Výsadkové čluny Foto:   Naval Historical Center

Malá námořní plavidla používaná v první řadě k dopravě a vysazení vojáků a bojové techniky z útočných transportních lodí na nepřátelský břeh. Podle účelu se dělily na výsadkové čluny pro vylodění osob - Landing Craft Personel a výsadkové čluny pro vyloďování techniky Landing Craft Mechanized.

Obě skupiny měly řadu typů, ale nejrozšířenější se staly nakonec univerzální "Higginsovy čluny" LCPV a LCM, schopné vysazovat na břeh jak vojáky, tak i techniku, nebo různý náklad. Během druhé světové války Američany a Brity masově vyráběné výsadkové čluny, byly často modifikovány a vykonávaly širokou škálu různých úloh.

Nejdříve Japonci

Vývoj a použití specializovaných plavidel pro taktické rozmístění vojáků na nepřátelském pobřeží jako první uskutečnili Japonci, kteří počátkem třicátých let stavěli první výsadkové čluny se sklápěcí příďovou rampou, umožňující rychlé vysazení vojáků. Tato konstrukce byla okopírovaná Brity i Američany, kteří ji nakonec využili u 60 různých typů výsadkových člunů a vyloďovacích plavidel.

Potopený japonský výsadkový člun Daihatsu s příďovou rampou Foto:   archiv

Mohlo by se zdát, že problémy s výběrem vhodného typu byly přehnané a že by vhodně posloužil jakýkoli dostatečně velký člun, ale opak byl pravdou. Příbojová zóna na pobřeží je obecně považována za velmi nebezpečnou, kdy se čluny mohou při přistání poškodit a kdy i při nejslabším příboji má každá loď tendenci se k vlnám stavět bokem, takže ty ji posouvají dále na břeh a znemožňují ji návrat na moře. Údery příboje do lodních boků mohou vést k poškození trupu a rovněž lodnímu šroubu hrozí poškození nejen ode dna, což se dalo řešit jeho částečným zapuštěním do trupu, ale i od plovoucích trosek.

Spojené státy

Námořní pěchota a vojenské námořnictvo Spojených států, v období mezi dvěma válkami experimentovaly s malými vyloďovacími čluny, ale bez znatelného výsledku. Soukromé firmy byly vyzvány vyvinout plavidla podle kritérií vojenského námořnictva. Při námořním cvičení v roce 1939, prokázal nejlepší vlastnosti 36stopý záchranný příbojový člun " Eureka" Andrewa Higginse, stavitele lodí z New Orleansu. Ten se stal základem pro vývoj několika typů, které vyvrcholily slavným LCVP, takzvaným "Higginsovým člunem".

Pěchota opustila LCVP po sklopné rampě a útočí na pláž Omaha Foto:   U.S. National Archives

První typ LCP(L) ještě neměl příďovou sklopnou rampu, neboť nebyla mezi kritérií námořnictva. V roce 1941 však důstojníci námořní pěchoty ukázali Higginsovi fotografie japonských výsadkových člunů se sklápěcí příďovou rampou a vyzvali ho, aby včlenil tento design do své lodi "Eureka". V první verzi šlo u úpravu člunu LCP(L) na LCP(R), na kterém byla na přídi instalovaná malá sklápěcí rampa.

Další verzí byl výsadkový člun pro vozidla (LCV), u něhož sklápěcí příďová rampa zabrala celou šířku nákladového prostoru a řízení bylo přesunuto za malý ochranný kryt na záď. Kormidelník měl sice dobrý výhled, ale byl minimálně chráněn proti nepřátelským střelám. Proto bylo nakonec řízení přemístěno vlevo od motoru mezi převážené vojáky.

Tak vznikla základní koncepce výsadkového člunu pro vojáky a vozidlo, Landing Craft Vehicle Personal (LCVP), často jednoduše zvaná Higginsův člun. LCVP unesly 36 plně vyzbrojených pěšáků nebo náklad 3,6 tuny. Během druhé světové války bylo ve Spojených státech postaveno 23 398 těchto plavidel.

Velká Británie

Britský útočný člun LCA Foto:   Normandie mémoire

Britská obdoba těchto plavidel byla nazývána "útočné výsadkové čluny", neboli LCA (Landing Craft Assault) a bylo jich postaveno 2 030. Ani cesta k nim nebyla jednoduchá a vedla přes řadu, z dnešního pohledu, kuriózních typů. Od malých dřevěných člunů bez vlastního pohonu LCP1, přes motorové výsadkové čluny přepravované torpédoborci, univerzální LCP(U) až k LCW, což byl člun poháněný leteckým motorem s vrtulí, určený k překonávání bažin a podobného terénu na Dálném východě.

Nakonec zvítězil dřevěný člun s plochým dnem podobný pramici LCA, v přídi s malou sklopnou rampou, která usnadňovala vojákům opuštění plavidla po dosažení břehu. Významným požadavkem na konstrukci plavidla byla snadnost stavby a dostupnost potřebného materiálu.

Výrobu totiž nemohly zajišťovat zavedené loděnice, vytížené už stavbou náročnějších plavidel a tak ji museli převzít výrobci, nemající se stavbou lodí dostatečné zkušenosti. Vešlo se do něj 35 vojáků a 360 kg nákladu. LCA byly prvními standardními útočnými pěchotními čluny a patřily k vybavení velkých transportních lodí, vysazujících pěchotu na nepřátelském pobřeží.

