 | | | Focke-Wulf 190 | | Minimálně za postrach spojeneckých pilotů můžeme označit německý stroj Focke-Wulf 190, který si svými výkony vydobyl místo na výsluní stíhacích letounů druhé světové války. Jeho "zjevení se" na nebi Západní Evropy v létě 1941 lze přirovnat k šoku, který Londýňané zažili při dopadu první rakety V-1. Konsternovaní Britové zprvu dokonce uvažovali o tom, že proti nim Göring nasadil ukořistěné francouzské stroje Curtiss Hawk 75 nebo Bloch 151.Velký úspěch německého stíhacího bombardéru v podstatě stál na třech pilířích. Prvním z nich byl konstruktér společnosti Focke-Wulf Flugzeugbau Kurt Tank, který zadání k vývoji nového jednomístného stíhacího letounu, "druhého želízka v ohni" k Messerschmittu 109, dostal od Říšského ministerstva letectví na podzim 1937. Tým inženýra Tanka připravil dvě vývojové varianty; jednu s kapalinou chlazeným motorem Daimler-Benz DB601 a druhou s hvězdicovým motorem BMW 801, který chladil vzduch. A právě senzační vlastnosti BMW 801 jsou považovány za druhý pilíř úspěchu německé stíhačky. (Pozdější verze Fw 190 disponovaly motorem Junkers Jumo 213.) Třetím pilířem pak byla skvělá ovladatelnost a silná standardní výzbroj (4 kanóny MG-151/20 ráže 20 mm a 2 kulomety MG-17 ráže 7.92 mm), které z Focke-Wulfu dělaly obávaného soupeře nezkušených britských stíhačů a osádek amerických čtyřmotoráků. První Fw 190-V1 (Versuchs 1, tedy Prototyp 1) se odlepil od startovací dráhy letiště v Brémách 1.června 1939. Za "kniplem" tehdy seděl testovací pilot Hans Sander, ale řadu testovacích letů zůstala na bedrech samotného Kurta Tanka, který byl sám velmi zkušeným pilotem. Od prototypu k letounu schopnému bojového nasazení ale ještě byla dlouhá cesta. Tým koncernu Focke-Wulf musel vyřešit vnikání oxidu uhelnatého do kabiny, problémy s vysunováním podvozku při přistání, ale nejtvrdším oříškem dlouho zůstávalo přehřívání motoru a následně celé kabiny. Z tohoto testovacího období také pochází přezdívka "Würger" (ťuhýk), kterou dal letounu samotný Kurt Tank. "Stodevadesátky" zazářily hlavně na západním bojišti, kde v roce 1941 převyšovaly standardní Spitfiry V ve všech směrech. Situace se začala pomaličku vyrovnávat až se zaváděním Spitfirů řady IX a čtyřkanónových Tajfunů do výzbroje elitních britských perutí o více než rok později. Přesto byl ale Fw 190 pro Britské královské letectvo noční můrou, proti níž nemohlo dlouho najít adekvátní zbraň ani taktiku. Není tedy divu, že RAF prahla po ukořistění byť jen jednoho jediného Focke-Wulfu. Spojenečtí piloti proto byli přímo instruováni, že přinutit k přistání moderní exemplář Fw-190 vydá za desítky sestřelů. RAF dokonce plánovala operaci "Airthief" (Vzdušný zloděj), jejímž cílem bylo ukrást Fw 190 z jednoho ze severofrancouzských letišť. Operace ale nakonec byla odvolána. 23.června 1942 se totiž Fw 190 zničehonic objevil na jednom z jihoanglických letišť Fighter Commandu a prsty v získání nepoškozeného stroje měli českoslovenští piloti. Pro ně byl ale jinak tento černový den tragický, protože během něj zahynul velitel československého stíhacího wingu W/Cdr Alois Vašátko, který se nad kanálem La Manche srazil právě se stodevadesátkou. Vpodvečer se pak F/Sgt František Trejtnar z 310. československé stíhací perutě dostal do boje s Fw 190 od 3.skupiny Jagdgeschwader 2 "Richthofen", který pilotoval nadporučík Armin Faber. Faber Trejtnarův Spitfire VB sestřelil, ale československému pilotovi se ze zničené stíhačky podařilo vyskočit. Při tvrdém přistání si ale Trejtnar zlomil pravou nohu. Armin Faber, původem Rakušan, ovšem dopadl mnohem hůř. Se svým strojem totiž dosedl na letišti RAF v Pembrey, kde padl do zajetí. Vytoužený Fw 190-A3 posledního typu , navíc v perfektním stavu, se tak konečně ocitl v britských rukou! Jako všeobecně nejpravděpodobnější vysvětlení Faberova přistání se jeví ztráta orientace pilota a záměna Bristolského kanálu za La Manche. Zejména na internetu se pak hojně vyskytuje konspirační varianta, která kalkuluje s předem dohodnutým Faberovým "přeletem" do Anglie. Jeden z nejuznávanějších historiků Jiří Rajlich pak zmiňuje i verzi, kterou měl Faber uvést britským vyšetřovatelům. Podle ní přistál pilot pro nedostatek paliva a vyskočit nemohl, protože měl před časem zlomenou páteř. Zlaté časy německých "experten" létajících na Focke-Wulfech uťal na Západní frontě kromě Spitfirů IX hlavně nástup amerických Mustangů, které vybavené přídavnými nádržemi dokázaly chránit bombardovací svazy prakticky po celou dobu letu do hloubky nepřátelského území. Své samozřejmě sehrála i stále evidentnější početní převaha Spojenců, která od roku 1943 zatlačila Luftwaffe do hluboké defenzívy. Na počátku roku 1944 nasadili Němci do boje Focke-Wulf 190 řady "D" s řadovým motorem, které byly v kvalitativně vyšší kategorii, než britské spitfiry nebo americké thunderbolty. I francouzské stíhací eso Pierre Clostermann přiznává, že "déčkům" se bez uzardění mohl postavit jedině Hawker Tempest. Je zajímavé, že z první desítky nejúspěšnějších německých stíhačů druhé světové války (podle počtu sestřelů), létali na focke-wulfech různých verzí dlouhodobě jen Otto Kittel, Walter Nowotny, Heinz Bär a Hermann Graf. Odborníci se domnívají, že při výběru stíhačky mohla mimojiné sehrát významnou roli o poznání snazší údržba Messerschmittu 109, což mohlo rozhodovat hlavně v těžkých podmínkách, které panovaly na Východní frontě. Clostermann pak argumentuje rychlostí Me 109 a jeho schopností rychle stoupat. Největší slávu sklidily "stodevadesátky" mimojiné v únoru 1942, kdy na nich piloti Gallandovy JG 26 dokázali rozprášit útočící britské stroje a umožnili tak riskantní průjezd bitevních křižníků Scharnhorst a Gneisenau Lamanšským průlivem. V srpnu 1942 pak Focke-Wulfy zazářily i při "cvičné" invazi u Dieppe, kdy pro ně stroje RAF nebyly vážnějším soupeřem. Jeden ze známých nacistických pilotů, Josef Wurmheller, sestřelil během jediného dne nad Dieppe sedm Spitfirů V. Focke-wulfy 190 se ale osvědčily také jako bitevníky. Hlavně při zadržovacích bojích na Východě v letech 1944 a 1945 se v útocích na sovětské tanky ukázaly být zdatnými pokračovateli díla stárnoucích Junkersů 87. |