Andrew Jackson Higgins Foto:   Higgins Memorial

Před časem u nás koloval vtip, že "všechno na světě vymyslel Lomonosov, kromě pušky, kterou vynalezl Puškin". V případě amerických výsadkových člunů ale takový univerzální vynálezce opravdu existoval a byl jím lodní stavitel z New Orleansu Andrew Higgins. Jeho přínos ocenil vrchní velitel spojeneckých vojsk v západní Evropě generál Dwight Eisenhower slovy: "Andrew Higgins je muž, který pro nás vyhrál válku. Kdyby Higgins nenavrhl a nepostavil LCVP, nikdy by Američané nemohli přistát na otevřených plážích a celá strategie války by musela být jiná."

Výsadkové čluny

Jsou to malá námořní plavidla, používaná v první řadě k dopravě a vysazení vojáků i bojové techniky na nepřátelský břeh. Na místo výsadku byla převážena transportními loďmi a na vodní hladinu spouštěna lodními jeřáby, nebo ze speciálních závěsů, nebo člunových jeřábů (davits). Podle účelu se dělila na výsadkové čluny pro vylodění osob - Landing Craft Personel a výsadkové čluny pro vyloďování techniky Landing Craft Mechanized.

V období mezi světovými válkami se námořnictva mocností významněji nezabývala konstrukcí takovýchto plavidel, kromě Japonska, které zahájilo expanzi do Číny a k výsadkům vojáků i techniky potřebovalo specializovaná plavidla. Japonci také jako první počátkem třicátých let stavěli výsadkové čluny se sklápěcí příďovou rampou, umožňující rychlé vysazení techniky, ale i vojáků. Námořní pěchota Spojených států v té době hledala nějaké zdůvodnění své existence a předpokládala potřebu obojživelných útoků. Obojživelná válečná doktrína ale nemohla být prováděna bez zvláštního vybavení umožňujícího dopravit z lodi na břeh útočící vojáky s jejich výzbrojí a vylodit je na plážích hájených nepřítelem. USMC proto přiměla vojenské námořnictvo zadat vývoj dvou výsadkových člunů, z nichž jeden by byl pro pěchotu a druhý pro techniku.

První pokusy

Ze zkoušek nemotorového člunu pro dělostřelectvo z roku 1927 Foto:   HyperWar Foundation

Troop Barge, jak byl první z těchto typů nazýván, vyzkoušeli v zimě 1923-24. Dvoumotorové, 50 stop (15,24 metru) dlouhé plavidlo s malým ponorem a rychlostí asi 12 uzlů, uvezlo 110 plně vybavených pěšáků, mělo dobré přistávací vlastnosti a z pláže se dalo stáhnout pomocí navijáku a kotvy. O tři roky později byl postaven druhý typ, 45 stop dlouhý člun pro přepravu dělostřelectva. Byl na zádi vybavený dvěma paralelními sklopnými rampami, po nichž mohly být na pobřeží úspěšně vyloženy i děla ráže 155 mm a další části těžkého vybavení námořní pěchoty. Člun však neměl vlastní motor a musel být vlečen dalším plavidlem.

Nedostatek peněz znemožnil pokračovat ve vývoji až do roku 1935, kdy první Rooseveltova vláda zahájila program rozvoje námořnictva. Transportní lodě pro přepravu vojsk tehdy prakticky neexistovaly, a tak to bylo plánováno jako mimořádné opatření, umístit čluny pro námořní pěšáky na bitevní lodě a křižníky. Délka 30 stop a váha pět tun byly maximální limity pro čluny na těchto lodích, a proto byly také stanoveny jako základní požadavky na všechny nové výsadkové čluny.

Námořnictvo vyhlásilo veřejnou soutěž na konstrukci výsadkového člunu a vyzvalo lodní stavitele k účasti. Z devíti nabídek vybrala námořní pěchota čtyři, ale testy vybraných typů v létě 1936 nevedly ke kýženému cíli otestovat co nejširší možné spektrum plavidel, protože se soutěže nezúčastnil stavitel lodí z New Orleansu Andrew Higgins. Ten už rok předtím nabídl námořní pěchotě jako výsadkové plavidlo svůj 36stopý člun "Eureka", ale námořnictvo nemělo peníze a z transakce sešlo.

