I když doplňování pohonných hmot, munice a zásob plavidlům v akci bylo obecně uznáváno za důležité už před válkou, jen Němci a Američané vyvinuli včas systémy schopné zajistit takovou podporu bojovým plavidlům. Američané jako první zavedli techniku doplňování paliva a dalšího zásobování svých lodí na moři pomocí hadic a nosných lan, nutnou pro všechna válečná loďstva, jejichž plavidla měla mít dostatečný operační dosah.  

 

 

Přesně před šedesáti lety, v noci z 29. na 30. července, poslala japonská ponorka I-58 ke dnu americký těžký křižník Indianapolis. Byl poslední větší válečnou lodí potopenou v průběhu 2. světové války a nebyla to neznámá loď. Na její palubě uskutečnil ve třicátých letech několik zahraničních cest prezident Roosevelt, byla vlajkovou lodí admirála Spruance a jen pár dní před svým potopením dopravil Indianapolis na ostrov Tinian součásti první použité atomové bomby.  

 

 

Pro dopravu výsadkových člunů na místa vyloďovacích operací Američané nestavěli lodě na stejném principu jako Britové nebo Japonci, ale vytvořili zcela originální konstrukci, která se ze všech typů výsadkových plavidel ukázala jako nejperspektivnější a i dnes se dále rozvíjí. Výsadkové čluny ale nahradily vrtulníky a těžkou techniku, včetně tanků, přepravují z lodí na pobřeží výsadková vznášedla LCAC (Landing Craft Air Cushion), která se do prostoru výsadku přepravují v doku amfibických plavidel.  

 

 

"Begonia, Camellia, Clematis, Freesia" - až 270 názvů květin bylo třeba najít pro názvy lodí, které zejména v prvních letech války nesly hlavní tíhu boje s německými ponorkami při ochraně konvojů. Eskortní plavidla typu "Flowers" měla původně sloužit v příbřežní plavbě a tomu také odpovídaly jejich rozměry a vybavení. Osud však chtěl jinak.  

 

 

Je ironií, že jedním z bezprostředních impulsů ke vzniku letadlových lodí byla britská snaha zabránit německým zepelínům bombardovat anglická města. Letadla startující z lodí měla napadat vzducholodě ještě nad mořem na příletových trasách, nebo dokonce zaútočit na jejich základny.  

 

 

Počátky 2. světové války charakterizoval vždy překvapivý útok agresorů a neschopnost napadených klást zpočátku významnější odpor. Japonskému útoku na americkou tichomořskou základnu přitom předcházelo deset let neustálé agrese. První obětí na podzim 1931 bylo Mandžusko, po sérii incidentů začala roku 1937 dlouholetá válka v Číně a v letech 1938 a 1939 Japonci zaútočili i na sověty ovládané území. V tomto případě však byli rozhodným způsobem odraženi.