38. operační svaz Foto:   U.S. National Archives

Od náletu na Pearl Harbor uplynuly necelé tři roky a americký 38. operační svaz, do té chvíle největší uskupení letadlových lodí v historii, zahajuje sérii úderů proti japonským ostrovům. Další nálety z lodí svazu směřují proti Filipínám a Formose. 20. října se Američané začínají vyloďovat na Leyte. Japonci odpovídají operací A-Go, po níž japonské císařské námořnictvo přestává de facto existovat jako organizovaná síla.

Po sérii říjnových námořních střetnutí u Filipín, označovaných také jako největší námořní bitva všech dob, se několik zbývajících japonských velkých lodí stáhlo do domácích vod, aby tam vyčkávalo hořkého konce Nihon Kaigun (císařské válečné námořnictvo) - zničení a potopení americkými palubními letadly. Na moři už operují jen japonské ponorky a nad ním se v masovém měřítku objevují v letadlech sebevrazi.

Zatímco první rok po Pearl Harboru bojovali američtí námořní pěšáci s Japonci v džunglích Guadalcanalu o udržení Hendersonova letiště a tím i o svou vlastní existenci, na mořích okolo ostrova probíhaly stejně rozhořčené bitvy o to, kdo bude schopen své jednotky na ostrově zásobovat a posílit. Řadu střetnutí, v nichž Američané utržili citelné ztráty a přišli o řadu plavidel včetně letadlových lodí, ukončil až v polovině listopadu noční souboj bitevních lodí, kdy měla US Navy navrch a admirál Lee na bitevní lodi Washington rozstřílel japonskou loď stejné kategorie Kirishimu.

Tichomořské bojiště bylo v Evropě vždy považováno za něco druhořadého a nepatřičného a Britové i s Churchillem žárlivě střežili prostředky, které Američané do Pacifiku posílali. Byli však lapeni do vlastní pasti, protože když se japonská expanze blížila k Austrálii a Novému Zélandu, tvořili vojáci obou těchto zemí podstatnou část britských kontingentů nasazených na Blízkém a Středním východě a také v džunglích Barmy. Aby obě země nestáhly své jednotky z dosavadních válčišť, zavázali se v únoru 1942 Američané k obraně Austrálie i Nového Zélandu a v srpnu téhož roku se vylodili na už zmíněném Guadalcanalu, aby konečně zastavili japonský postup.

O rok později, po obsazení Šalamounových ostrovů a východního cípu Nové Guineje, se Spojenci vydávají na pouť směrem k Japonsku. Od ostrova k ostrovu se proslulými "žabími skoky" posunují na sever a severozápad. Ve středu tichomořského válčiště Japonci disponovali systémem již dříve vybudovaných opěrných bodů, neboť ostrovy jim patřily už před válkou. K nejkrvavějším patřilo ovládnutí Gilbertových ostrovů. Obsazení atolu Tarawa, ostrůvku o ploše 5 km2, trvalo několik dní a bylo zapotřebí několikanásobného ostřelování z děl bitevních lodí, než výsadkové oddíly mohly postoupit z pobřeží, které držely mnohdy jen do hloubky 30 m.

Karta se obrátila i na moři. Japonské křižníky a torpédoborce, které dříve zejména v nočních bitvách suverénně ovládaly pole, začínají svoji převahu ztrácet. V sérii střetnutí u ostrova Bougainville jsou mnohem silnější Japonci odraženi 39. operačním svazem čtyř lehkých křižníků a osmi torpédoborců kontradmirála Merrilla. 25. listopadu 1943 došlo u mysu svatého Jiří k poslednímu nočnímu souboji stejného počtu amerických a japonských torpédoborců. Při střetnutí, které ještě před rokem končívalo přesvědčivým vítězstvím japonských lodí, americké torpédoborce pod velením kapitána Burkea, potopily tři nepřátelská plavidla z pěti, aniž samy utržily jediný šrám.

