Tanker doplňující palivo Foto:   US NAVY

I když doplňování pohonných hmot, munice a zásob plavidlům v akci bylo obecně uznáváno za důležité už před válkou, jen Němci a Američané vyvinuli včas systémy schopné zajistit takovou podporu bojovým plavidlům. Američané jako první zavedli techniku doplňování paliva a dalšího zásobování svých lodí na moři pomocí hadic a nosných lan, nutnou pro všechna válečná loďstva, jejichž plavidla měla mít dostatečný operační dosah.

Důležitost logistické podpory na širém moři byla zjevná již na počátku druhé světové války. Dokonce i operace bez účasti letadlových lodí prokázaly potřebu zásobovacích lodí. Němečtí hladinoví nájezdníci, jak válečné lodě, tak pomocné obchodní křižníky, byli závislí na řetězu zásobovacích lodí předem umístěných v rozličných klidných místech oceánu. Ponorka typu XIV byla speciálně konstruována jako zásobovací člun pro ostatní německé ponorky, vázané operacemi ve vzdálených vodách.

V květnu 1941, po potopení německé bitevní lodě Bismarck, měla britská bitevní loď HMS King George V. tak málo paliva, že vyvstalo reálné nebezpečí, že nebude schopna doplout domů vlastní silou a bude muset být odvlečena. Pro Brity nepřipravenost zásobovat palivem malé lodi z doprovodu konvojů, znamenala ponechat lodi konvojů při plavbě přes Atlantik po značnou dobu a velkou vzdálenost bez eskorty těchto plavidel. Teprve v průběhu ponorkové války začali zajišťovat zásobování korvet a dalších menších plavidel palivem také během plavby.

Uhelná loď AC-8 USS Neptune Foto:   US NAVY

Do zavedení vytápění mazutem totiž lodě spalovaly pod kotli uhlí a neexistovaly praktické prostředky, jak překládat na moři dostatečné množství tohoto paliva. Jakákoliv jednotlivá loď uhlí na moři překládat mohla (německé pomocné křižníky to prováděly často), ale takové zásobování nepřicházelo v úvahu v případě velkých loďstev, jako byla například Grand Fleet anebo Hochseeflotte. A tak v době před první světovou válkou cesty největších uskupení válečných lodí kolem světa, jako bylo například putování nešťastné ruské baltské flotily na Dálný východ, anebo cesta kolem světa již podnikla v roce 1907 " Great White Fleet" amerického válečného námořnictva z popudu prezidenta Theodore Roosevelta, byly poznamenány pravidelnými zastávkami v přístavech za účelem doplnění zásob a naložení uhlí.

Právě plavba "velkého bílého loďstva" kolem světa se stala logistickou noční můrou, která přinutila úředníky amerického vojenského námořnictva sehnat a najmout 49 zahraničních uhelných lodí k dopravě 430 000 tun uhlí potřebného k pohybu floty z jednoho přístavu do dalšího. Když dodávky uhlí občas selhaly a nepřišly podle plánu, činitelé námořnictva si uvědomili, že závislost na zahraniční v dodávkách lodního paliva by se mohla stát Achillovou patou US Navy v budoucích konfliktech.

Vykládání uhlí z lodi AC-11 USS Orion v roce 1918 Foto:   US NAVY

Kongres proto v roce 1908 uvolnil peněžní prostředky na stavbu dvou nových vojenských uhelných lodí a koupi tří dalších, civilních. Flotila "uhláků" se začala rozrůstat a s přechodem na vytápění lodních kotlů palivovým olejem byly uhelné lodě nahrazovány palivovými tankery. Tak se v letech 1915 a 1916 objevily tankery AO 1 USS Kanawha a AO 2 USS Maumee. Tankery měly doplňovat palivo kotvícím lodím a to tak, že malá plavidla připlouvala k cisternové lodi, zatímco k velkým bitevním lodím připlouval tanker sám. Nebyl však vyzkoušen ani zaveden žádný závazný způsob předávání paliva, vše záleželo na iniciativě a vynalézavosti posádky.

