Bitevník Il-2 Foto:   archiv

Bojů v Ostravské operaci Rudé armády se kromě příslušníků 1. čs. samostatné tankové brigády zúčastnili i letci 1. čs. smíšené letecké divize. Do akcí nad frontou se zapojil 1. stíhací letecký pluk mjr. Františka Fajtla, z určité části složený z bývalých letců RAF (létali na Lavočkinech již v SNP) a 3. bitevní letecký pluk mjr. Mikuláše Guljaniče, vyzbrojený letouny Iljušin Il-2, přezdívanými též "létající tanky" či "šturmoviky".

1. československá smíšená letecká divize byla zformována 25. ledna 1945 a byla zařazená do sovětské 8. letecké armády genpor. N. V. Ždanova. Skládala se ze tří leteckých pluků - dvou stíhacích a jednoho bitevního. Výraznou většinu (asi 70 %) létajícího personálu tvořili Slováci, kteří se museli přeškolit na sovětskou techniku, a proto se do akcí nad frontou nezapojili. I když činnost 3. bitevního pluku patří v porovnání s ostatními čs. zahraničními leteckými jednotkami k nejkratším, byla nesmírně intenzivní, zaslouží si plné uznání a rozhodně by neměla být předmětem zjednodušujících hodnocení či dokonce podceňování.

Bitevní pluk samotný vznikl v září 1944, představy o organizačním složení se v průběhu jeho výstavby měnily, ale 1. listopadu se schéma ustálilo na třech perutích (eskadril) po dvanácti letounech a dalších čtyřech strojích velitelského roje. Výcvik letců probíhal na různých místech, např. v polském Przemyślu, Iwoniczi a ve Stubně. Osádky sice během přeškolování absolvovaly 1884 letů, ty ale nevynikaly délkou, protože ta celkově činila 627 hodin, takže průměrně pilot nalétal přibližně pouhých 16 hodin. To se později samozřejmě neprojevilo nijak pozitivně. I při výcviku došlo k několika zraněním, ke smrti naštěstí pouze v jediném případě, kdy 3. listopadu 1944 zahynul v Przemyślu střelec Ferdinand Chromek.

Po sdělení náčelníka čs. vojenské mise v Moskvě brig. gen. Heliodora Píky ze dne 23. března 1945, oznamujícím komisariátu obrany SSSR ukončení výcviku 3. pluku a žádajícím o nasazení do bojů, proběhly 8. dubna nedaleko Iwonicze úspěšně závěrečné ostré střelby a bombardování. Rozkaz k přesunu na frontu přišel 6. dubna. Letouny měly odletět do Katowic, protože se však ukázalo, že zdejší letiště vyhovuje pouze stíhacím letounům, stala se první bojovou základnou Poremba. Sem 13. dubna přeletělo 30 letounů Il-2 s 24 bojovými osádkami (ostatní ještě dokončovaly výcvik a neměly povoleny samostatné lety) a 18 stíhačů.

K první bojové akci odstartovalo osm československých Il-2 - jejich skupinu tehdy vedl sovětský mjr. Starčenko - v doprovodu devíti Fajtlových La -5 FN již 14. dubna odpoledne v 16.15 (moskevský čas, skutečný 14.15) s úkolem napadnout německé protiletadlové baterie u obce Olza. Každý bitevník nesl kromě 400 kg pum i čtyři raketové střely RS-82. Nálet se později ještě opakoval a ve druhé vlně zaútočilo na německá postavení sedm bitevních a devět stíhacích letounů pod velením sovětského mjr. Kozlovského a kpt. Kozy (nejedná se o překlep, jména byla opravdu příbuzná). Oba nálety Sověti vyhodnotili jako úspěšné a obešly se v podstatě beze ztrát, pouze při druhém startu narazil osmý Iljušin do zaparkovaného letounu a oba stroje byly poškozeny. Délka všech 15 vzletů 3. pluku činila celkově 14 hodin a 17 minut.

