 | | | R. Spruance | |
Známý bonmot říká, že válka sestává z řady chyb na obou stranách, a že vítězí ta strana, která jich udělá méně. Platí to i pro bitvu u tichomořského atolu Midway v červnu 1942, kterou lze bez nadsázky označit za nejvýznamnější námořní střetnutí 2. světové války. V něm se proslavil do té doby neznámý námořní velitel, kontradmirál Raymond Spruance, který na poslední chvíli nahradil nemocného původního velitele svazu letadlových lodí, viceadmirála Halseye. I když v průběhu války následovaly ještě mohutnější střety námořních svazů, žádný z nich nepřivodil takový zvrat jako bitva u Midway.Průběh samotné bitvy byl mnohokrát popsán, u nás je snad nejznámější Hubáčkův Pacifik v Plamenech, nebo Midway japonských autorů Fučidy a Okumiyi. Jak známo, japonský admirál Jamamoto prosadil útok na tichomořský atol Midway po známém Doolitlově náletu na Tokio a u atolu chtěl vybojovat rozhodující bitvu s US Navy o dominanci v Pacifiku. To se mu sice podařilo, ale s úplně jiným výsledkem než předpokládal. Přispělo k tomu několik faktorů, z nichž nejvýznamnější byl zřejmě samotný plán útoku.Místo, aby byl soustředěn nejmohutnější svaz válečných lodí, jaký se snad vůbec kdy vyskytl, velitelství Spojeného loďstva jednotky rozptýlilo a odsoudilo je tím k relativní slabosti. K dispozici přitom mělo na 200 lodí, z toho 11 bitevních, 8 letadlových, 22 křižníků, 66 torpédoborců a řadu dalších, téměř sedm set letadel. Loďstvo však bylo rozděleno do šesti oddělených skupin vzdálených od sebe stovky mil, které měly operovat na rozsáhlém tichomořském prostoru od Aleutských ostrovů až k Marshallovým a Mariánským ostrovům. Plán měl tři hlavní části: Obsazení západních Aleutských ostrovů a diverzní akce v Austrálii i na Madagaskaru, obsazení Midway a námořní bitvu s americkým loďstvem. Na Midwayi Japonci chtěli vybudovat leteckou základnu, z níž by ovládali trasu k Pearl Harboru, narušovali americké komunikace v Tichomoří a kontrolovali celý severní Pacifik. Zároveň by i získali předsunutý bod k napadení a obsazení Havajského souostroví. Velení japonského Spojeného loďstva počítalo, že kvantitativní a kvalitativní převaha Japonců by v rozhodující námořní bitvě vedla k jejich triumfu a že by další americká porážka krátce po Pearl Harboru podlomila bojovou morálku Američanů, což by v konečném důsledku vedlo k podepsání míru výhodného pro Japonsko. S neúspěchem se vůbec nepočítalo, chyběl jakýkoliv scénář ústupu, očekávalo se, že nepřítel bude jednat přesně tak, jak to předpokládal plán. Japoncům scházely i spolehlivé informace o nepříteli a stále kalkulovali s momentem překvapení. Velitel japonského Spojeného loďstva admirál Isoroku Jamamoto vyplul sám do bitvy na palubě největší bitevní lodě té doby Jamato a protože v zájmu utajení dodržoval přísný zákaz rádiového spojení, vyřadil se sám z velitelské role a fakticky se zbavil možnosti řídit různorodé svazy pohybující se daleko od sebe v obrovských prostorách Tichého oceánu.  | | | Midway po japonském útoku | |
Proti Midway měla útočit letadla 4 letadlových lodí krytých 5 bitevními loděmi a 2 těžkými křižníky. Po tomto úderu měl být ostrov ostřelován děly 2 dalších bitevních lodí a obsazen výsadkovými oddíly. Dešifranti amerického námořnictva však rozluštili japonské depeše a tím útočníky zbavili momentu překvapení. To naopak Američané připravili Japoncům, když maximálně posílili obranu atolu a soustředili své 3 letadlové lodě kryté 7 těžkými křižníky asi 300 mil severovýchodně od ostrova.Když 3. června zjistil americký vzdušný průzkum japonské svazy asi 700 mil západně, zaútočily na ně, i když neúspěšně, letadla vyslaná z ostrova. Když po ránu 4. června Japonci zaútočili na atol, stále o přítomnosti amerických letadlových lodí nic nevěděli. Japonský letecký průzkum je objevil, až když už bylo rozhodnuto o vyslání druhé útočné vlny proti Midway. Admirál Nagumo, velitel japonského svazu, byl po útoku na Pearl Harbor tvrdě kritizován, že nedokončil dílo zkázy a nezničil sklady paliva a zařízení základny. Byl rozhodnut chybu znovu neopakovat! Mezitím japonské stíhačky úspěšně odrazily všechny útoky letadel z Midway a vypadalo to, že si obrana poradí i s jakýmikoli dalšími údery. Čas však pracoval proti Japoncům. Americké útoky sice probíhaly naprosto