Plakát výstavy

Pokusy zajatých spojeneckých důstojníků i vojáků dostat se z německých táborů zpět na svobodu proslavil zejména americký film Velký útěk z roku 1963. Měl hvězdné obsazení v čele se Stevem McQueenem, ale jak už u holywoodských filmů bývá zvykem, nedržel se zcela skutečné události. Takže i když v roce 1944 v zajateckém táboře Stalag Luft III žádní američtí letci nebyli, musel být hlavním hrdinou snímku Američan... Jak to nejen při Velkém útěku vypadalo doopravdy, ukazuje až do 31. července 2005 stejnojmenná výstava v londýnském Imperiálním válečném muzeu.

Největší útěk z německých zajateckých táborů, jaký se uskutečnil během druhé světové války, zorganizovali spojenečtí letci v roce 1944. Z táboru nazvaného Stalag Luft III ležícího v Saganu, přibližně 160 kilometrů jihovýchodně od Berlína a asi 50 kilometrů severovýchodně od Zhořelce, se v noci na sobotu 25. března podařilo uprchnout 76 zajatcům. Kvůli příliš brzkému odhalení však byla většina z nich brzy dopadena a padesát letců navzdory Ženevským konvencím Němci zastřelili. Jen tři uprchlíci se dostali zpět do Británie, tedy dokázali tzv. "home run", jak Američané a Angličané nazývají baseballovou terminologií zdařilý pokus o útěk.

O nacistickém zločinu se světová veřejnost dověděla už za války. Na Trafalgarském náměstí se shromáždily tisíce Londýňanů ke smutečnímu obřadu, při kterém byla za velkého pohnutí čtena jména všech zastřelených. Britský ministr zahraničních věcí Anthony Eden pak 23. června vystoupil v Dolní sněmovně. Měl již k dispozici výpovědi letců, kteří se zachránili, a mimo jiné prohlásil: "Tito váleční zajatci byli na dosud neznámých místech zavražděni. Vláda Jeho Veličenstva vznáší proto ostrý protest proti těmto chladnokrevným jatkám. Neustane ve svém úsilí, pokud neshromáždí důkazy o vině a odpovědnosti těch, kdo zločin spáchali. Je pevně odhodlána dopadnout všechny tyto odporné zločince do posledního muže, ať by se skrývali kdekoli. Až skončí válka, budou pohnáni k exemplárnímu potrestání."

V roce 2000 odtajnil britský Národní archiv záznam výpovědi německého generála Adolfa Westhoffa, jenž byl odpovědný za zajatecké tábory a jehož vyslýchali těsně po válce britští zpravodajci. Potvrdil to, co se obecně předpokládalo - popravy uprchlých letců nařídil osobně Hitler. "Mohu zodpovědně prohlásit, že vojáci Wehrmachtu nikoho z nich nezastřelili," zdůraznil tehdy Westhoff. Vylíčil, jak si jej po útěku předvolal spolu s dalšími důstojníky "vzrušený a nervózní" vrchní velitel německé branné moci, polní maršál Wilhelm Keitel, který před tím dostal vynadáno od Hitlera i říšského velitele SS Heinricha Himmlera. "Pánové toto je špatné. Je třeba dát odstrašující příklad. Musíme zakročit velice tvrdě. Mohu říci jen to, že muži, kteří utekli, budou zastřeleni. Ostatně většina z nich je již teď pravděpodobně mrtvá," řekl Keitel. Když mu podle své výpovědi Westhoff oponoval, že popravit zajaté letce nepřichází v úvahu, Keitel vyštěkl: "To mne vůbec nezajímá. Hitler a Himmler to již rozhodli, rozkaz se nedá změnit!" Do doby útěku ze Saganu bylo zvykem, že uprchlí spojenečtí vojáci se dostali do rukou německé policie, nikoli gestapa.

Na slova Anthony Edena nakonec došlo. Po válce byla většina z vrahů díky zvláštnímu vyšetřovacímu týmu britského Královského letectva dopadena. V červenci 1947 stanulo před válečným tribunálem 18 obžalovaných. Soud shledal všechny vinnými - 14 z nich bylo odsouzeno k trestu smrti a oběšeno. Ale ti, kteří vydali přímý rozkaz, tedy Hitler a Himmler, spravedlnosti unikli. Sami spáchali sebevraždu.