Dalšího dne, 15. dubna, vzlétly československé "létající tanky" v devíti a desetičlenných formacích celkem do šesti útoků, přičemž napadly německé kolony a soustředění vojska u Dolního Benešova, Bělé, Závady, nádraží Smolkov, most přes Odru u obce Olza a postavení PL obrany u Krzyżanowic (Kreuzendorf). Zničily přitom dvě desítky nákladních automobilů, pět povozů, dvě baterie polního dělostřelectva a umlčely větší počet protiletadlových prostředků. Též na živé síle způsobily protivníkovi značné ztráty, protože jen při prvních třech letech vyřadily více jak 100 jeho vojáků. Stíhací doprovod - jmenovitě rtm. Ondrej Kostík - poškodil ve vzdušném souboji jeden Focke-Wulf Fw 190, ale i jeho letoun inkasoval několik zásahů. I krátce předtím, při útoku na Smolkov, se objevily dva nepřátelské Messerschmitty Bf 109, naštěstí nedošlo k palbě. Osádky 3. pluku si připsaly na konto 57 vzletů, ve vzduchu strávily 54 hodin a 36 minut. Tohoto dne protiletadlová obrana zasáhla celkem 20 čs. strojů, žádný z nich ale neutrpěl vážné škody, ani nedošlo ke zranění letců.

Dne 16. dubna se intenzita bojové činnosti nijak nezmenšila, protože Guljaničův pluk provedl osm náletů na cíle u obcí Olza, Uchylsko a Odra. Nejvýznamnějším úspěchem se stalo zničení mostu přes řeku Odru a sestřel nepřátelského letounu typu Fw 190 v prostoru nad obcí Olza. Protivník, nikoli tvarem nepodobný stíhacímu Lavočkinu, pronikl do sestavy bitevních letounů a napadl stroj rtn. Videršpána s číslem 14 na kýlovce. Videršpánův střelec rtn. Husmann dokázal včas zahájit palbu z kulometu UBS, a ačkoli zraněn, zasáhl "Fokra" (jak sám dle vlastních slov Fockewulfy nazýval) tak, že se z něj začalo kouřit a zmizel z dohledu. Těžce poškozený bitevník pak jeho pilot dotáhl až k Porembě a přistál zde na břicho. Sestřel protivníka potvrdil náčelník štábu 107. střeleckého sboru plk. Antonov, protože Husmannem zasažený stroj se zřítil do oblasti, kde měl tento sbor své pozice. (Richard Husmann, bývalý střelec 311. perutě RAF, své těžké zranění přežil a později se proslavil jako autor románu Nebeští jezdci a několika dalších knih - Hrušňová alej, Pevnost v poušti, Zkouška důvěry...) Na konci třetího dne bojů, kdy se "létajícím tankistům" dostalo pochvaly za úspěšné splnění bojových úkolů od sovětských "návodčíků", vzrostl počet vzletů o 56 v trvání 47 hodin a 26 minut.

V následujícím období se začalo horšit počasí a nasazení čs. bitevníků začalo postupně procházet obdobím útlumu. Ještě 17. dubna letouny startovaly sedmkrát, z toho dvakrát k průzkumu oblasti Dolní Benešova a Olzy. Odpoledne zaútočily na postavení polního i protiletadlového dělostřelectva u Kopytówa, Gorzyczek a Uchlyska, kde pobily asi 85 nepřátelských vojáků. Kromě silné palby ze země, jež zasáhla několik "Ilů", musely zasáhnout i Lavočkiny 1. pluku. Kpt. Koza prodělal nerovný boj se čtyřmi Bf 109 a jednoho protivníka poškodil, pak se k němu štěstí obrátilo zády a sám se zasaženým strojem musel unikat přízemním letem. Bitevní pluk 17. dubna absolvoval 31 vzletů o délce 25 hodin a 43 minut, 18. duben, kdy panovalo ještě horší počasí, zůstaly všechny čs. "létající tanky" na zemi a technici pluku čas využili k opravám, neboť v této době u jednotky zůstalo letuschopných 23 strojů z původních třiceti.

Též 19. dubna letovou činnost limitovalo počasí, Iljušiny mohly vyrazit nad bojiště až odpoledne v 16 hodin. Přesto dokázaly absolvovat sedm útoků na cíle v obcích Zabelkau (Zabełków), Kopytów a na nádraží v Novém Bohumíně. Skupiny o pěti až devíti "Ilech" doprovázelo zpravidla šest stíhačů. Pluk bohužel utrpěl i první absolutní ztráty, když byl při útoku na německé pozice v prostoru Petrovice-Závada sestřelen flakem letoun č. 23 s osádkou pilot rtm. Pavel Slatinský a střelec des. Ján Bilka, kteří zahynuli. I další stroje se vrátily poznamenány zásahy. Příslušníci pluku provedli v sumě 39 letů, což představovalo 29 hodin a 44 minut.

