2. svtov vlka

AKTUALIZACE TOHOTO WEBU JE UKONEN.
Tuto strnku jsme pesunuli do Archivu web Ro.
Uveden informace proto nemusej bt aktuln a nkter soubory mohou bt nedostupn.

Sturmgeschütz III

Alexandr Pícha  23.01.2005 12:09
StuG III Ausf. G - Autor: archiv
StuG III Ausf. G
Autor:    archiv  

Nejznámějšími německými tanky jsou těžká monstra Tiger a Panther, ale nebyly to přitom nejúspěšnější obrněné prostředky nacistů. Nejefektivnějším německým obrněncem dokonce nebyl ani tank, ale samohybné útočné dělo Sturmgeschütz III. Počtem vyrobených strojů převýšilo kterýkoliv německý tank a jednotky Wehrmachtu a SS s ním zničily nejvyšší počet vozidel zejména na východní frontě. 

Obyčejná samohybná děla byla pro německou propagandu, ale i pro publikace o druhé světové vždy méně atraktivní než tanky nebo třeba neúspěšné supertěžké Ferdinandy. Přestože nacisté s oblibou pojmenovávali své obrněnce po divokých šelmách, Sturmgeschütz III se nedostalo ani této pocty. Na frontě se však většina operací opírala právě o tuto nejrozšířenější obrněnou zbraň.

Samohybné dělo se od tanků odlišovalo zejména tím, že nemělo otočnou věž. Kanón byl umístěn přímo v korbě a měl proto jen velmi omezenou možnost odměru. Pokud cíl nestál přímo před samohybkou, mohl na něj střelec zamířit, jen když byl motor v chodu, řidič zablokoval jeden pojezdový pás a otočil celým vozidlem.

Německo a později i Sovětský svaz zaváděly samohybná děla hlavně proto, že jejich výroba byla technologicky jednodušší a tím i rychlejší a méně nákladná. Jednou z nejnáročnějších součástí tanku je totiž otočný mechanismus a vše, co s ním souvisí. Široké úložiště věže musí být obrobeno s velkou přesností a komplikovaná je i hydraulika nebo elektrický pohon a vše, co se musí otáčet s pancéřovou věží.

Srovnání s technikou nepřítele

Sovětský svaz zpočátku vsadil na tanky s otočnou hlavní. K masové výrobě samohybných děl ho dovedla až nutnost rychle nahradit katastrofální ztráty obrněné techniky po napadení Německem. Přímým sovětským protějškem StuGu III byla od roku 1943 samohybka SU-85 stavěná na základě T-34. Její kanón měl zhruba stejnou účinnost, ale vozidlo bylo o něco těžší. Rusové se dopustili stejné chyby, jakou dělali dlouhou dobu i Němci, a nevybavili SU-85 ani SU-100 protipěchotním kulometem. Přitom měli hodně zkušeností s tím, jak jejich pěšáci mohou proniknout k německým samohybným dělům a ničit je zblízka.

Pro Sturmgeschütz III však byly hlavními protivníky tanky. Ve srovnání se sovětským T-34 , ale zejména s americkým Shermanem měl výhodu nízké siluety, která významně snižovala možnost jeho zasažení.

Američané ani Britové bezvěžová samohybná děla nevyráběli. Pro rozsáhlé zázemí amerických zbrojovek nebylo problémem vyrobit rychle mnohem vyšší počty středních tanků s otočnou věží. Na druhou stranu nebyla jejich bojová hodnota taková jako u řady pozemních zbraní nacistů. Srovnatelným obrněným prostředkem západních spojenců byl americký stíhač tanků M10 Destroyer, který měl shora nezakrytý prostor pro střelce a velitele stejně jako část produkce Sturmgeschütz III. Měl sice vyšší siluetu než německé samohybné útočné dělo, ale zejména verze Achilles s mohutnějším kanónem ráže 76,2 mm disponovala větší palebnou silou.

Sturmgeschütz III v přímém boji

Přestože německá samohybka neměla tak výkonný kanón a mohutné pancéřování jako Tiger ani výhodu otočné věže, její osádky dosahovaly vysokého počtu vítězství v bojích s tanky. Ačkoliv byl StuG III původně navržen pro zdolávání opevněných opěrných bodů nepřítele, nakonec se z něj stal spíše bezvěžový tank. Bojový křest prodělala samohybná děla už ve Francii v roce 1940, ale naplno se začala využívat až na východní frontě. Zejména v prvních fázích války byla pro sovětské tanky velkou pohromou. Na větší vzdálenost byly nízké StuGy III hůře pozorovatelné, po přiblížení je tanky a protitanková děla obtížně zaměřovaly a na sovětských ztrátách se podepsaly i špatná taktika a bojové umění sovětských tankistů.

