitto Maru výstražnou depeši, reagovalo na hrozbu velmi rychle a nařídilo, aby byla uvedena v činnost "taktická metoda č. 3 proti loďstvu Spojených států". Stejně jako tomu bude i později ještě mnohokrát, Japonci předpokládali že Američané udělají přesně to co oni předpokládají a že tedy dojde k očekávané rozhodné bitvě. Už zmíněná "taktická metoda č.3" znamenala, že se operací proti Američanům zúčastní téměř celé loďstvo, včetně Nagumůva svazu. letadlových lodí, který se právě vracel z Indického oceánu a v danou dobu se nacházel jižně od Tajwanu. Přes to že byl příliš vzdálen a nebyla naděje, že by se ještě mohl očekávané bitvy zúčastnit, svaz okamžitě zvýšil rychlost na maximum. Všechny letouny byly vyvezeny z hangárů, vyrovnány a připraveny k vzletu na letové palubě. Mezitím na půdě Japonska kontradmirál Jamagata vyslal už letouny své 26. letecké flotily proti nepříteli. Z letecké základny Kisarazu blízko Tokia vzlétlo 32 středních bombardérů doprovázených 12 stíhačkami a letělo na východ až na hranice doletu, ale Američany nenašlo. Japoncům se zdálo, že si americký útočný svaz uvědomil, že byl zpozorován, útok odvolal a začal se stahovat. Mezitím ale přišla zpráva, že bylo bombardováno Tokio a další města.. To úplně vyvedlo z míry Velitelství Spojeného loďstva, které bylo zmateno a naprosto nebylo s to odhadnout nepřátelské záměry. Teprve až k půlnoci 18. dubna, když docházely rádiové depeše od japonských jednotek Čine, že tam nouzově přistálo několik amerických letounů, bylo tajemství odhaleno... Ve chvíli kdy byla prozrazena jeho pozice, byl americký svaz vzdálen 150 mil od pásma, odkud měly podle plánu odstartovat Doolittlovy letouny. Těch 150 mil navíc znamenalo, že bombardéry zřejmě nebudou mít dostatek paliva, ale admirál musel rychle rozhodnout, zda letouny okamžitě vzlétnou, nebo zda se svaz vrátí, aniž by odstartovaly. Halsey seznámil se situací podplukovníka Doolittla na Hornetu a jak předpokládal, podplukovník navrhl okamžitý start. Doolittle svolal piloty bombardérů, vysvětlil jim situaci a provedl změnu základních dispozic. V 8.00 hodin, po signálu z můstku Enterprise, vzlétl jako první Doolittle, provedl mírný obrat a zamířil k Tokiu. Nemohl čekat, až se zformuje celá eskadra, každá kapka benzínu byla drahá. Další bombardéry jej následovaly a za 24 minut byl pryč i poslední z nich. I přes mimořádně nepříznivé počasí se start podařil všem, i když předtím žádný z pilotů dosud z letadlové lodi nestartoval. Po odletu bombardérů změnil 16. operační svaz změnil kurs na 90 stupňů a rychlostí 25 uzlů se stahoval od japonských břehů. B-25 dorazily nad Tokio kolem poledne 18. dubna a ve 12.15 svrhly první pumy. I když bylo letcům bylo během přípravy opakovaně zdůrazňováno, aby se vystříhali bombardování civilních budov, v praxi ale tuto instrukci nebylo možno striktně dodržet. Psychologický efekt, který nálet mohl na obyvatelstvo hlavního města mít, však snížil fakt, že v době kdy Doolittlovy letouny byly nad městem, byl v Tokiu vyhlášen letecký poplach. Obyvatelé se proto domnívali, že americký útok je součástí velkého cvičení, jemuž má dodat atmosféru maximální reality. B-25 se proto setkaly s minimálním odporem a palba pozemních protileteckých stanovišť byla opožděná a řídká . Několik japonských stíhaček se sice pokoušelo bombardéry napadnout, ale až v době, kdy se po skončení náletu počaly vzdalovat od Tokia a tak stíhačky nezaznamenaly žádný úspěch a americká letadla už nedostihly. Stejně se vedlo i třem bombardérům, jež měly napadnout města Nagoju, Osaku a Kóbe. Ze šestnácti bombardérů Doolittlovy eskadry nebyl ani jeden sestřelen. Patnáct jich zamířilo k Číně a jeden, u kterého se objevily potíže v palivovém rozvodu, se vydal přes japonské moře k letišti u Vladivostoku na území SSSR, kde sice bezpečně přistál ale byl Rusy zabaven a posádka internována. Ostatní bombardéry, které zamířily do Číny, se snažily udržet ve vzduchu do poslední kapky benzínu. Několik letounů doletělo až k základně v Sů-čou, kam měli dorazit podle původních plánů. Piloti netušili, že se americká strana s Číňany nedohodla a že se instrukce změnily. Čtyři bombardéry tam nouzově přistály, osádky zbývajících jedenácti letounů se na různých místech zachraňovaly padáky poté, co jim došlo palivo. Pět letců přitom zahynulo, ale i řada těch, co přežili, utrpěla vážná zranění. Na rozdíl od čankajškovy vlády čínské obyvatelstvo poskytlo Američanům maximální pomoc a pomohlo jim dostat se do vnitrozemí ke svým. Japonští vojáci se za tuto pomoc pomstili povražděním tisíců Číňanů. Osádky dvou bombardérů, z jednoho tři a z dalšího pět letců, které nouzově přistály na pobřeží a padly do rukou Japoncům, byly odvezeny do Tokia a tam postaveny před stanný soud. Proces trval půl hodiny, byl veden výlučně v japonštině, obžalovaní neměli ani tlumočníky, ani obhájce, dokonce ani nevěděli, že jde o stanný soud. Všech osm zajatců bylo odsouzeno k smrti, nakonec u pěti byl rozsudek změněn na doživotní vězení. Tři letci byli veřejně popraveni, jeden z vězněných zemřel a čtyři se nakonec dočkali porážky Japonska. Celkem tedy z 80 letců, kteří odstartovali z Hornetu, přežilo misi 71 mužů a tak nebyla zdaleka tak sebevražedná, jak se zpočátku jevila. U americké veřejnosti měl Doolittlův nálet očekávaný úspěch. Noviny přinášely zprávy na prvních stránkách pod palcovými titulky a v rozhlase oznámil radostnou novinu prezident Roosevelt osobně. Doolittle se stal slavným, dostal nejvyšší americké vyznamenání Medaili cti (Medal of Honor), které uděluje president jménem Kongresu a povýšen byl hned o dva stupně na brigádního generála. V průběhu války se stal velitelem letecké armády a získal ještě řadu dalších vyznamenání. Akce zabrala ale i u protivníků, i když jinak než se předpokládalo. Způsobené materiální škody byly minimální a japonským úřadům se podařilo před obyvatelstvem úplně zatajit, k čemu vlastně došlo. Běžný Japonec se tak prakticky o americkém náletu vůbec nedozvěděl. Ve vojenských kruzích ale nálet vyvolal obrovskou paniku a těžce ranil ješitnost a sebejistotu generálů a admirálů. V šoku z náletu vojenské velení dalo souhlas s Jamamotovým plánem vojenského útoku na americký atol Midway. Jeho cílem bylo vyprovokovat americké námořnictvo k rozhodné bitvě. To se sice podařilo, ale s úplně jiným výsledkem než Japonci očekávali. |
2. světová válka 