V útocích do oblasti Zabelkau (Zabełków) a Bohumína pokračovaly bitevníky i 20. dubna již od devíti hodin ráno. Osádkám "létajících tanků" se podařilo severně od Bohumína zničit sklad munice, zapálit dvě cisterny s benzínem a umlčet tři protiletadlové baterie. Úspěch byl vykoupen poškozením letounu č. 38. Jeho pilot por. Karol Novotný po zásahu motoru PL palbou dokázal stroj ještě několik chvil udržet ve vzduchu a přistál s odjištěnými pumami mezi frontové linie. Ani on, ani střelec des. Ladislav Leng přitom neutrpěli vážná zranění. Porouchaný Iljušin převezli technici 25. dubna zpět k pluku, opravili jej a díky tomu si jej i dnes můžeme prohlédnout v letecké expozici Vojenského muzea v Praze - Kbelích. S poškozením se z boje vrátilo na 40 % strojů. Československá letecká divize přišla 20. dubna o jeden Lavočkin a jeden Iljušin. Při startu za silného bočního větru totiž se svým La-5FN narazil npor. Michal Minka do letounu Il-2 na stojánce. Pilot na následky zranění cestou do nemocnice zemřel. Hustá mlha způsobila i ztrátu orientace dvou osádek, které přistály u Katovic. Pluk vystartoval k celkem 27 letům o délce 22 hodin a 3 minuty. Počet bojeschopných strojů klesl na 19.

Vzhledem ke zhoršujícím se povětrnostním podmínkám 21. dubna dopoledne opustily Porembu jen dvě osmičlenné formace "létajících tanků", v obou případech doprovázené šesticí La-5FN, a směřovaly na německé pozice u Bohumína a Zabełkówa. Úkol se osádkám podařilo splnit, cíle se po náletech ocitly v plamenech. Ztrátu, naštěstí jen materiální, zaznamenal i čs. bitevní pluk, protože PL dělostřelectvo zasáhlo stroj č. 35. Pilot rtm. Štefan Kozáček se při pokusu o nouzové přistání vyhýbal skupince lidí, přitom zavadil o terénní vlnu a svůj letoun rozbil. Jak pilot, tak i střelec des. Teodor Doktor utrpěli lehká zranění. Počet nalétaných hodin se 21. dubna zvýšil o 12 hodin a 56 minut.

Ve čtyřech dalších dnech - tedy od 22. do 25. dubna - panovalo takové počasí, že lety nebyly vůbec možné. I když odpoledne 26. a 27. dubna se podmínky zlepšily, vzlétli v tomto období pouze stíhači k průzkumným letům. Bylo to způsobeno tím, že 26. dubna ještě dostatečně nevyschla travnatá letištní plocha a že divize slavnostně přebírala bojovou zástavu, darovanou moskevskou Lomonosovovou univerzitou. Navíc 26. a 27. dubna došlo k podstatným změnám situace na frontě, po téměř týdnu nečinnosti bylo nutné vyhledat pro bitevníky vhodné cíle. Technický personál dokázal v průběhu nečinnosti uvést téměř všechny "Ily" (konkrétně 26 z 28) do bojeschopného stavu.

Po téměř týdnu tedy vystartovaly šturmoviky do šesti akcí, opět ve skupinách po šesti až osmi s doprovodem stíhačů. Jedna dvojice provedla dokonce samostatný let bez ochrany Lavočkinů. Dopoledním cílem se staly dělostřelecké a minometné baterie u Ludgeřovic. Ty společně s dvěma bateriemi flaku zničila již první vlna, a proto druhou odchýlil pozemní návodčík na nedaleké Petřkovice. Další skupiny "létajících tanků" zasáhly palebná postavení v Hlučíně, Lhotce, nákladové nádraží v Přívoze a přepravu přes Odru u Petřkovic. Skupině čs. letců, vedených velitelem III. eskadrily kpt. Mikulášem Šinglovičem se za přesné provedení úkolů opět dostalo pochvaly od pozemních vojsk. 28. duben se ale stal i nejčernějším dnem pluku, neboť zahynuli dva letci a dva utrpěli vážná zranění. Prvním mrtvým se stal rtm. Jarolím Gucman. Ten stačil ještě po zásahu flakem s hořícím letounem č. 30 přistát na vlastní straně fronty a zřejmě tak zachránit život svému těžce zraněnému střelci des. Jánu Valkovi. Sám už bohužel nedokázal před explozí palivové nádrže opustit kabinu. Tohoto dne zahynul při nehodě letounu č. 14 během startu i des. Jozef Vaculík, pilot por. Július Kordoš srážku se zaparkovaným letounem č. 19 se zraněním přežil. Čtvrtý letoun č. 02 zasáhla palba ze země do motoru, ale pilot rtn. František Klúbal dovedl svého "Ila" až do blízkosti letiště, kde nouzově přistál. Osádka (kromě pilota střelec des. Martin Macíček) vyvázla z vraku bez zranění. Stroj již následně opravován nebyl. Tohoto dne vzlétly stroje 3. pluku k 50 letům o celkové délce 50 hodin a 55 minut.

