2. svtov vlka

AKTUALIZACE TOHOTO WEBU JE UKONEN.
Tuto strnku jsme pesunuli do Archivu web Ro.
Uveden informace proto nemusej bt aktuln a nkter soubory mohou bt nedostupn.

"Tajné zbraně" admirála Nimitze

Vlastimil Hankus (vha)  02.06.2005 11:57
Torpédové TBD Avenger nad letadlovou lodí Hornet - Autor: U.S. National Archives
Torpédové TBD Avenger nad letadlovou lodí Hornet
Autor:    U.S. National Archives  

Pohyblivá logistika byla jednou ze čtyř kategorií námořních operací, která významně přispěla k celkovému vítězství spojenců. Neobešly se bez ní ani údery svazů letadlových lodí, obojživelné operace či boj proti ponorkám. Američané za války vybudovali dokonalý systém pohyblivé logistiky, který jim umožňoval operovat víceméně trvale ve značné vzdálenosti od vlastních přístavů v obrovských prostorách Tichého oceánu. 

Celý systém logistické podpory, včetně předsunutých námořních základen, patřil mezi nejutajovanější skutečnosti. Zatímco bojová plavidla se setkávala s nepřítelem a ten si o nich mohl z fotografií či z výslechu zajatců opatřit základní informace, u systému podpory floty bylo dobré, když se o něm vědělo co nejmíň. Velitel amerických námořních sil v Pacifiku admirál Nimitz také hovořil o logistice jako o své "tajné zbrani", hovořil-li o ní vůbec. Schopnost doplňovat palivo, munici a další zásoby bojovým lodím během plavby se stala za druhé světové války jedním z významných činitelů při námořních operacích daleko od vlastních základen.

To se nejmarkantněji projevovalo v závěrečných měsících války, kdy v době bojů na Okinawě zůstával neustále na moři spojenecký svaz letadlových lodí a vedl údery na přístavní objekty v Čínském moři a Japonsku. Svaz měl přes 80 bojových lodí, z toho 18 letadlových, pro které přísun pohonných hmot zajišťovalo 34 tankerů, další cisternové lodi přepravovaly letecký benzín a oleje, nákladní plavidla vezla munici a náhradní díly k letadlům, boxy mrazírenských lodí byly naplněny stovkami tun potravin, zvlášť vyčleněné eskortní letadlové lodi přivážely náhradní letouny. V zátoce San Pedro na Filipínách a na Guamu byly vytvořeny předsunuté základny, schopné poskytnout lodím nezbytnou údržbu a provést nutné opravy.

Za architekta organizace servisní flotily může být považován kotraadmirál William L. Calhoun, který v době japonského útoku na Pearl Harbor velel podpůrným silám na této základně. V 1941 se skládaly ze čtyř eskader s 51 přidělenými loďmi všech typů. Calhoun, brzy povýšený na viceadmirála, pokračoval pak jako velitel Obslužných sil Tichého oceánu až do konce války. Do července roku 1945 Servisní síly Tichého oceánu expandovaly do pěti obslužných/servisních eskader, neboli ServRon (Service squadron), s 2 930 přidělenými loďmi všech typů. Na nich sloužilo přes 30 tisíc důstojníků a více než 425 tisíc poddůstojníků a námořníků nebo vojáků, tedy přibližně jedna šestina veškerých námořních sil USA na vrcholu války.

Jednotlivé obslužné eskadry byly označovány sudými čísly a měly rozděleny úlohy takto: Servisní eskadra 2, neboli ServRon 2, zahrnovala nemocniční lodi, opravárenské lodi a různé vlečné lodi. Další z eskader, ServRon 4, poskytovala loďstvu podporu v kotvištích a ServRon 6, ustavená v prosinci 1944, zůstávala neustále v blízkosti úderných sil třetího a pátého loďstva, aby jim doplňovala palivo, střelivo a další zásoby. ServRon 8 dopravovala zásoby z přístavů na západním pobřeží USA k prostorům fronty, kde je převzala ServRon 10, která v roce 1944 pohltila ServRon 4 a stejně jako ona poskytovala loďstvu podporu v kotvištích. Poslední ze servisních eskader, ServRon 12, přezdívaná "roztahovač přístavů" byla zodpovědná za prohlubování plavebních kanálů a přístavů, kde flota kotvila.

Takzvané předsunuté námořní základny byly zřizovány ve vhodných kotvištích na tichomořských ostrovech, pokud možno mimo dosah nepřátelského letectva. K jejich vybavení patřily zásobovací lodi, tankery, muniční lodi i nemocniční lodi, plovoucí základny (tendry) torpédoborců a ponorek i plovoucí loděnice - opravárenské a dílenské lodi, včetně plovoucích suchých doků, které zajišťovaly údržbu a opravy poškozených lodí. Největším takovým kotvištěm v Tichém oceánu byl atol Ulithi, ve kterém bylo místo pro 625 lodí.