Samotná střelba ze samohybného děla připomínala střelbu ze standardního děla. Sturmgeschütz III musel před výstřelem zastavit a teprve potom zamířit. Po prvním výstřelu střelec podle místa dopadu granátu korigoval další střelbu. Musel však jednat velice rychle, aby se na stojící obrněnec nestačily zaměřit protitankové kanóny. Na rozdíl od samohybných útočných děl jako sovětské SU-152 nebo německé Ferdinandy a Jagdpanthery navíc neměly StuGy ani zvlášť silný pancíř. V polních podmínkách někdy jednotky vylévaly kritická místa korby samohybek betonem.

K velkým ztrátám osádek i strojů vedla nedostatečná výzbroj stugů proti pěchotě, protože v korbě vozidla dlouho nebyl zabudovaný kulomet. Když se německá samohybná děla ocitla bez podpory pěchoty, sovětští vojáci se k nim rychle přibližovali a likvidovali je magnetickými minami, protitankovými puškami i granáty. Jedinou možnou obranou bylo vyklonit se nekrytý z vozidla a samopalem střílet po útočnících. Situace se o moc nezlepšila, ani když měly StuGy III později na střeše korby namontované nekryté kulomety. Německé samohybky si také vozily na korbě pěchotu, která je měla bránit. Na některá vozidla dokonce v polních dílnách navařili silné plechy, za které se němečtí pěšáci snažili skrývat. I tak však byly ztráty těchto vojáků velice vážné. Lafetovaný kulomet měla až poslední verze Sturmgeschütz III Ausf. G.

Spojenecké tanky v bojích využívaly toho, že německá samohybná děla neměla otočné věže. Snažily se jim proto dostat do boků, protože se StuGy musely k boční palbě těžkopádně otáčet. Další výhodou Shermanů bylo, že mohly díky gyroskopicky stabilizovanému kanónu střílet za jízdy, zatímco německá samohybná děla musela k palbě zastavovat. Zkušení němečtí dělostřelci však řadu spojeneckých tanků zničili v čelních střetech, v nichž využívali toho, že se menší StuG dal obtížněji zaměřit a zasáhnout.

Modernizace Sturmgeschütz III

Von Manstein se zasloužil o vznik samohybného děla na bázi Panzer III, ale další vývoj stroje se jeho představám už vymkl. Sturmgeschütz III měl sloužit především ke zdolávání polních opevnění nepřítele, ale po zkušenostech z východní fronty ho vojáci začali požadovat hlavně kvůli jeho schopnostem ničit obávané T-34 . A právě úspěchy samohybných děl v soubojích se sovětskými tanky rozhodly o směru další modernizace Sturmgeschütz III.

Krátký kanón ráže 75 mm s malou úsťovou rychlostí byl v roce 1942 vystřídán delším výkonnějším kanónem stejné ráže, schopným prorážet pancíř sovětských tanků z větší vzdálenosti. Na čelo korby se také začal montoval přídavný pancíř tlustý 30 mm. V roce 1943 dostalo samohybné útočné dělo ještě delší kanón s vyšší účinností a zesílený, na bocích více skloněný pancíř. Od roku 1943 se na boky mnoha samohybek připevňoval pětimilimetrový deskový přídavný pancíř Schürzen proti kumulativním střelám. Část produkce také dostala odlévaný štít Saukopfblende (prasečí hlava), do něhož se od poloviny roku 1944 montoval kulomet MG-34. Zdokonalených verzí Sturmgeschütz III Ausf. G byl vyroben nejvyšší počet a poslední stroj byl smontován ještě koncem dubna 1945.