Eureka

Eureka Foto:   Higgins Memorial

Člun s malým ponorem Eureka navrhl Higgins už v roce 1926 pro lovce a naftaře v nížinách Mississippi a pobřežních zátokách. Plavidlo mělo lodní šroub na zádi částečně zapuštěný do jakéhosi tunelu, který jej chránil před poškozením a zvláštní, jako lžíce tvarovaný typ přídě, umožňující plavbu v mělkých vodách a snadné stažení z pláže.

Higgins se vrací do hry v říjnu 1936, když námořnictvo vybere jeho Eureku jako pěchotní výsadkový člun, ale zase nemá peníze, aby nějaký objednalo. O rok později komandér Ralf S. McDowell, odpovědný za vývoj výsadkových člunů, vyzve Higginse k návštěvě ministerstva vojenského námořnictva ve Washingtonu a Higgins tam, spolu se svým lodním projektantem, přepracují Eureku podle požadavků námořnictva na výsadkový člun LCP - Landing Craft Personel.

Plánek původního výsadkového člunu Foto:   Higgins Memorial

Přestože fondy pro koupi experimentálních lodí byly zase vyčerpané, nakonec se přece jen něco našlo a Higgins dostal kontrakt alespoň na jednu loď. Tu do 30 dnů doručil do Norfolku, kde byla vyzkoušena v Hampton Roads. Od námořní pěchoty dostala nejlepší hodnocení, ale námořnictvo nadšení pěšáků nesdílelo, a i když další zkoušky v roce 1939 potvrdily výborné vlastnosti Higginsova člunu, objednávky stále nepřicházely.

Peníze, peníze...

Teprve v roce 1940 začínalo být víc peněz a vojenské námořnictvo bylo ochotné koupit výsadková plavidla ve větším množství, i když se ještě nerozhodlo pro nějaký typ! V téže době už ale vojenské námořnictvo začalo přestavovat velké obchodní lodi na lodi pro přepravu vojsk (útočné transporty AP) a tyto lodi byly vybaveny člunovými jeřáby schopnými manipulace s 36stopými čluny.

A právě tak dlouhý byl původní Higginsův člun Eureka, který měl navíc dvojnásobnou kapacitu než do té doby prosazované 30stopé čluny. Vojenské námořnictvo už ale nutně nějaké výsadkové čluny potřebovalo, a tak se rozhodlo přijmout větší čluny jako standardní. Tak vznikly čluny LCP (L) - Landing Craft Personel (Large), kterým se říkalo "Elcepelky". Námořní pěchota tedy konečně dostala po pěti letech úsilí výsadkové čluny, jaké chtěla.

Konečné řešení

Japonský výsadkový člun Daihatsu s příďovou rampou Foto:   archiv

Jediným rysem, který vzdaloval Higginsovu loď od ideálu, bylo obtížné opouštění člunů vojáky přes vysoké boky, což se také týkalo vykládání materiálu. Důstojníci námořní pěchoty ukázali v dubnu 1941 Higginsovi fotografie japonských výsadkových člunů se sklopnou příďovou rampou a požádali ho, jestli by takto neupravil svůj 36stopý člun. Higgins vyhověl a vznikla verze LCP (R), která dostala na příď sklápěcí rampu, širokou přibližně 1 metr. Když však byl vyzván, aby upravil svůj člun i pro dopravu vozidel, musel rampu ještě rozšířit na celou šířku nákladového prostoru a vznikl člun LCV - Landing Craft Vehicle, od kterého byl ke konečné podobě slavného výsadkového plavidla jen krůček.

Ten spočíval v tom, že řízení člunu bylo z exponovaného místa na zádi přemístěno do více chráněného prostoru nalevo od motoru mezi převážené vojáky, kde nebyl kormidelník přece jen tak na ráně. Tak vnikl mnohem univerzálnější typ LCVP - Landing Craft Vehicle Personel - legendární "Higginsův člun". Těchto dřevěných plavidel bylo postaveno neuvěřitelné množství 23 358. S předchozími typy, kterých bylo celkem 7 190, to dává dohromady 30 548 pěchotních výsadkových člunů.

Další dějství...

Konstrukce tankového výsadkového člunu prodělala ještě delší a těžší vývoj než konstrukce výsadkového člunu pro pěchotu. Zatímco u pěchotního člunu měli námořníci jasno alespoň v tom, co se v něm bude na pobřeží dopravovat, u konstrukce plavidla pro mechanizovaná vozidla jim to bylo dlouho záhadou.