Dokonce vylodění na Okinavě předcházelo obsazení skupiny ostrovů, pojmenovaných Kerama Retto, které sice byly příliš malé na to, aby na nich mohly být vybudovány přistávací dráhy, ale viceadmirála Turnera zaujaly, když hledal místo, které by vyhovovalo jeho lodím při doplňovaní pohonných hmot a munice lépe než otevřený oceán. Prostor mezi ostrovy se mohl stát kotvištěm schopným pojmout 75 velkých lodí a oba vjezdy do něj bylo možno uzavřít sítěmi. Kromě toho druhé, menší kotviště mohlo posloužit jako základna pro hydroplány a jejich zásobovací plavidla.

Na potřebu předsunutých základen přišli Američané ještě před začátkem druhé světové války a vstupu Spojených států do ní. Nějaké zkušenosti v zakládání námořních předsunutých základen získali v Karibském moři, Atlantiku a Kanadě jako výsledek dohody s Británii z roku 1940 "torpédoborce za základny". Dodatečně, jako součást zákona o "půjčce a pronájmu" z roku 1941, bylo plánované budování základen ve Skotsku a Severním Irsku. Plány byly také připraveny pro základny na ekvádorských ostrovech Galapágy. V prosinci 1941, byly vybrány jako stanoviště pro čerpání paliva stanice ostrovy Bóra Bóra, ve francouzských Společenských ostrovech jihovýchodní Samoa.

Po Pearl Harboru začalo obsazování strategických bodů v jihozápadním Pacifiku. Američané obsadili Noumeu, ve francouzské Nové Kaledonii a začali s budováním velké základny v Espiritu Santo v souostroví Nové Hebridy, severně od Nové Kaledonie. Pak následovala známá místa, po vítězství na Guadalcanalu to byly Šalamounovy ostrovy, v Marshallových ostrovech atoly Majuro a Kwajalein, v Západních Karolínách Ulithi, v souostroví Mariany Guam, na Admiralitních ostrovech Manus s přístavem Seeadler a zátoka San Pedro u filipínského ostrova Leyete. Poslední byla už zmíněná skupinka ostrůvků Kerama Retto, ale vlastní velkou základnou útoku na Japonsko se měla stát i samotná Okinawa.

Američané získali v budování základen velkou zručnost, a tak třeba už během měsíce po obsazení Ulithi byla celá plovoucí základna v činnosti. Šest tisíc lodních řemeslníků, montérů, svářečů, tesařů, a elektrotechniků přijelo na palubách opravárenských lodí, mateřských lodí torpédoborců, plovoucích suchých doků s pomocnými dílnami na zvláštních člunech. Speciální opravárenská loď USS AJAX měla klimatizované optické dílny, slévárnu se zásobu různých kovů, ze kterých se mohla vytvořit jakákoliv potřebná slitina na výrobu náhradních součástek. Zejména plovoucí suché doky způsobilé posunovat se bezprostředně za flotou do předsunutých operačních oblastí, udržujících si plnou operační schopnost i bez podpory z břehu a dostačující velikostí a nosností i pro všechny válečné lodě, přispěly významně k úspěchům vojenského námořnictva v globálním konfliktu.

Námořnictvo správně usuzovalo, že v případě světové války bude na flotile požadováno, aby operovala ve vzdálených vodách, kde budou lodi trpět tvrdým používáním a mohou být v boji vážně poškozeny. Bylo zřejmé, že mnoho poškozených lodí bude ztraceno, nebo přinejmenším po řadu měsíců vyřazeno z činnosti, budou-li se vracet na opravy do přístavů, jestliže jim nebude možno poskytovat služby v místech jeho operací. To si už před válkou plně uvědomoval Úřad loděnic a doků a v polovině třicátých let začal hledat řešení. To se našlo v podobě plovoucích opravárenských suchých doků ARL, určených především pro ponorky nebo torpédoborce, nebo větších skládaných či sestavovaných oddílových plovoucích doků ABDS, schopných vyzvednout i největší bitevní lodě. Celou škálu těchto zařízení doplňovaly ještě doky menší než ARL, určené pro opravy a údržbu větších výsadkových člunů a hlídkových plavidel.

Šéf úřadu, viceadmirál Ben Moreell, vybraný do funkce osobně prezidentem Rooseveltem, stál u zrodu nejen plovoucích suchých doků, ale i vojenských plechových baráků Quonset Hut a byl i "otcem" proslulých mořských včel, stavebních útvarů amerického vojenského námořnictva CB (Construction Battalions) známých obrovskými stavebními programy během druhé světové války.

Přes polovina plavidel na předsunutých námořních základnách neměla vlastní pohon a musela být na místo dovlečena. Sloužila pak jako sklady pro celý dopravní systém a z nich se zásoby dále distribuovaly. Do sestav plavidel na základnách patřily i destilační lodi na získávání sladké vody do lodních kotlů, ale i kuchyňské bárky poskytující jídlo těm, kdo neměli vlastní lodní kuchyně. Na speciálních lodích se pekl chléb i koláče. Malých lodí bývalo na předsunutých základnách hodně a podle toho vypadala i spotřeba, například zmrzliny se dělalo až 500 galonů. Na základnách samozřejmě fungovala pošta a lékařské ordinace.

