Letouny C-54 Skymaster Foto:   Truman Library

Zablokování veškerého pozemního spojení, ať už silničního, železničního, či říčního, mělo přimět západní velmoci k opuštění jejich okupačních sektorů v Berlíně, který byl hluboko v Sověty okupované části Německa. Blokáda byl odjakživa účinný prostředek, jak přimět protivníka k ústupu, pokud neměl dostatek sil a vůle na její proražení a to byl právě případ USA, Velké Británie a Francie. Zásobování blokovaného města leteckým mostem Sověti po zkušenostech od Stalingradu podcenili, neboť tam v delším časovém úseku selhalo. Také v Berlíně se spoléhali, že náročnost takové operace, musí znamenat její neúspěch.

Letoun C-47 Skytrain, který byl vojenskou verzí dopravního letounu DC-3 známého pod názvem "Dakota", snad nejslavnějšího letadla vůbec.

Foto:   Air Force Link - Photos

Fotogalerie obsahuje: 14 obrázků

Nebyl to nakonec ani první, ani jediný Stalinův chybný odhad. Navíc západní spojenci už v poválečných letech z proruského nadšení vystřízlivěli a uvědomili si, že Sověti dřívější dohody neplní a plnit nehodlají. Tehdejší americký státní tajemník Marshall to vyjádřil slovy: "Nelze očekávat, že vlády, které systematicky porušují lidská práva svých občanů, budou respektovat práva ostatních národů a jejich občanů. Právě naopak, lze očekávat že se budou snažit dosáhnout i svých mezinárodních cílů nátlakem a násilím."

Americká Dakota Foto:   President Truman

V době, kdy USA vstoupily do války, neměly prakticky žádné dopravní vojenské letectvo, na jejím konci pak ohromnou flotilu dopravních letounů schopných obrovských výkonů. Ne nadarmo Dwight Eisenhover označil dopravní "dakotu" za jeden ze čtyř nejdůležitějších zdrojů vítězství ve druhé světové válce. Páteří americké a britské vojenské letecké dopravy za války byly tři dopravní typy: 2 vojenské verze osvědčeného dvoumotorového dopravního letounu Douglas DC-3, a to C-53 "Skytrooper" , či C-47 "Skytrain", dále pro velké prostory Pacifiku jiný dvoumotorový dopravní letoun Curtiss C-46 "Commando", který měl větši nosnost a objemnější trup než "Dakoty" a pro mezikontinentální vojenskou dopravu čtyřmotorový Douglas DC-4A, používaný v armádním letectvu jako C-54A až K Skymaster".

Tyto tři dopravní typy byly za války páteří americké a britské vojenské letecké dopravy. Letectvo obou zemí používalo rovněž dopravní obměny bombardovacích letadel. Nejpočetnější z nich byl Consolidated B-24 "Liberator", především pro jeho objemný trup, dobře přístupný ze země. Dopravní "Liberatory" C-87 , odvozené z bombardovacích B-24D, byly upraveny pro 25 cestujících a pětičlennou osádku. Celkem 276 postavených C-87 sloužilo na všech válčištích světa. Bylo postaveno i několik cisternových XC-109, což byly upravené B-24D a E s nádržemi pro 10 800 litrů paliva v místě pumovnic. Podobně jako "Liberator" byl pro dopravu upravován i Boeing B-17. Jako C-108 dostal do trupu nákladní podlahu a velká vrata za křídly, otevíraná nahoru. Britským příspěvkem byl Avro York, který využíval dílů z bombardéru Lancaster. Protože bylo dohodnuto, že dopravní letadla budou dodávat USA výroba pokračovala velmi pomalu, takže během války létalo jen několik strojů z náběhové série. Větší dodávky Yorků přišly až po válce. V nákladní a osobní dopravě bylo u západních spojenců možno za války nalézt ještě mnoho dalších typů letadel, ale ty se našeho tématu netýkají.

Americkou posádku v Berlíně zásobovaly před blokádou C - 47 Foto:   Truman Library

Když USA vstupovaly do války, zabavily jako první výpomoc při mobilizaci civilní dopravní letouny některých společností, ale hlavně rozjely velkosériovou stavbu několika předem vybraných typů. V předtuše velkých vzdušných dopravních operací zadalo armádní velení proto výrobu vojenských dopravních verzí osvědčeného dvoumotorového dopravního letounu Douglas DC-3, a to jako C-53 "Skytrooper", jehož prototyp byl zalétán v říjnu 1941, a jako C-47 "Skytrain" dokončený v lednu 1942. První z nich byl určen pro přepravu 28 vojáků nebo 18 až 24 nosítek s raněnými, druhý, s vyztuženou podlahou a dvojitými nakládacími vraty, pro 4550 kg nákladu. Zároveň byla zahájena velkosériová výroba, která k 803 předválečným DC-3 připojila 10 123 válečných letounů. Z nich bylo 1900 dodáno do Británie, kde dostaly pojmenování "Dakota" C.Mk.I. až IV. A toto jméno se stalo pak ve světě známým tak, že zastínilo původní americká jména. Z celkové produkce byla naprostá většina C-47 v různých obměnách a jen 406 kusů bylo Douglas C-53, určených výhradně pro dopravu 28 sedících vojáků a s menšími vstupními dveřmi. C-47 a C-53 nesly značnou tíhu letecké dopravy, přelétávaly ve skupinách z USA do Evropy, na což by před válkou nebylo ani pomyšlení, vlekly výsadkové nákladní kluzáky, dodávaly střelivo, zbraně, vysazovaly výsadkáře, létaly z Indie do Číny přes Himaláje, evakuovaly raněné. Při vylodění Spojenců na pobřeží Normandie v létě 1944 přepravily během prvních 50 hodin více než 60 000 výsadkářů.