Stalag Luft III byl jedním z největších německých zajateckých táborů určených pro spojenecké letce. Rozkládal se na ploše 59 akrů a byl zřízen v roce 1942 poblíž městečka Sagan. Měl kapacitu deset tisíc zajatců. Ve vzdálenosti asi 15 metrů od ostnatých drátů obklopujících tábor byl ve výšce asi 80 centimetrů ještě drát, kterému zajatci říkali varovací. Na každého, kdo by jej překročil, zahájil strážný, hlídkující ve vysoké kulometné věži, kterých bylo kolem devět, okamžitě palbu. Do vlastního tábora se procházelo třemi branami oddělující jednotlivá prostranství. V první části tábora byly kanceláře velitelství, ubikace strážných, věznice, kuchyně a ošetřovna. Ve druhé skladiště a dílny. Třetí brána vedla už přímo do tábora, který tvořily baráky na kůlech, obklopující "apelplac" o rozloze většího fotbalového hřiště.

Německé tábory pro sestřelené spojenecké letce sice nevynikaly žádným pohodlím, ale bylo možno v nich přežít celou válku. Největším "nepřítelem" byla nuda, kterou se zajatci snažili překonávat studiem jazyků či všemožných vědních oborů nebo i sportováním. Vždy je potěšily balíčky Červeného kříže a pošta od jejich nejbližších, kterou jim občas věznitelé povolili.

Zajatí letci však mysleli hlavně neustále na možnost útěku, aby mohli znovu bojovat proti nepříteli. Proto záhy vytvořili "Tajný výbor pro útěky" a v červnu 1943 i užší Výbor X, v jehož čele stál jihoafrický major RAF Roger Bushell, který byl sestřelen v roce 1940 nad Dunkerque při evakuaci Britského expedičního sboru z Francie. Vše bylo důkladně plánováno, vybraní důstojníci měli na starosti jednotlivé úkoly - od tunelářských prací, přes šití civilních obleků až po zhotovování falešných průkazů. Obstaráváním informací a důležitých dokumentů od německých strážných byl pověřen nadporučík Arnošt Valenta, který mluvil výborně anglicky i německy. Do rukou Němců se tento radista československé 311. squadrony dostal 6. února 1941 poté, co jeho bombardér Vickers Wellington po návratu z náletu na Boulogne vinou chybné navigace přistál v okupované Normandii.

Na rozdíl od ostatních spojeneckých letců, jejichž postavení válečných zajatců Němci více méně dodržovali, byly životy sestřelených československých příslušníků Královského letectva trvale ohroženy. Nacisté je totiž považovali za občany Protektorátu a označili je za "zemězrádce". Nečekalo je tedy nic jiného než rozsudek smrti. Jen na rozhodný zákrok britské vlády, hrozící odvetnými opatřeními, nebyl žádný rozsudek vykonán. I tak si většina z jedenapadesáti československých zajatých letců "užila" výslechů gestapa, protože jejich původ prozradila již identifikační vojenská čísla, která jediná mohli kromě své hodnosti a jmen, jež si většinou poangličtily, prozradit nepříteli. A právě identifikační čísla se podařilo získat německé špionáži.

Zajatci začali roku 1943 kopat tři tunely s krycími jmény "Tom", "Dick" a "Harry". Němci odhalili 8. září 1943 tunel "Tom". Stalo se tak po prokopání 85 metrů... Práce se soustředila na "Harryho", který byl dokončen 24. března 1944. Zajatci úspěšně vyřešili mnoho technických obtíží, včetně problému, kam s vykopanou zeminou, kterou nenápadně "trousili" z kapes po táboře. Kapacita prokopaného tunelu byla pro jednu použitelnou noc omezená, avšak i tak mezi vyvolenými, kteří získali "vstupenku" zdarma, byli i tři Čechoslováci: Ivo Tonder, Bedřich Dvořák (vedl tajnou krejčovskou dílnu, která přešívala uniformy na civilní šaty) a samozřejmě Arnošt Valenta, který se díky své výborné němčině vydával za stavitele Müllera z Duisburgu. I přesto byl brzy zatčen a s několika dalšími druhy poblíž silnice ze Saganu do Zhořelce 31. března 1944 zastřelen gestapem.

