Vyloďování Foto:   U.S. National Archives

Poněkud ve stínu britských umělých přístavů Mulberry zůstal jiný systém budování improvizovaných přístavišť, a to pontonový systém amerického námořnictva. Ženijní jednotky Navy, proslulé "mořské včely" Seabees, z něj vytvářely nejrůznější kombinace jako byly plovoucí i pevná mola, suché doky, přívozy, remorkéry i čluny pro speciální účely. Navy Pontoon System byl inovován a dále vyvíjen a je používán dodnes.

Nápad použít velkých dutých ocelových kostek jako pontonů a vytvářet z nich struktury jako mostní čluny a podobně vznikl u jedné americké civilní firmy v roce 1935. Všímavý důstojník z oddělení konstrukce a údržby v Úřadu loděnic a doků vypozoroval, že pro bagrovací společnost byl zhotoven nový typ prámu, složený z velkých dutých ocelových buněk. Napadlo ho, že totéž by se dalo využít i ve vojenském námořnictvu a poslal popis a náčrtky svému šéfovi. Do čtyř let byla na světě standardní pontonová jednotka a princip jejího spojování do větších celků.

Stavebnice

Bylo to jednoduché, jako dětská stavebnice. Jen kostky byly poněkud větší. Základem bylo pět hlavních dílů: středový ponton - kostka o rozměrech 5 x 5 x 7 stop, což převedeno na metry činí 1,5 na 1,5 na 2,1, dva druhy "břehových" pontonů se zkoseným dnem a "palubou" a koncový "mořský" ponton se zkosenou boční stěnou. Tloušťka stěn ocelových kostek byla 4,7 milimetru se zesílením v namáhaných místech a na horní straně - palubě - s ocelovými, protiskluzovými žebry. Pontony měly také v bočních stěnách uzavíratelné otvory, kterými se do nich dala napouštět nebo vypouštět voda. Posledním ze základních dílů byly speciální konektory pro spojování sestav. První sestava pontonů byla vyrobena v roce 1940 v ocelárnách v Pittsburghu a vyzkoušena na řece Ohio, v únoru příštího roku byly uzavřeny kontrakty na díly pro 50tunový prám, 100tunový plovoucí suchý dok, rampu pro hydroplány a vyloďovací plavidlo. Bylo vyzkoušeno sestavování pontonů do jednotlivých struktur, vše bylo otestováno a začalo se s hromadnou výrobou. Vzhledem k velké poptávce vznikly montážní linky na jejich výrobu v mnoha malých podnicích po celé zemi. Pilné "mořské včely" je hned začaly používat.

Duté pontony na vodě plavaly a po spojení do větších celků měly dostatečný vztlak, aby unesly i poměrně těžký náklad, jako nákladní automobily, pásová vozidla nebo i tanky. Spojily-li se tři pontony k sobě kratší stranou, získala se šířka sestavy 21 stop, tedy 6,4 metru, což už byla dostatečně široká vozovka i pro provoz v obou směrech. Na délku se pak spojovalo k sobě nejčastěji 12 pontonů, což při délce 5 stop dalo něco přes 18 metrů. Za standardní byly považovány i jiné kombinace pontonů, například 3 na 7, 4 na 7, 4 na 12, 5 na 12, 6 na 18 a 10 na 30.

Rhino Ferry

Pro tyto variabilní soustavy se dodávaly i lodní motory a tak se daly vytvořit i přívozy s vlastním pohonem nebo přidáním navijáku a sklopných ráhen jeřáb. Plovoucí suché doky sestavené z pontonů pak umožnily opravu mnoha menších člunů. Na pontony se daly umístit různé stroje, bagry k prohlubování přístavišť nebo pojízdné jeřáby umožňující rychlejší vykládku z lodí. Napustila-li se do pontonů voda, mohly posloužit jako pevné hráze přístavišť. Nejčastěji se ale využívalo jejich schopnosti plavat a nést přitom nějaký náklad.

Rhino Ferry Foto:   U.S. National Archives

Pontonový systém se osvědčil i při útočných akcích - při vyloděních na Sicílii, v Normandii, Itálii, i na Filipínách. Rhino Ferry, jak se začalo říkat těmto přívozním prámům, spolu s menšími čluny dopravovaly náklad na břeh a remorkéry sestavené z pontonů zase pomáhaly plavidlům dostat se z pláží, eventuálně pomáhaly při instalování přístavních hrází a mol. Pontonová mola byla nepostradatelná při rychlém vyložení vozidel z tankových výsadkových lodí LST, které si je často vezly s sebou zavěšeny na bocích trupu.