Druhý americký dvoumotorový letoun, který se za války nejvíce rozšířil v dopravním letectvu, byl Curtiss C-46. Navazoval na prototyp CW-20 a byl objednán ještě před vstupem USA do války. Pozornost upoutal především jeho velmi objemný trup a dobré výškové vlastnosti, zdokonalené ještě montáží motorů Pratt&Whitney R-2800-43 po 1470 kW. C-46 dostaly název Commando a bylo jich postaveno celkem 3180. U verzí C-46A až C-46G se postupně zdokonalovaly výkony a zvyšovala hmotnost. C-46 byly velmi dobré stroje s vysokým dostupem, značnou kapacitou až 50 vojáků nebo 33 raněných či 4540 kg nákladu. Používaly se proto více v pacifické oblasti než v Evropě a v Africe. Zvlášť se vyznamenaly při přeletech Himalájí na vzdušné trase nahrazující tzv. barmskou cestu do Číny, obsazenou Japonci. V Evropě byly letouny Curtiss C-46 Commando použity pro vysazení parašutistů při překračování Rýna v březnu 1945. Mohly rovněž vléci až čtyři kluzáky. I když letouny C-46 Commando byly v omezeném počtu ve službě u US Air Force až do roku 1965, létaly v Koreji a několik jich používalo Velitelství speciálních vzdušných zbraní v prvních létech vietnamské války, mezi "rozinkové bombardéry" nepatřily.

Douglas DC-4E Foto:   archiv

Nejvýznamějším z nich se nakonec stal vpodstatě "nepovedený letoun", rovněž před válkou vzniklý čtyřmotorový Douglas DC-4E . Když byl bez problémů zalétán v červnu 1938, dosahoval maximální rychlosti 384 km/h, dostup byl 7320 m a příznivá byla i přeletová hladina až 6980 m. Dolet 3520 km překonával očekávání. DC-4E byl schopen pokračovat v letu na dva motory a dokázal na ně dokončit vzlet i na letišti v nadmořské výšce 1890 m. Vše bylo výborné, avšak letecké společnosti zajímající se původně o nový typ, začaly být rozpačité a letoun nechtěly, protože prý byl přl1iš velký a neekonomický . Nakonec United Airlines prototyp sice převzaly, ale ani jej nezavedly do pravidelného provozu a prodaly ho do Japonska, kde podle něj firma Nakajima vyráběla bombardéry G5N1.

Tento neúspěch vynikajícího stroje u zákazníků se firma snažila napravit typem s podobným označením Douglas DC-4A s kapacitou 42 sedících cestujících, avšak značně menších rozměrů a s jednodušší konstrukcí i vnitřním vybavením. Trup měl menší oválný průřez, jehož velikost se téměř neměnila po celé délce prostoru pro cestující. To bylo velmi výhodné technologicky i ekonomicky pro využití vnitřních prostor. Letoun dostal i zcela nové motory Pratt & Whitney R-2000 po 992 kW, pracující s 87oktanovým palivem, tehdy považovaným v civilním provozu za nejvýhodnější. Za války však C-54 létaly většinou na standardní vojenský letecký benzín o oktanovém čísle 100, a to bylo jedno z tajemství vysokých výkonů a celkového úspěchu letounu. Konstrukce byla proti dosavadním zvyklostem Douglase zjednodušena a odlehčena díky použití pevnějších hliníkových slitin. Křídla měla na odtokové hraně byly štěrbinové vztlakové klapky s uzavíratelnou štěrbinou při vodorovném letu.

Nový typ se už u leteckých společností uchytil a za podpory United Air Lines, Eastern Airlines a American Airlines zavedl na Douglas v roce 1940 pásovou výrobu prvních 24 kusů DC-4A bez prototypu. V prosinci 1941 z nich bylo již devět v pokročilém stupni montáže a v únoru 1942 mohl být první DC-4A zalétán. Armádní letectvo však počátkem roku 1942 zabavilo celou výrobu a zadalo dokončení prvních 24 strojů jako vojenských dopravních typů C-54. Počet sedadel se změnil na 26, zato v trupu přibyly velké palivové nádrže, umožňující zvlášť dlouhé dolety. Šlo o to získat stroje pro rychlé vojenské spoje do Evropy, Austrálie i Asie. Zlí jazykocé tvrdí že americké armádní letectvo a také britská RAF tak dostaly shodou okolností bez vlastního přičinění neobyčejně výkonný dopravní letoun.