Protože se od 29. dubna do 1. května vzhledem ke stále neutěšenému stavu letištní plochy opět nelétalo (těžké bitevníky zapadaly do bahna a musely být vyprošťovány traktorem), byl čas opět využit k opravám poškozené techniky, neboť na konci 28. dubna se ukázalo, že pluku zbývá pouze 16 letuschopných letounů.

Poslední bojový let, tentokráte bez doprovodu stíhačů, provedlo 2. května sedm osádek pod velením kpt. Šingloviče. Iljušiny zaútočily na nádraží v Těšíně, kde zapálily muniční sklad, a výtopnu, zničily jednu lokomotivu a asi 35 vagónů. Při akci použily poprvé fotokulometu, jehož snímky výsledky náletu pomohly opravdu objektivně potvrdit. V poslední bojové akci nalétaly osádky 4 hodiny a 15 minut. Tím se činnost 3. bitevního pluku ve 2. světové válce uzavřela. Ve zbývajících válečných dnech většinou panovalo špatné počasí. Pluk sice zaznamenal volání Prahy o pomoc, ale protože se dolet Il-2 pohyboval okolo 700 km, což bohužel k zásahu z letiště Poremba prakticky nepostačovalo, nemohl ve prospěch povstalců zasáhnout. Teprve 10. května se pluk přesunul na československé území - letiště Albrechtičky (nyní Ostrava-Mošnov).

Pluk v Ostravské operaci provedl celkem 284 bojových letů o celkové délce 264 hodin a 38 minut, letouny svrhly celkem 90 000 kg většinou tříštivých, tříštivotrhavých a protitankových pum, vystřelily 600 raket RS-82 a přibližně 125 000 ks munice do palubních zbraní. Zničily přitom jeden tank, 45 automobilů, 22 povozů, dvě cisterny, lokomotivu, 37 vagónů a vyřadily z boje více než 1200 protivníkových vojáků. Kromě toho zničily i několik skladů zbraní a munice, vojensky důležitých staveb a umlčely několik desítek postavení nepřátelské PL obrany. Bitevní letci ztratili čtyři své spolubojovníky, sedm jich utrpělo různě těžká zranění a přišli o sedm letounů (pouze 4 činností nepřátelské PL obrany, 3 při nehodách).

Poválečné osudy letců 3. bitevního pluku nebyly zdaleka tak jednoduché, jak by se při dodnes často aplikovaném pohledu Východ - Západ mohlo zdát. Připomeňme, že bývalý velitel pluku Mikuláš Guljanič byl na počátku 50. let z armády propuštěn a ospravedlnění se za svého života již nedočkal.

Na začátku války se umírá těžko, na konci ještě hůř.

Plk. v. v. Mikuláš Guljanič

Literatura:
Daňko, J. a kol.: 1. československá smíšená letecká divize v SSSR, AVIS, Praha 1998
Jánský, F.: Vzpomínky nebeského jezdce, Sdružení MAC, Praha 1999
Kubica, B.: Letectvo v SNP, NVK International, Bratislava 1994
Rajlich, J., Sehnal, J.: Slovenští letci 1939-1945, Kolínské noviny, Kolín 1991
Vraný, J., Týc. P.: Ilustrovaná historie letectví (Iljušin Il-2, Junkers JI, Thunderbolt II), Naše vojsko, Praha 1990
Aero Plastic Kits Revue