nekoordinovaně, úderné skupiny z letadlových lodí bloudily a japonský svaz dlouho hledaly, stíhačky nekryly torpédonosné letouny, které se pak stávaly snadnou kořistí, ale to obránce tak vyčerpalo, že Američanům stačilo pouhých pět minut k zasazení smrtelného úderu japonskému svazu. Střemhlavým bombardérům z amerických letadlových lodí se totiž podařilo překvapit Japonce právě ve chvíli, kdy přezbrojovali své letouny na letových palubách. Dopady pum vyvolaly požáry paliva a výbuchy munice a vedly ke ztrátě letadlových lodí Akagi, Kaga a Soryu. Čtvrtá Hiriu stačila ještě poslat své letouny proti Američanům, které těžce poškodily letadlovou loď Yorktown, ale i Hiriu se brzy stala sama obětí dalšího útoku amerických palubních letadel. Následky byly takové, že hořící vrak musely poslat ke dnu vlastní torpédoborce. Poškozený Yorktown zase poslala o dva dny později ke dnu japonská ponorka.  | | | Hořící letadlová loď Hiriu | |
Ztráta čtyř letadlových lodí Japonce ohromila a Jamamoto se sice ještě chvíli zabýval myšlenkou na dělostřelecký souboj svých nedotčených bitevních lodí s americkou flotou. Nočnímu souboji se však Američané chytře vyhnuli a denní střet mezi letouny z letadlových lodí a hladinovými plavidly bez leteckého krytí nemohl dopadnout jinak než katastrofou, stejně jako tomu bylo u britských lodí Prince of Wales a Repulse před půl rokem východně od Malajského poloostrova. To si Jamamoto uvědomil a tak celou akci nakonec odtroubil.Nepřekvapuje to, že námořní kruhy utajily debakl před civilním obyvatelstvem, ale to že ani armádní kruhy nezjistily jak se věci doopravdy mají. Jamamoto se ještě jednou výrazně zapsal do historie japonských letadlových lodí, a to když v operaci "I" proti Američanům na Šalamounových ostrovech posílil letecké svazky v Rabaulu piloty a letouny z letadlových lodí. Při ztrátách, které Japonci v neúspěšné operaci utržili, tak přišli o zbytek zkušených námořních letců. Piloti, co na lodích zůstali, byli povětšině nezkušenými nováčky. Samotný Isoroku Jamamoto zahynul za necelý rok po osudné bitvě, když při inspekční cestě na ostrov Bougainville američtí stíhači sestřelili letoun kterým cestoval. Čuiči Nagumo dostal ještě šanci. Admirál, pod jehož vedením potopily japonské letadlové lodě více lodí a podporovaly obsazení většího území než kterékoli jiné námořní síly, velel ještě letadlovým lodím v bitvě u ostrovů Santa Cruz v říjnu 1943. Japonci tam pří výrazné převaze čtyř vlastních letadlových lodí proti dvěma americkým, sice Američany citelně poškodili, ale nezničili. Jamamotův nástupce admirál Ozawa ho pak poslal velet japonskému centrálnímu loďstvu, což bylo velitelství na ostrově Saipan, kterému nenáležela žádná plavidla. Když Američané v červnu 1944 dobývali Mariany, spáchal Nagumo sebevraždu. Jamamotovým protějškem byl Chester Nimitz, zkušený důstojník který u NAVY prošel řadou velitelských funkcí. Po Pearl Harboru byl jmenován velitelem v Tichomoří a i když v době bojů u Midway všechno co měl byly tři letadlové lodě, několik křižníků, torpédoborců a ponorek, ke konci války už disponoval operačními svazy letadlových lodí, divizemi námořní pěchoty, obojživelnými útočnými skupinami a ohromným týlovým zabezpečením. Po válce nahradil admirála Kinga jako náčelník námořních operací, což je nejvyšší funkce kterou lze u US Navy dosáhnout. I s odstupem let je hodnocen jako nejvýznamnější z amerických admirálů a jeho jméno nese rozsáhlá třída moderních letadlových lodí s atomovým pohonem. Operačním svazům letadlových lodí určeným bránit ostrov měli velet viceadmirál William Halsey, s loďmi Enterprise a Hornet a kontradmirál Frank Fletcher s Yorktownem. Vážné onemocnění dosavadního velitele 16. operačního svazu viceadmirála Halseyho ho však z velení vyřadilo a ten jako náhradu za sebe navrhl Nimitzovi svého velitele oddílu křižníků kontradmirála Raymonda Spruanceho. Nemalá část z těch, co později hodnotili průběh bitvy u Midway se shodla, že to bylo možná to nejlepší, co admirál Halsey pro americké vítězství u Midway mohl udělat. Přitom srovnávali povahy a temperament obou velitelů, kdy vedle impulzivního, agresivního Halseye stál chladný, opatrný ale nemýlící se Spruance.  | | | Yorktown po útoku 4. června | |