Protože StuG III nakonec nesloužil k ničení opevnění a měl příliš plochou trajektorii střely, bylo v polovině sovětského tažení vyrobeno několik samohybek stejné konstrukce se 105 mm houfnicí. Němci jim dali název Sturmhaubitze 42, neboli zkráceně StuH. V řadě muzeí i publikací jsou ale označovány jako StuG III se 105 mm houfnicí. Velké ztráty nacistů a početní převaha sovětských obrněnců navíc vedly k tomu, že bývala i tato vozidla zpětně vybavována protitankovým 75 mm kanónem. Podobný osud mělo i několik samohybek vybavených plamenometem. Po celou dobu se naproti tomu vyráběly verze Sturmgeschütz III s pancéřovou střechou korby i shora odkrytým prostorem osádky. Část produkce byla vybavena velkými pancéřovými pláty na boku vozidel, které měly sloužit proti kumulativním protitankovým střelám.

I přes ztráty mezi osádkami samohybných děl byla dlouho odkládanou modernizací StuGu III montáž protipěchotního kulometu do korby vozidla. Když se neosvědčil ani nekrytý kulomet na střeše, byl v roce 1943 kryt aspoň malým pancéřovým plátem. Pozdější varianty Sturmgeschütz III Ausf. G měly dálkové ovládání kulometu na střeše korby, který však bylo nutné stále nabíjet mimo vozidlo. Až poslední verze byla v roce 1944 vybavena kulometem spřaženým s kanónem.

Sovětská verze německého Sturmgeschütz III

Jakkoliv to zní paradoxně, německé tanky PzKpfw III neboli Panzer III posloužily nejenom jako základ pro konstrukci StuG III, ale i k výrobě sovětských samohybných útočných děl. Během dlouhých bojů na východní frontě totiž Sovětské armádě padlo do rukou velké množství německých středních tanků. Stejně jako Němci dospěli k závěru, že pancéřování i palebná síla Panzeru III jsou nedostatečné. Motory, podvozková část i pancéřová korba však byly uspokojivé, a proto je Sověti stejně jako Němci přestavěli na útočná děla. Na korpusy Panzerů III umístili sovětští konstruktéři vlastní svařovanou nástavbu, do které umístili sovětský kanón ráže 76,2 mm a do čelního pancíře sovětský kulomet ráže 7,62 mm. Podle ruských údajů bylo takto v letech 1943-44 přestavěno asi dvě stě Panzerů III. A jakoby nebylo paradoxů dost, Němci zase po nějaké době ukořistili jeden z těchto sovětsko-německých strojů a zařadili ho do vlastní jednotky v boji proti Sovětům.

Technický popis Sturmgeschütz III Ausf. G

- typ: samohybné útočné dělo
- osádka: 4členná; řidič, střelec z kanónu, nabíječ a radista, velitel
- výzbroj: kanón ráže 75 mm StuK L/40 (starší verze L/24) s drážkovanou hlavní; kulomet MG 34 ráže 7,92 mm (starší verze pouze vezený samopal)
- munice: 54 nábojů do kanónu (osádky často vozily i proti předpisům více)
- pancéřování: čelo 80 mm (starší verze 50 mm), boky 30 mm, záď 50 mm (starší verze 30 mm)
- motor: benzínový HL 120 TR o výkonu 300 HP při 3000 ot/min uložen v zadní části tanku, nádrž na 540 l paliva
- podvozek: hnací kolo vpředu, napínací vzadu; kromě toho 6 pojezdových kol na každé straně zavěšených na příčných torzních tyčích a nad nimi 3 kladky na vedení pásu
- hmotnost: 23,9 tun (starší verze 19,6)
- maximální rychlost: 40 km/h na silnici
- dojezd v terénu: 95 km
- výrobce: podvozek a motor s převodovkou Daimler-Benz / pancéřová korba Krupp
- produkce: prosinec 1942 - duben 1945; celkem vyrobeno 7 834 samohybných děl Ausf G

Zachované Sturmgeschütz III

Samohybných děl Sturmgeschütz III se vzhledem k množství vyrobených strojů zachovalo poměrně dost. Pozdější verze s delším kanónem jsou zastoupeny v mnoha tankových muzeích. První verze StuGů III s krátkým kanónem však byly většinou přezbrojeny, takže jsou k vidění už jen na fotografiích.

Slovensko
Banská Bystrica: V Muzeu Slovenského národního povstání v Banské Bystrici je vystaven poměrně zachovalý Sturmgeschütz III Ausf. F/G s dlouhým kanónem a odlévaným štítem kanónu Saukopfblende - prasečí hlava (viz snímek). V malém skansenu bojové techniky pod širým nebem jsou dále předválečný československý LT-38, německý PzKpfw IV Ausf. J, sovětský T-34/85 a dva německé polopásové transportéry.