Se vstupem USA do první světové války v dubnu 1917 bylo rozhodnuto vyslat do Anglie 34 americké torpédoborce k posílení spojeneckých protiponorkových operací. Torpédoborce by však trasu přes oceán bez doplnění paliva nezvládly a tak byl do středu Atlantiku, 300 mil jižně od Grónska, vyslán tanker US Maumee AO 2, aby americkým torpédoborcům plujícím do Evropy palivo doplňoval. Způsob provedení byl ponechán na vůli posádce tankeru. Prvním důstojníkem na Maumee byl tehdy, pozdější slavný admirál Chester W. Nimitz, který s dalšími dvěma důstojníky a loďmistrem museli vymyslet způsob jak palivo na moři doplňovat.

Tanker AO-2 Maumee Foto:   US NAVY

Jejich metoda spočívala v tom, že když se torpédoborce jednotlivě přiblížily k tankeru, zpomalily a byly s ním spojeny 10tipalcovým vlečným lanem. Lodě udržovaly rozestup asi 15 metrů (50 stop) a čtyř palcové hadice na přečerpávání mazutu byly zavěšeny na jeřábových výložnících Maumee. Na torpédoborci byly zasunuty přímo do palivových nádrží a palivo bylo přečerpáváno čerpadly cisternové lodi. Předávání paliva do jednoho torpédoborce trvalo asi dvě hodiny. Tanker USS Maumee tehdy v Atlantiku vytrval asi tři měsíce a doplňoval palivo 34 torpédoborcům.

Metoda, kterou tehdy Nimitz pomohl vyvinout, mu později umožnila udržovat v Tichomoří libovolně dlouho největší loďstvo, které kdy jakýkoli národ postavil a kterému on, v průběhu druhé světové války, velel. Systém byl s drobnými vylepšeními používaný vojenským námořnictvem pro předávání paliva za chodu během celé druhé světové války. Lodní kormidla byla upravena, aby byla citlivější a spolehlivější, 10tipalcové tažné lano bylo vypuštěno, propojení zůstalo jen "zadržovacími" lany, udržujícími boční vzdálenost mezi plavidly. Zbytek procedury zůstal, jen hadice byly zavěšeny na nosná lana, jak je to užívano dodnes. Po první světové válce bylo sice na tankování na moři bylo pohlíženo jako na nouzové řešení, ale každoročně se za největšího utajení procvičovalo.

Záměna uhlí za mazut znamenala, že všechna významnější loďstva si zajistila větší, či menší flotily cisternových lodí. I když válečná námořnictva udržovala množství různých pomocných plovoucích plavidel, skladových lodí a podobně, způsob doplňování zásob během plavby se zdál být nepraktický a kromě USA nebyl prakticky rozvíjen. Zásoby, jako potraviny a munici bylo možné překládat na moři a existovaly dobře vyzkoušené metody, jak to provádět, například pomocí lanovky, topná nafta se z tankerů na bojové lodi přečerpávala hadicemi, ale lodi přitom byly v klidu, bok po boku. Přitom byly velmi zranitelné jak ze vzduchu, tak z moře. A tak, co se týče doplňování zásob a údržby, vstoupila všeobecně válečná loďstva do druhé světové války, stále ještě závislá na pozemních základnách.

Velká Británie udržovala po celém světě rozsáhlou síť námořních základen a lodě potřebující doplnit zásoby prostě zakotvily v jedné z těchto základen. Německé loďstvo neoperovalo na mořích ve větších uskupeních a pro korzárské lodi existoval, dokud ho Spojenci nezlikvidovali, systém zásobovacích lodí. Francouzské loďstvo zůstávalo v přístavech a Italové neopouštěli Středomoří. Japonské loďstvo dovedlo přečerpávat palivo na moři, ale významnější a dokonalejší zásobovací systém nevytvořilo. Problémy s nedostatkem paliva nakonec vedly k tomu, že velké lodi kotvily v přístavech v blízkosti zdrojů paliva. Tak na pobřeží Bornea se nacházely překládací a zásobovací základny pro japonské lodi a v letech 1943-44 činily dodávky z tohoto ostrova až 40 procent japonské spotřeby nafty.