Když německý velitel zajateckého tábora oznamoval, že padesát spojeneckých letců bylo zastřeleno při pokusu o útěk či pro kladení odporu při zatýkání, nejstarší britský důstojník v táboře, plukovník Massey, se jej suše zeptal: "Kolik jich bylo při zatýkání zraněno?" Němec rozpačitě odpověděl, že nemá další informace ani instrukce. Teprve poté, co Massey trval na svém, odpověděl: "Domnívám se, že zraněn nebyl nikdo." Dvacet šest uprchlíků, kteří nebyli zastřeleni, byli buď vráceni do Stalag Luft III, nebo převezeni do koncentračních táborů. Gestapáckému teroru padl za oběť i hlavní organizátor - major Bushell. Jako zázrakem, či možná díky nepochopitelné německé logice, přežili Velký útěk dva nebritští účastníci - Čechoslováci Dvořák a Tonder, tedy "zemězrádci". Byli posléze zavřeni v hradu Colditz, speciální věznici pro prominentní spojenecké zajatce a další osoby, o které měli nacisté zvláštní zájem. Tam je na konci války osvobodili američtí vojáci. Nadporučík Arnošt Valenta, člen přípravného výboru Velkého útěku, byl ale, bohužel, jediným československým letcem, který německé zajetí nepřežil.

Výstava "Velký útěk" v Imperiálním válečném muzeu se však nezabývá jen touto slavnou a ojedinělou akcí, ale i mnoha dalšími pokusy spojeneckých vojáků dostat se zpět na svobodu. Například je vystavena replika "švédské bedny", na které zajatci cvičili co nejblíže ostnatým drátům a pod níž kopali tunel. Po 114 dnech práce se 29. října 1943 podařilo tunelem uprchnout Ericu Williamsovi, Michaelu Codnerovi a Oliveru Philpotovi. Všichni tři se úspěšně dostali do Švédska a byli repatriováni do Británie. Replika byla vyrobena v roce 1950 pro film "The Wooden Horse", neboli "švédská bedna".

Značná část expozice je věnována hradu Colditz. Vystavena je i replika kluzáku, který čtyři zajatci - Bill Goldfinch, Tony Rolt, Jack Best a Geoff Wardle - začali tajně vyrábět v lednu 1944 a dokončili jej v říjnu téhož roku. Kvůli represáliím Němců proti uprchlým zajatcům jej však nepoužili. Zkoušky, uskutečněné v roce 1999, však prokázaly, že by byl letuschopný!

Některé dokumenty i vystavené předměty poodhalují roli, kterou při pokusech o útěky z německých zajateckých táborů hrála dodnes nepříliš známá složka britských tajných služeb - MI 9, jež byla založena již v prosinci 1939. Budovala například síť pomocníků, zejména na okupovaných územích, kteří měli ukrývat uprchlé zajatce. V balíčcích Červeného kříže také propašovávala německé bankovky, padělané dokumenty nebo mapy. Příslušníci MI 9 je ukrývali do konzerv nebo dokonce "vlisovávali" do gramofonových desek.

"Velký útěk" musí svojí interaktivností přitahovat zejména děti a mládež. Řady replik dobových předmětů se mohou návštěvníci dotýkat, některé si i vyzkoušet. Své znalosti si mohou ověřit na několika testech. Jistě dobrá cesta k tomu, aby se mládež začala zajímat o nedávné dějiny a aby se na hrdiny nejen Velkého útěku nezapomnělo. Určitě si z výstavy odnesou přesnější obraz skutečnosti než z amerického velkofilmu.

DOBRÉ

- Názornost výstavy a zejména její interaktivnost, což může přitáhnout k zájmu o moderní historii především děti a mládež.

- Poprvé jsou veřejnosti představeny některé předměty nedávno vykopané v místech, kde stával zajatecký tábor Stalag Luft III.

HORŠÍ

- Nedostatečně jsou prezentováni nebritští účastníci útěků, což ale lze vysvětlit nemožností získat jejich osobní předměty. O československých účastnících Velkého útěku se tak návštěvník dozví jen ze jmen, která běží na pietně umístěné obrazovce.

- Možná až přílišná snaha po populárnosti, která se projevuje například hned u vchodu do expozice vystaveným motocyklem, na kterém jezdil ve filmu Velký útěk Steve McQueen.

Imperial War Museum Lambeth Road, London, SE1 6HZ Muzeum je otevřeno denně kromě vánočních svátků od 10 do 18 hodin. Vstupné na výstavu Velký útěk činí 6,- liber, pro děti do 15 let zdarma. Vstup do stálých sbírek muzea je zdarma. www.iwm.org.uk

Jak se tam dostat: Nejbližší stanice metra: Lambeth North (Bakerloo Line), Waterloo (Bakerloo, Northern, Jubilee Line), Southwark (Jubilee Line) a Elephant & Castle (Bakerloo, Northern Line). Z centra Londýna jezdí k muzeu také řada autobusových linek. Je možné zvolit i procházku od Parlamentu přes Westminsterský most. Cesta trvá asi 20 minut.

Autor je pracovníkem Vojenského historického ústavu Praha.