Obávaná námořní základna Rabaul na Nové Británii byla vyřazena nájezdy svazu rychlých letadlových lodí, jejichž letadla napřed vyhnala z přístavu těžší hladinové jednotky, aby pak postupem času potopila veškeré lodi v přístavu a hlavně zničila japonská letadla, ať už na letištích, nebo v leteckých soubojích. Rabaul se pak stal první velkou japonskou základnou, kterou se Spojenci rozhodli nedobývat, ale ponechat svému osudu a obsadit jiné vhodné místo. Jako náhrada za Rabaul byl vybrán ostrov Manus v Admiralitních ostrovech, jehož výborný přírodní přístav Seeadler se pak stal jednou z nejvýznamnějších předsunutých základen amerického námořnictva v Tichomoří, se zařízením k opravám a údržbě všech typů válečných a dopravních lodí.

Tyto takzvané předsunuté námořní základny byly jedním ze zásadních přípěvků k celkovému úspěchu amerických námořních sil ve světovém konfliktu. Admirál Nimitz o nich hovořil jako o své "tajné zbrani", hovořil-li o nich vůbec. Vše okolo těchto předsunutých námořních základen patřilo mezi nejutajovanější skutečnosti. Předsunuté základny byly zřizovány ve vhodných kotvištích a k jejich vybavení patřily opravárenské a dílenské lodi, zásobovací lodi, tankery, muniční lodi i nemocniční lodi, plovoucí základny (tendry) torpédoborců a ponorek i plovoucí loděnice - doky, které zajišťovaly opravy poškozených lodí.

Bez rozvinutého systému pohyblivé logistiky by v Tichém oceánu nemohly být prováděny nájezdy svazů letadlových lodí ani obojživelné operace. Prostřednictvím tohoto systému lodi Tichomořského loďstva mohly nejen zůstávat neomezeně dlouho v prostorech přiléhajících k nepřátelskému území, ale také po neomezenou dobu křižovat na moři v bojové pohotovosti. Rozvinutý systém pohyblivé logistiky umožňoval bojovým lodím doplňovat palivo a další potřeby z podpůrných lodí, buď na moři během plavby, nebo v kotvištích blízko operačních oblastí. Veškeré zařízení předsunutých základen bylo plovoucí. Rozvinuty byly také techniky pro předávání paliva, střeliva, zásob i personálu na moři a bojová plavidla se nemusela tak často vracet do přístavů.

S taktikou, později tak proslavených, "skoků z ostrova na ostrov" přišel z jara roku 1942 tehdejší náčelník plánovacího odboru námořního štábu kontradmirál Richmond Kelly Turner. Vycházel z předpokladu, že Američanům brání přejít do ofenzívy v oceánských prostorách Pacifiku nedostatek letadlových lodí a že potřebují pro jakýkoliv postup podporu letectva z pozemních základen. Už v březnu 1942 proto začalo obsazování strategických bodů v jihozápadním Pacifiku, ostrovů Samoa, Nová Kaledonie a Nové Hebridy. Letecké základny se budovaly ve vzdálenosti přibližně 300 mil od sebe, což bylo dáno maximálním doletem tehdejších stíhacích letounů.

Původní Turnerův plán předpokládal 4 fáze tažení, a to shromáždění sil a vybudování nástupních pozic v jižním a jihozápadním Pacifiku, ofenzívu amerických, novozélandských a australských sil přes Šalamounovy ostrovy a Novou Guineu na Bismarkovo souostroví a Admiralitní ostrovy, dobytí Marshallových ostrovů a Karolín a zřízení leteckých základen na ostrovech. Další postup pak měl vést buď do Indonésie, nebo na Filipíny. Americký postup velmi urychlilo, když se rozhodli nedobývat Japonci urputně bráněné pozice, ale obejít je a obsazovat slabě hájené, nebo vůbec nebráněné ostrovy. Koncem léta 1944 byly v amerických rukou Mariany a další postup směřoval na Filipíny.