Navy Pontoon System

Použitím pontonových mol mezi LST a břehem při vylodění na Sicílii dosáhli spojenci taktického překvapení, když se obránci spoléhali na to, že mělké jižní pláže ostrova nedovolí tankovým výsadkovým lodím LST přiblížit se dostatečně ke břehu, a připravovali se proto na útok ze severu, kde voda byla hlubší. Pontonová mola však umožnila rychlé vyložení vozidel i v těchto původně nevhodných místech. Technika se tak nemusela brodit vodou a příbojem, ale přímo z LST po molech vyjela až na břeh.

Také pacifické bojiště skýtalo nesčíslně možností využití pontonových sestav, zejména na atolech, kde kromě písku a kokosových palem žádný jiný stavební materiál nebyl. Přidaly-li se ještě skládací plechové baráky "Quonset Hut", které sloužily jako ubikace, kanceláře, dílny, kuchyně a pekárny, zubní ordinace a izolační pokoje v nemocnicích, ale i splachovací záchody, byli Američané schopni vybudovat své předsunuté základny na všech vhodných místech v rekordním čase.

S koncem druhé světové války dochází sice k jistému utlumení aktivit v tomto směru, ale během korejského konfliktu bylo na podporu obojživelných operací několik jednotek rozmístěno v západním Pacifiku. Už druhý den po vylodění u Inchonu v září 1950 generál McArthur vystoupil na korejský břeh po pontonovém molu. Také ve Vietnamu se systém plovoucích mol osvědčil, zejména v deltě Mekongu. Posledních 20 postavených výsadkových tankových lodí třídy LST 1179 Newport používalo pontonová mola k vysazování těžké techniky v méně přístupných místech pobřeží.

Navy Lightered a Elevated Causeway

Dobré zkušenosti s celým systémem plovoucích pontonových mol vedly k jeho dalšímu rozvoji, jenž vyústil v takzvaný P-systém, a ten po letech v ještě dokonalejší, současný NL (Navy Lightered) systém námořnictva. S nástupem kontejnerů se objevil nápad použít jako základní jednotku sestavy právě kontejner, který má standardizované rozměry a bylo by jej možno dopravovat obvyklými kontejnerovými loďmi a ne jako u předchozího systému jen upravenými plavidly s jeřáby. I když byl tento nový kontejnerový systém zhotoven a vyzkoušen, zatím se neujal.

ELCAS Foto:   US NAVY

Objevil se však jiný systém ELCAS/M (Elevated Causeway System-Modular) také využívající kontejnery. Tento systém takzvaných vyvýšených či zvednutých mol překonává vrchem nejproblematičtější úsek pobřeží, tedy příbojovou zónu. Celá stavba se provádí z už usazených částí nad vodou a není třeba pracovat na plovoucích platformách v zóně vlnobití. Oporu tvoří ocelové piloty zaražené do dna a vozovky - prefabrikované celky, vše sestavované za pomocí autojeřábů "už přímo z mola". Obojživelný stavební prapor "mořských včel" sestaví takové molo 3 tisíce stop (914,4 m) dlouhé a 24 stop (7,3 m) široké za 7 dní. Všechny díly mola i s příslušenstvím může dodat na místo určení jakákoli běžná kontejnerová loď, protože díly mají rozměry standardizovaných ISO kontejnerů.

Když tedy US Navy potřebuje dodávat vojenský materiál a zásoby na břeh, kde není žádný přístav, povolá jednotky "Seabee" a ty ho postaví. Naposled to bylo k zhlédnutí v Kuvajtu při operaci proti Iráku. V táboře "Patriot" sestavily společně první a druhý prapor ACB (Amphibious Construction Battalions) přístavní molo dlouhé 1 200 stop (365,7 m) s dosahovanou trvalou hloubkou 20 stop (6 metrů). Na plovoucí mola NL se ale nezapomnělo a využívají se souběžně s novým systémem, hlavně však v systému námořních předsunutých sil MPF (Maritime Prepositioning Force), kde různé varianty systému slouží k dopravě nákladů z lodí MPF na pobřeží.