Tankování torpédoborce Foto:   US NAVY

Na problémy se zásobováním britského loďstva, pokud půjde o akce v konečné fázi války v Tichomoří, upozornil už na konferenci OCTAGON v Quebecu v září 1944 velitel amerického loďstva admirál King. Zdůrazňoval, že v době kdy sami Američané už mají problémy se zásobováním svých obrovských sil v Pacifiku, bude pro ně bylo velkou přítěží starat se ještě o britské loďstvo, které se chystalo ůposílit spojenecké síly v Tichomoří. Britové však přislíbili vytvořit vlastní zásobovací skupinu, která se o potřeby bojových plavidel postará. Nicméně, jak se ukázalo, že ať se Britové snažili sebevíc, bez rozsáhlé americké pomoci se obejít nedokázali.

Z Australie se britské loďstvo přemístilo na jednu z největších amerických předsunutých základen v přístavu Seeadler na ostrově Manus v Admiralitních ostrovech. Přes Churchillovy sliby z britské servisní eskadry, která měla mít 69 lodí dorazilo do přístavu Seeadler jen 27 plavidel, část dalších připlula později, nebo se neobjevila vůbec. A když byly britské bojové lodě zařazeny do sestavy amerického 5. loďstva, zajistili pro ně Američané speciální dodávky mazacích olejů a leteckého benzínu.

Hadice zavěšené na jeřábových výložnících tankeru

Londýnská Admiralita připouštěla, že zásobovači Nimitzova loďstva brali Churchillův závazek z konference OCTAGON, že britské loďstvo bude schopno podpory z vlastních zdrojů, velmi liberálně. Dokladem takového přístupu byla například i porada na bitevní lodi Missouri, na kterou pozval americký admirál Halsey velitele britského operačního svazu viceadmirála Rawlingse. Zatímco admirálové probírali nadcházející akce, Missouri i Rawlingsova vlajková loď King George V. nabíraly palivo ze stejného tankeru.

Pro operace na nedozírných plochách Pacifiku vytvořili USA mohutné podpůrné loďstvo umožňující svazům jejich rychlých letadlových lodí udeřit a buď se stáhnout, anebo zůstat v oblasti. To bylo samozřejmě podmíněno pravidelným zásobováním palivem, leteckým benzinem, municí, náhradními letadly, potravou a bezpočtem dalších položek, jež takové loďstvo potřebuje. V případě potřeby byly lodi schopny vypomoci si například palivem navzájem, obvykle si doplňovaly mazut doprovodné torpédoborce z cisteren letadlových lodí.

Všechna plavidla byla vybavena potřebným zařízením, včetně hadic a lan. Pro celou operaci - Standardní operační postup "doplňování", neboli UNREP (Underway Replenishment), byla stanovena přísná pravidla. Jednak byly určeny přesné vzdálenosti lodí od sebe, natočení kormidel, pravidla pro přibližování i vzdalování, vlajkové signály a podobně. Lodi, doplňovaná i doplňující, zaujaly pozice na paralelním kursu, většinou ve vzdálenosti cca 15 metrů (50 stop) vedle sebe, srovnaly rychlost a spojily se jedním, nebo více lany. Hadice na přečerpávání paliva byly zavěšeny na jeřábových výložnících tankeru, vozík lanovky po které se přepravoval kusový náklad na nosném laně. To udržoval napnuté a nákladem posunoval systém vrátků na lodích, jejichž posádky musely svoji činnost dokonale zvládat, aby dostali náklad přes vodu i při neklidném moři. Protože se při paralelním kurzu lodí objevoval při větších rychlostech tzv. "přísavný efekt", který lodi táhl k sobě, byl zájem obě plavidla od sebe dostatečně vzdálit, aby se nesrazila. Hadice s palivem proto byly zavěšovány nejen na ramena jeřábových výložníků, ale také na lana napnutá mezi loďmi.

Tanker AO-59 Mississinewa Foto:   US NAVY

S rostoucím významem letadlových lodí bylo prioritou především jejich doplňování.. Pro velké rozměry letadlových lodí však bylo na nich zařízení pro doplňování paliva soustředěno na jedno místo a to na pravý bok poblíž středu lodi. Proto musely letadlovky vždy tankovat zleva od tankerů, zatímco všechna ostatní plavidla z libovolné strany.