Německo
Koblenz: Ve Wehrtechnische Studiensammlung je vystaven StuG III 40 Ausf G s obyčejným krytem kanónu, který muzeum získalo v roce 1989 z Finska. Restaurátoři mu nicméně namalovali německé kříže. Mezi několika exponáty z druhé světové války v Koblenzi je i zajímavá plamenometná verze Panzeru III, tank Panther a další hlavně německá technika.
Munster: Vystavený Sturmgeschütz III Ausf. G se štítem kanónu Saukopfblende padl v roce 1944 do rukou amerických vojáků. Ve Spojených státech byl umístěn v muzeu v Aberdeenu a poté v Pattonově tankovém muzeu ve Fort Knox. Do Munsteru se dostal v roce 1979. V Munsteru je i další StuG III G, který měl zajímavý osud. Na východní frontě zničil několik sovětských tanků, ale po válce se dostal do Finska. Má proto na korbě finské svastiky. V Munsteru je většina základních typů německých tanků z 2. světové války, americký Sherman a houfnice Priest, sovětské T-34/76 , T-34/85 a britský Comet.
Drážďany: V muzeu je klasická verze Sturmgeschütz III Ausf. G se štítem kanónu Saukopfblende. Je zde také poválečný lehký stíhač tanků G-13 československé výroby, který je upraven do podoby předválečného Hetzeru. Stíhač však nemá kulomet na střeše korby, kterým byly Hetzery vyzbrojeny. Muzeum je jinak poměrně chudé na obrněnou techniku. Uvnitř je ještě sovětský obrněný transportér z války BA-64 a mezi několika poválečnými tanky ve venkovních prostorách najdete i T-34/85.
Sinsheim: Ve velkém technickém muzeu u dálnice mezi Mannheimem a Heilbronnem je vystaven Sturmgeschütz III Ausf. G s dlouhým kanónem a odlévaným štítem kanónu Saukopfblende - prasečí hlava. Tento stroj byl ve službách finské armády v letech 1944 až 1966, ale nyní je opatřen německými výsostnými znaky. V Sinsheimu je i Sturmhaubitze 42 s houfnicí ráže 105mm. V muzeu v jsou další úspěšné typy německých samohybných děl Jagdpanther a Hetzer, ale také sovětský SU-100. Je zde k vidění i mnoho dalších německých a amerických obrněných vozidel. Více v článku 2. světová válka v Technickém muzeu Sinsheim.

Švédsko
Axvall: Ve středně velkém tankovému muzeu nedaleko jihošvédského města Skövde je vystaven asi nejvzácnější exponát Sturmgeschütz III. Jde o rannou verzi samohybného děla, které je vyzbrojeno krátkým kanónem ráže 75 mm L/24. Tyto samohybky měly sloužit hlavně k podpoře pěchoty. A Axvallu je více než 50 obrněnců. Je mezi nimi i československý prvorepublikový lehký tank LTN-Sv, který začátkem války v malé sérii nakoupila švédská armáda. Jako německý Hetzer je zde vystavován přemalovaný a mírně upravený stíhač tanků G-13, který Československo vyváželo do Švýcarska.

Francie
Saumur: Sturmgeschütz III Ausf G je vystaven také v Musée des Blindés. Samohybné dělo je po stranách osazeno bočními pancéřovými deskami Schürzen, které se zachovaly jen na velmi malém počtu strojů. Ve zvláštní hale věnované německé technice jsou i stíhače tanků Jagdpanther, československý poválečný G-13 upravený do podoby válečného Hetzeru a další základní typy německých obrněných vozidel. V poněkud méně reprezentativním zastoupení jsou zde zastoupeny americké, britské a sovětské tanky a samohybná děla z druhé světové války. V tankovém muzeu v Saumuru je 880 vozidel, z toho asi 200 je vystaveno.

Poznámky:
- BIBLIOGRAFIE je uvedena v článku O WEBU;
- autor článku děkuje za jakékoliv doplňující informace i obrazové materiály, které můžete zaslat na adresu alexandr.picha@rozhlas.cz .


 

Nachzte se

v tematickm okruhu: Tmata
na webu: 2. svtov vlka
v rubrice: Technika (Nmecko)

DÁLE V RUBRICE


Archiv

RSS  |  MAPA SERVERU  |  KARIRA  |  KONTAKTY  |  ENGLISH  (c) 2000 - 2019 esk rozhlas