Halsey se nepochybně osvědčil jako velitel oblasti jihozápadního Tichomoří, zodpovědný za boje na Guadalcanalu a obsazování Šalomounových ostrovů. Když ale znovu vyplul na moře jeho řízení operací během bitvy v Leytském zálivu v říjnu 1944 vzbudilo značné pochybnosti, zejména když neprohlédl japonskou lest a odvedl hlavní síly z prostoru, který měly střežit. To už byla ale americká převaha tak výrazná, že útok japonských bitevních lodí na invazní flotu odrazila eskorta této floty. Dva tajfuny při kterých lodi pod jeho velením utrpěly větší ztráty než v bojích s Japonci mohly přivodit jeho odvolání, ale nestalo se a v prosinci 1945 byl povýšen do hodnosti velkoadmirála loďstva.Kontradmirál Fletcher byl po nahrazení Halseyho Spruancem jako služebně starší formálně velitelem obou formací, ale s odvoláním na neexistenci patřičného štábu ponechal mladšímu kontradmirálovi značnou volnost. Oba svazy operovaly na dohled a i na zničení Japonců se podílely stejným dílem. Ztráta Yorktownu však Fletchera zřejmě poznamenala, neboť to byla druhá letadlová loď o kterou přišel během dvou bitev a tak když měl s letadlovými loďmi Saratoga, Enterprise a Wasp krýt vylodění námořní pěchoty na Guadalcanalu, předčasně odplul. Za to byl tvrdě kritizován a Nimitz ho "uklidil" jako velitele oblasti severního Pacifiku. Spruance byl mezi velkými americkými veliteli nejnápadnější tím, že byl neobyčejně uzavřený.
Byl opatrný, ale výkonný velitel, který vítězil vždy za cenu minimálních ztrát. Při bitvě u Midwaye dal na radu zkušeného náčelníka štábu Milese Browninga a podařilo se mu zaskočit japonské letadlové lodě ve chvíli, když měly paluby přeplněné letadly. Během několika minut vyřadil z boje tři letadlové lodě a prakticky rozhodl o osudu bitvy. V další fázi bitvy se vyhnul možnému nočnímu střetu s Jamamotovými bitevními loďmi a nenechal se ani zlákat k riskantnímu pronásledování nepřítele, přesně v intencích Nimitzova rozkazu, postupovat v rámci kalkulovaného rizika. To v praxi znamenalo vystavit své lodi nebezpečí jen pokud byla naděje, že útokem se způsobí nepříteli ztráty větší.  | | | kapitán Miles Browning | |
Po bitvě se Spruance stal náčelníkem štábu u Nimitze v Pearl Harboru a na moři se objevil až v srpnu 1943 jako velitel 5. loďstva operujícího ve středním Tichomoří. Při dobývání Marian v bitvě ve Filipínském moři dosáhl dalšího triumfu, když zdecimoval téměř celé japonské palubní letectvo. Spruancovi kritici tvrdili, že byl příliš opatrný a že v bitvě, která byla největším střetnutím letadlových lodí za války, mohl japonskou flotilu úplně zničit. Spruance byl opatrný, ale výkonný velitel, který vítězil vždy za cenu minimálních ztrát a u Midway byl zřejmě on "ten správný muž"!Na vrchního velitele amerického loďstva admirála Kinga zapůsobil fakt, že si dal poradit od letce Browninga tak, že nařídil aby ve velení eskader a flotil stály smíšené týmy tvořené letci a důstojníky z hladinových plavidel. Tato zásada platí v US Navy dodnes! Spruance patřil k průkopníkům řady námořních technik včetně systému pomocných a transportních konvojů, umožňujícím svazům letadlových lodí prodloužení operační doby a kruhové plavební formace letadlových lodí. Po válce vystřídal Nimitze ve funkci náčelníka námořních operací a několik let byl také velvyslancem Spojených států na Filipínách. Páté hvězdy velkoadmirála floty se však nedočkal, protože tohle povýšení prosadil vlivný senátor Vinson pro svého oblíbence Halseyho. Spruanceovo jméno však nesla třída velkých torpédoborců stavěných v sedmdesátých letech. A ještě jeden osud na závěr:
Často je hlavní zásluha na americkém vítězství připisována schopnosti amerických námořních kryptoanalytiků luštit japonskou šifrovanou korespondenci a tím znát dopředu úmysly protivníka. S tímto hodnocením přišel admirál Nimitz a po něm i řada dalších. Dešifrant amerického námořnictva, který hrál životně důležitou úlohu v rozluštění japonského radioprovozu ještě před bitvou v Korálovém moři a u Midwaye byl kapitán Joseph Rochefort. Spory mezi zpravodajskými štáby ve Washingtonu a v Pearl Harboru ovšem vedly k tomu, že Rochefort byl odsunut na vedlejší kolej, byl ustanoven velitelem nepohyblivého plovoucího doku. Jeho práci se nedostalo žádného oficiálního uznání až do roku 1986, kdy prezident Reagan udělil jeho rodině Medaili za vynikající služby. |
2. světová válka
