Dukelský památník Foto:  pan

Přesně před 60 lety překročili první českoslovenští vojáci naše hranice a začali osvobozovat území své vlasti od fašistů. Karpatsko-dukelská operace, jejíž součástí byla i bitva o československé hranice, měla pomoci slovenským povstalců. Původně měla trvat jen 5 dnů, ale nakonec boje trvaly dnů 80. Památku padlých spolubojovníků si veteráni bojů o Dukelský průsmyk a předhůří Nízkých Beskyd připomněli v polské Dukle a ve slovenském Svidníku. S veterány mluvil náš zpravodaj v Polsku Pavel Novák:

Kladení věnců, vyznamenávání veteránů, vyvolávání jmen padlých a slavnostní projevy. Tak se v Dukle a ve Svidníku vzpomínalo na ty, kteří se osvobození Československa už nedožili, ale bez kterých by k němu nedošlo. Během karpatsko-dukelské operace bylo vyřazeno z boje - tedy zabito, nebo těžce zraněno - 6 a půl tisíce československých vojáků. Přes 1200 jich padlo. Největší tíhu bojů ale nesli rudoarmějci. Ztratili 86 tisíc vojáků. V Nízkých Beskydech v Polsku i na Slovensku se odehrály jedny z nejkrvavějších bitev, kterými českoslovenští vojáci prošli. Plukovník Jiří Porazík byl ve 44. velitelem tanku Žižka v hodnosti desátníka. Vzpomíná, že proti útočícím jednotkám nestály jen připravené německé linie, ale i počasí.

Jiří Porazík: K obětem docházelo zaprvé proto, že nebyl čas. Víte, bylo deštivo a byly mlhy. Kdežto Němci, když ustupovali, měli už připravené zákopy. My jsme alespoň byli v tanku, ale chudáci pěšáci, ti byli nahoře. Oni nás měli jak na dlani. To byl samej kopec. Stačila křížově dvě kulometná hnízda. Tak vznikaly právě ty ztráty.

Postavení útočících vojáků bylo krajně nevýhodné. Vidina osvobozeného domova ale hnala Čechoslováky dopředu. Říká plukovník Mikuláš Končický.

Mikuláš Končický: Museli jsme útočit na nepřítele, který stál vždycky výš. Měl přehled o útočících vojscích a byl dokonale obranně zabudován. Bylo na vybranou. Buď půjdeme osvobozovat republiku, nebo ne.

Nejurputnější boje se sváděly o kopec, ze kterého byl dokonalý rozhled po celém terénu. Kdo jej ovládal, kontroloval celý průsmyk. Kótě 534 se říkalo "krvavá kóta".

Jiří Porazík: Protože přecházela z ruky do ruky třeba 4krát, 5krát denně. A hodně jich tam padlo, proto se tomu také říkalo krvavá kóta.

Vysvětluje plukovník Jiří Porazík.

Josef Nerad: To je výšina, kde je rozhled na všechny strany. Němci byli opevnění na té kótě. Prvně se musela dobýt ta kóta, jinak nebyl možnej další postup. Proto se o tu kótu 10 dní bojovalo a až jedenáctý den byla za velkých ztrát dobyta.

Říká podplukovník Josef Nerad, který se svým oddílem strategicky důležitou kótu poprvé dobyl.

6. října ráno přešli první českoslovenští vojáci hranici v Dukelském průsmyku. Čekala je zaminovaná cesta. Někteří zaplatili svou touhu po domově životem kousek za hranicí. Plukovník Michal Fedorko si vzpomíná, jak 3 jeho kamarádi šlápli v Dukelském průsmyku na miny. Ani jemu se zranění nevyhýbala. Nakonec se šťastně dočkal konce války.

Michal Fedorko: No byl jsem šťastný, že jsem se z toho dostal. Byl jsem raněný. Dvakrát. Ale vrátil jsem se zase sem na Duklu a pak jsem dojel až do Prahy.

Plukovník Fedorko stejně jako 2 stovky českých a slovenských veteránů se dnes přijel do hor nad městečkem Dukla pomodlit a zavzpomínat na kamarády, kteří se svobodné vlasti už nedočkali.