První C-54 byl zalétán v březnu 1942 a dal základ dlouhé řadě 952 vojenských Skymasterů. S poválečnými dodávkami vzrostla celková produkce na 1084 kusy. Skutečně vojenským letounem byl C-54A s vyztuženou podlahou, nákladními vraty a navijákem pro manipulaci s materiálem. U dalších modifikací se měnily motory, úprava kabiny a přístrojové vybavení, rostl dolet i vzletová hmotnost. Letouny Skymaster přepravovaly 40 až 50 sedících vojáků nebo 14 500 kg nákladu. Od prosince 1942, kdy byly nasazeny do řadové služby, vykonaly například 79 642 přelety přes oceán při ztrátě tří strojů. DC-4, zatím jako vojenský C-54, byl nejlepší přípravou na poválečný rozmach transatlantické, transpacifické i transkontinentální dopravy.

V leteckém mostu do Berlína samozřejmě nešlo o žádné dálkové trasy, ale jinou dobrou vlastnost letounu a tou byla nosnost. Oproti dvoumotorovým C-47 Skytrain unesl třikrát větší náklad a díky příďovému podvozku zůstávala jeho nákladová vrata ve výši korby nákladního auta a ty mohly nacouvat až těsně k trupu což velice urychlovalo vykládku. Letouny C-54 Skymaster se staly základem standardizace zavedené generálem Tunnerem, s cílem zjednodušit a urychlit manipulaci s nákladem. Tak například vyložení 10-t uhlí z letounu bylo stanoveno na 10 minut a průměrný čas otočky (od přistání do odletu) se snížil na 25 minut. Posádky C-54 měly být čtyřčlenné, složené z prvního a druhého pilota, palubního mechanika a radisty, ale většina posádek létala ve třech bez radisty.

Fairchild C-82 Packet Foto:   USAF Museum

Ještě jeden letoun si zaslouží větší pozornost. A to nekonvenční dvoumotorový Fairchild C-82 Packet s objemným trupem přístupným zadními vraty. Stejně jako proslulé stíhačky Lockheed P-38 Lightning měl i C-82 Packet trup umístěn na centroplánu mezi motory z nichž vybíhaly dozadu nosníky ocasních ploch. Toto umístění trupu bylo velmi účelné, neboť nákladní prostor se dostal co nejníže k zemi a stal se přístupný vozidlům bez dodatečných pomůcek. Letoun měl otevíratelnou záď sloužící pro vjezd vozidel, parašutisté mohli vyskakovat ze dvou bočních dveří v zádi trupové gondoly. Celkem bylo postaveno jen 220 těchto strojů, na ně Fairchild navázal mnohem úspěšnějším typem C-119 Flying Boxcar. Během blokády Berlína bylo využíváno několik C-82 Packet, aby převážely do města rozměrnější náklady jako byly stavební stroje, díly elektrárny, nebo rozmontované automobily.

Americké vojenské letectvo, které neslo největší tíhu provozu, přešlo téměř výhradně na čtyřmotorové C-54, ale připravovalo i mnohem větší a výkonnější letouny. Už za války se řada výrobních závodů snažila využít vojenských zakázek k vývoji dopravních letounů schopných později využití i pro civilní dopravu. Z řady pokusů se ujaly jen Douglas C-74 Globemaster a Boeing C-97 Stratofreighter . Nasazení jednoho C-74 Globemaster.do leteckého mostu v srpnu 1948 mělo otestovat jeho schopnosti. I když při své první cestě do Berlína přepravil dvacet tun mouky a než se vrátil v září do Spojených doručil v pětadvaceti letech přes 445 tun nákladu, tedy v průměru necelých 18 tun za cestu. Ukázal se tak jako nadřazený k C-54 stejně jako byl C-54 nadřazený k C-47. Především, jeho velké rozměry umožňovaly přepravu objemných průmyslových a stavebních zařízení. Až 22-tun užitečného nákladu byl vynikající parametr, ale velká hmotnost letounu rozbila přistávací dráhy na berlínském letišti Tempelhof. Boeing C-97 Stratofreighter byla v podstatě dopravní verze bombardéru B-29 s větším přetlakovým trupem. Z B-29 byla ponechána křídla, ocasní plochy, podvozek a motory. Ve spodním oblouku zádě trupu byl velký vstupní otvor, kterým se sklápěla nájezdová rampa pro vjezd vozidel, nebo nakládání beden a jiného materiálu. Manipulaci usnadňoval jeřáb a naviják. První YC-97A byl v květnu 1949 pokusně nasazen do berlínského vzdušného mostu. Při 27 letech přepravil 455 tun nákladu.

Zkušenosti s oběma stroji ukázaly směr vývoje transportních letounů v dalších letech. Douglas C-74 Globemaster byl nakonec naprosto přepracován a v roce 1949 vnikl rovněž transportní C-124 Globemaster II. Boeing C-97 Stratofreighter byl vyráběn v dopravní i sanitní verzi ale největší uplatnění našel jako letoun pro doplňování paliva za letu.