Jak se píše na stránkách, věnovaných obrněné technice, Američané nepatřili mezi ty, kdo v meziválečném období určovali vývoj obrněných vozidel. V amerických ozbrojených silách se sice prosadila idea úplné motorizace, ale počátkem čtyřicátých let měla armáda jen několik stovek lehkých tanků. Teprve úspěchy německých obrněných svazů ve Francii a zejména skutečnost, že Wehrmacht používá velké množství hlavně středních tanků, přiměly Američany k vývoji odpovídajícího vlastního tanku.

Mezitím námořnictvo už od poloviny třicátých let experimentovalo s výsadkovými plavidly, schopnými vysazovat na břeh obrněná vozidla. Starý, 45 stop dlouhý člun pro dělostřelectvo, vyvinutý v roce 1927, byl shledán jako nevyhovující a námořní pěchota chtěla plavidlo s vlastním pohonem, schopné vylodit i tanky.

Střední tank

Zkoušky tankového výsadkového člunu - srpen 1941 Foto:   HyperWar Foundation

V té době to byly lehké tanky Marmon-Herrington, které vážily přibližně čtyři a půl tuny, a námořní pěchota potřebovala člun, který by je (nebo i jinou těžkou techniku) dopravil na břeh, skrz vlnobití příboje. Nejdříve námořnictvo přišlo s přestavbou 50stopého výstrojního člunu, který měl být vybaven sklápěcí rampou, pak zadalo návrh 38stopého plavidla, loděnice námořnictva v Norfolku přišla s 40stopým člunem a v zimě 1940 absolvoval zkoušky nový 45stopý člun, který měl unést dva Marmon-Herrington tanky, nebo jeden střední tank, což ovšem nebylo možno vyzkoušet protože žádný střední tank tehdy nebyl k dispozici.

V říjnu 1941 bylo vojenské námořnictvo nuceno přiznat, že nemá žádný člun schopný vylodit nově vyvíjené armádní 30tunové střední tanky a ministr vojenského námořnictva nařídil napravit tento nedostatek. V prosinci byly změněny propozice na 50stopý člun a prezident Roosevelt v dubnu 1942 nařídil obstarat do 1. září 600 50stopých tankových člunů pro operaci Torch v severní Africe.

Zase Higgins...

To už šlo do tuhého a námořnictvo si vzpomnělo na Higginse, kterého vyzvalo k přestavbě jeho člunu na 50stopý s rampou a k účasti na porovnávacích zkouškách s vyloďovacím člunem z konstrukční kanceláře námořnictva, které byly stanoveny na 25. dubna 1942. Za velkého zájmu pozemních sil proběhl test poblíž Norfolku a Higginsův člun prokázal mnohem lepší plavební vlastnosti než konkurenční, který se málem potopil.

LCM 3 Foto:   U.S. National Archives

Následkem těchto testů, kdy Higginsův člun předvedl znamenitý výkon po všech stránkách, rozhodlo námořnictvo, že se stane standardním výsadkovým člunem vojenského námořnictva, jako model LCM (Landing Craft, Mechanized ) - výsadkový člun pro techniku. LCM 3, jak byl tento typ Spojenci označován, se stal nejrozšířenějším člunem svého typu, který nepoužívali jen Američané, ale i Britové, kteří vlastní člun se stejnou nosností postavili až ke konci války.

Higginsův LCM byl na rozdíl od pěchotních člunů kovový a postavilo se jich 8 631. Jeho verzí byl člun LCM 6, který byl ve střední části prodloužen o 6 stop na 17,07 metru. Nosnost i hlavní charakteristiky zůstaly stejné jako u původního typu LCM 3 a těchto člunů, které lze spatřit ve výzbroji dodnes, bylo za války postaveno 2 718.

A ještě jednou...

Higginsův torpédový člun 78´ Foto:   archiv

Výčet Higginsových lodí by nebyl úplný, kdybychom nepřipomněli také jeho torpédové čluny, označované jako Higgins 78´. I když v meziválečném období Higgins experimentoval při hledání optimální podoby malého torpédového plavidla, tento člun nebyl jeho originální konstrukcí, ale byl odvozen z britského Vosperu. Při výtlaku 35 tun byl dlouhý 23,9 m a nesl čtyři torpéda ráže 533 mm, protiletadlový kanón ráže 40 mm a dva PLK ráže 20 mm. Podle zákona o půjčce a pronájmu (Lend/Lease) dodávaly Spojené státy Velké Británii také motorové dělové čluny MGB (Motor Gun Boats) značky Higgins.