Výsadkové čluny pro vozidla LCM

Výsadkové čluny LCM 3 vpřístavu, v pozadí tavková výsadková loď LST Foto:   U.S. National Archives

Kromě základního plavidla pro útok pěchoty potřebovaly jak britská, tak americká armáda člun schopný dopravit z transportní lodi na pobřeží hlavní bojový prostředek pozemních vojsk - tank. Britský typ LCM (Landing Craft Mechanized) Mark I schopný přepravit 1 tank nebo nákladní automobil do celkové váhy 16 tun, nebo 100 vojáků byl postaven v počtu cca 600 kusů. Americký LCM 2 obdobných výkonů ale neuspokojil, protože nový střední tank měl mít hmotnost 30 tun.

Prezident Roosewelt nařídil námořnictvu zajistit pro takový tank výsadkový člun a tak byl v květnu 1941 mezitím úspěšný konstruktér pěchotních výsadkových člunů Higgins vyzván, aby postavil také tankový výsadkový člun. Do roka vojenské námořnictvo přijalo do výzbroje jeho 50stopý (15.25-metru) model výsadkového člunu pro vozidla LCM 3 (Landing Craft Mechanized). Během války bylo ve Spojených státech postaveno těchto a o šest stop delších LCM 6 více než 11 tisíc (11349).

Pěchotní výsadkové lodi

Americké vojenské námořnictvo se také ujalo vývoje velké pěchotní výsadkové lodi schopné vylodit vojáky přímo na pláž. Toto plavidlo označované jako LCI(L) Landing Craft Infantry (Large), bylo něco přes 48 metrů (158 stop) dlouhé a mohlo převážet až 200 pěšáků. Doba jejich pobytu na lodi, vzhledem k velikosti prostoru pro výsadek, neměla přesáhnout dobu 48 hodin, což mělo být dost pro křižování v nevelkých prostorách Lamanšského průlivu.

Skotští Highlanders se vyloďují s bicykly z LCI(L) na pláži Juno Foto:   Normandie mémoire

U pozdějších verzí plavidla došlo k rozšíření obytných prostor, aby vojáci snesli i delší transport. LCI(L) neměly standardní sklápěcí příďovou rampu, ale místo ní užívaly dvě vysouvací lodní lávky zavěšené na nosníku podél přídě. Pozdější verze plavidla však už měly i malá příďová vrata s vyklápěcí rampou. Spojené státy postavily během války 1 051 těchto plavidel, 220 lodí bylo poskytnuto k Britům a 30 Rusům podle zákona "O půjčce a pronájmu".

Britové stavěli ještě menší sestry těchto lodí, označované jako LCI(S) Landing Craft Infantry (Small) a používali je nejvíc pro samostatné nájezdy komand na francouzské pobřeží. Dřevěný 32 metrů dlouhý člun uvezl přes 100 plně vyzbrojených vojáků a na palubě bylo možno uložit i 18 bicyklů.

Tankové výsadkové čluny LCT

Tankový výsadkový člun LCT čeká na pláži na příliv Foto:   U.S. National Archives

V roce 1940 Britové navrhli a začali stavět tankové výsadkové čluny LCT (Landing Craft Tank), pro obojživelné útoky na nepřátelské pobřeží. Nejznámějším takovým výpadem byl nepříliš úspěšný nájezd na francouzský přístav Dieppe, známý též jako operace Jubilee. Celkem bylo zkonstruováno osm různých modelů tohoto typu, z nichž zase ve Spojených státech bylo postaveno 1 435 kusů dvou typů, LCT 5 a LCT 6. Nejpočetnější britský typ LCT Mk4 nesl a vyloďoval šest středních tanků.

Speciální plavidla palebné podpory

Kromě dopravních výsadkových člunů Spojenci vyvinuli a postavili i množství specializovaných plavidel, určených k různým druhům podpory výsadku. Nízký ponor výsadkových člunů a jejich schopnost přiblížit se co nejblíže pobřeží přímo vybízel k adaptaci řady z nich na speciální plavidla palebné podpory vyzbrojená děly, minomety, ale hlavně raketami, která podporovala útok ve chvílích, kdy klasické lodní dělostřelectvo muselo přenést palbu více do vnitrozemí, aby neohrozilo vlastní vyloďující se jednotky.

Plavidla palebné podpory zahrnovaly: výsadkové čluny LCG(L) se dvěma námořními děly ráže 112 mm určenými k přímé střelbě proti pevnůstkám na pláži, výsadkové čluny LCT(R) s 792 neřízenými raketami ráže127 milimetrů, které doprovázely útočné sledy až do vzdálenosti asi 550 metrů od břehu. Uvádí se, že salva raket z jednoho LCT(R) byla dvaapůlkrát silnější než salva děl bitevní lodi.

LCS(M) byly výsadkové čluny vyzbrojené kulomety, minomety a generátory kouře, které v pozici na bocích vyloďující se sestavy měly za úkol obráncům výhled a znemožnit jim účinné ostřelování jednotlivých vln výsadku. Podpůrná plavidla LCS(S) ostřelovala nepřátelské pozice na pobřeží až do chvíle, než vojáci dospěli k pláži. Na některých tankových výsadkových člunech LCT(SP) byly přepravované dělostřelecké houfnice umístěny tak, aby mohly střílet přímo z člunů, totéž mohly i přepravované tanky, když našly cíle na pobřeží.