Zásobovací lodi, včetně mrazírenských, tvořící ServRon 8, byly rozděleny na tři skupiny: zatímco se jedna skupina na základně vykládala, lodi další skupiny pluly prázdné zpět do USA. Odtamtud zase vyplouvaly naložené lodi třetí skupiny na některou z předsunutých základen. Tam mezitím lodi první skupiny vyložili a ty se zase mohly vydat na cestu k západnímu pobřeží Spojených států a celý cyklus se opakoval a vytvářel nepřetržitý řetěz. Na základnách byly specializované vojenské jednotky, jako byl například 18. speciální prapor, jehož 17 důstojníků a 514 vojáků od října 1944 překládalo měsíčně cca 20 tisíc tun zboží.

Schopnost amerických letadlových svazů nejen rychle udeřit na konkrétní cíle a potom se stáhnout, ale zůstávat v oblasti a provádět celou sérii útoků byla právě podmíněna pravidelným zásobováním palivem, leteckým benzinem, municí, náhradními letadly, potravinami, ale i coca-colou a bezpočtem dalších položek, jež takový svaz letadlových lodí potřeboval. Zásobovací lodi tvořící servisní eskadru ServRon 6 operovaly v určité vzdálenosti od úderného svazu dál od nepřítele. V pravidelných intervalech, obvykle tří až pěti dnů, byly části úderné flotily odveleny k setkání se zásobovacími loděmi v předem určeném místě setkání uprostřed oceánu.

Ke konci druhé světové války mělo válečné námořnictvo USA ve službě velké množství mazutových tankerů (označovaných AO, zatímco tankery vezoucí letecký benzin nesly označení AOG), muničních lodí (AE), nákladních lodí (AK), zásobovacích lodí (AF), výstrojních lodí (AKS), lodí s náhradními součástkami pro letouny (AVS), dokonce i eskortními letadlovými loďmi nesoucími náhradní letadla.

Standardní operační postup "doplňování", neboli UNREP (Underway Replenishment), probíhal tak, že první zaujímaly souběžný kurs mazutové tankery, přečerpávající palivo hadicemi zavěšenými na lanovce mezi loďmi. Po tankerech následovala řada zásobovacích lodí, překládajících cokoliv, počínaje šestnáctipalcovými granáty až po nejnovější hollywoodské filmy. Během této doby musela flotila plout omezenou rychlostí neměnným kursem a byla tak zranitelná jak ze vzduchu, tak z hlubin. Zásobování letadlové lodě mohlo trvat až celý den, v případě torpédoborce se jednalo o několik hodin. Když bylo zásobování skončeno, bojové lodi se vrátily do operační oblasti, zatímco zásobovací lodi pluly plnou parou zpátky do hlavní základny, aby doplnily své zásoby.

Nejen Američané, ale i jiná námořnictva byla schopna zásobovat svá plavidla na širém moři. Palivo se z cisternových lodí přečerpávalo běžně, dělo se tak ale v klidu nebo při minimální rychlosti. Německé pomocné křižníky byly jednotlivě zásobovány i potravinami, municí a dalšími potřebami, ale to bylo také v klidu na odlehlých místech oceánů, dokonce bylo upraveno několik ponorek na tankovací "dojné krávy", jež umožnily prodloužit operační dobu normálních ponorek. V případě větších loďstev se však většina doplňování zásob odehrávala v přístavech a na širém moři to nebylo realizovatelné.

Britové, s řetězem základen po celém světě, nebyli nijak tlačeni k rozvoji a používání těchto technik, Japonci využívali zařízení v obsazených přístavech, ale k většině oprav se lodi vracely do domácích loděnic a mnoho z nich tak bylo po řadu měsíců vyřazeno z činnosti. Z německého loďstva zůstaly záhy na moři jen ponorky a na jejich zásobovací lodi se spojenci soustředili a brzy je zlikvidovali.

Až teprve obrovské rozlohy tichomořského bojiště přinutily Američany k vybudování takového podpůrného logistického systému, který umožnil operace rychlých svazů letadlových lodí a obojživelná vylodění v obrovském měřítku, jak se s nimi setkáváme v závěrečných měsících druhé světové války. To opět potvrdilo známé rčení, že "umění vítězit je umění zásobovat".


 

Nachzte se

v tematickm okruhu: Tmata
na webu: 2. svtov vlka
v rubrice: Nmon technika

NA STEJNÉ TÉMA

DÁLE V RUBRICE


Archiv

RSS  |  MAPA SERVERU  |  KARIRA  |  KONTAKTY  |  ENGLISH  (c) 2000 - 2019 esk rozhlas