Podle standardního operačního postupu připlouvaly bojové lodi k zásobovací zezadu a zařadily se na souběžný kurs. V oblasti doplňování plula obvykle flotila cisternových lodí v řadě vedle sebe, se vzájemnými odstupy, asi 1.500 až 2.000 yardů. Podobně tomu bylo i s loděmi se střelivem a zásobami, které tvořily další linie zase s odstupem přibližně 2.000 yardů vzadu za řadou cisternových lodí. První na řadě byly mazutové tankery, přečerpávající palivo hadicemi zavěšenými mezi loděmi. Po tankerech následovaly zásobovací lodě, překládající munici, potraviny, nejrůznější zásoby, granáty, až po nejnovější hollywoodské filmy. Zásobování letadlové lodi mohlo trvat až celý den, v případě torpédoborce se jednalo o několik hodin. Pro zrychlení se zpravidla zásobovala jedna velká loď na levoboku a i několik menších, například torpédoborců, na pravoboku. Po předání zásob nebo paliva bojovým plavidlům odplouvaly lodi pro nový náklad na některou z předsunutých námořních základen a v sestavě podpůrné eskadry byly nahrazeny jinou lodí.

Zavěšení hadic na nosném laně Foto:  vha

Lanovka pro přepravu pevných nákladů Foto:  vha

Z obrázků je patrný celý systém lanovky, včetně detailu spojovacích hubic.

Jako příklad dokonale zvládnuté procedury může posloužit příklad, kdy z letadlové lodi CV-20 Bennington startovaly stíhačky a ta současně doplňovala zásoby z muniční lodi AE 15 Vesuvius. Letadlová loď se musela kvůli stratu letounů i s muniční lodí natočit proti větru a spolu s nimi to musel dokázat i torpédoborec DD 774 Blue, který nakládal munici z pravého boku muniční lodi. Celý manévr proběhl při rychlosti 10 uzlů.

V Pacifiku se podpůrná eskadra ServRon 6 zdržovala v určité vzdálenosti od bojového svazu, ze kterého k ní připlouvaly v pravidelných intervalech, obvykle tří až pěti dnů, jeho jednotlivé části k doplnění paliva a zásob. Eskadru tvořily skupina lodí dopravujících střelivo (AE) a zásoby (AK a AF) , spolu s flotilou cisternových lodí - mazutových tankerů AO a tankerů vezoucích letecký benzin s označením AOG, výstrojních lodí AKS a lodí s leteckými zásobami AVS. Navíc, eskadra měla svůj vlastní ochranu složenou přibližně z 20 torpédoborců DD, eskortních torpédoborců DE a doprovodných letadlových lodí CVE s lehkým křižníkem CL-8 Detroit, jako vlajkovou lodí.

Tanker AO-82 Cahaba doplňuje palivo současně letadlové lodi Bon Home Richard a bitevní lodi Missouri Foto:   US NAVY

Patrně největší zásobovací operací, která byla za války na moři provedena, bylo doplňování zásob 38. operačního svazu po útocích na pobřežní oblasti Tokijského zálivu po 18. červenci 1945. Doplňování trvalo tři dny a plavidla ServRon 6 předala bojovým plavidlům téměř 6 a půl tisíce tun munice, skoro 380 tisíc barelů nafty a více než 1600 tun potravin a jiných zásob. Ztráty letadel nahradilo 99 nových strojů a 412 důstojníků a mužů doplnilo stavy posádek lodí i letadel.

Ke konci druhé světové války mělo válečné námořnictvo USA ve službě 92 naftových tankerů AO, 72 tankery vezoucí letecký benzin AOG) a 18 muničních lodí AE. Nákladních lodí AF mělo kolem dvou stovek, přes čtyřicet zásobovacích lodí AF, 16 výstrojních lodí AKS a 8 lodí s leteckými zásobami AVS. Samotná letadla transportovaly pomocné, neboli eskortní letadlové lodě CVE, kterých měli Američané přes stovku.

Mezi nejznámější ztráty cisternových lodí patří potopení tankeru AO-23 Neosho během bitvy v Korálovém moři v květnu 1942, kdy japonští letci považovali Neosho za americkou letadlovou loď a potopili tanker spolu s torpédoborcem Sims, který ho doprovázel. Na kotvišti v atolu Ulithi, japonské lidské torpédo Kaiten zasáhlo a potopilo v listopadu 1944 tanker AO-59 Mississinewa. Cisternová loď, naložená 440 000 gallonů vysoce hořlavého leteckého benzínu, explodovala a zahynulo na ní 57 lidí. Byl to jeden z mála úspěchů této nově zavedené japonské sebevražedné zbraňě.