Pocházím z české vesnice Boratín ve Volyňské gubernii na Ukrajině. Narodil jsem se v roce 1923, a když v zimě 1944 naši oblast osvobodila ruská armáda, měl jsem jednadvacet let a pomýšlel jsem na návrat do Československa, do země mých prarodičů. Dodnes si pamatuji na první dojem, který na mě udělali sovětští vojáci. Byli ubozí. Postroje na koně měli z hadrů a provázků. Na hlavách špičaté čepice, říkali tomu "buďonky". Z osvobození jsem měl smíšené pocity, protože hned první rudoarmějci, které jsem viděl, mi zabavili dva pěkné koně.  

 

 

Jak jsme Němcům ukradli prase ...

"Němci chovali poblíž frontové linie prase, při boji jsme se dostali k chlívkům, otevřeli jsme dvířka, pak to prase někdo střelil a nakonec jsme ho k nám odtáhli, mělo 150 kilo. Němci ani nestačili spustit palbu. Kdyby ji spustili, tak někteří z těch, co tam pobíhali, by to dostali... Nedělali jsme to proto, že bychom měli málo jídla, to rozhodně ne. Ukradli jsme prostě prase Němcům!!! Dodnes na to vždy při srazech s ostatními vzpomínáme. Jednou jsme ukořistili německý kabát i s brigadýrkou, navlékl jsem ho na sebe, ostatní mne vedli, naši si mysleli, že vedou nového zajatce. Až zblízka poznali, že jsem to já. To víte dělali jsme také klukoviny,"vzpomíná na obléhání Dunkerque dnes osmdesátisedmiletý podplukovník v záloze Ján Bačík.  

 

 

Ve francouzských jednotkách se rozhostila panika a vyhlásilo heslo:
"Zachraň se kdo můžeš..."

"Asi po měsíci za mnou přišel ředitel školy s tím, že musím navštěvovat všechny předměty, které tam byly, nejen jako výpomoc při hodinách navigace. Byla to zřejmě pomsta jednoho důstojníka, kterému jsem se znelíbil kvůli nedostatečné 'úslužnosti', jakožto cizinec. Když jsem odmítl, ředitel mi odvětil: 'Takto se u nás v Anglii lidé nechovají, pokud odmítnete, budete znovu nasazen k letectvu.' Odpověděl jsem mu: 'Mně to vůbec nevadí.' Za deset dní jsem byl odvolán zpět na letiště, kde mě uvítali s otevřenou náručí,"vypráví Jaromír Forentík, který u RAF sloužil jako palubní střelec a navigátor.  

 

 

Generál a slavný odbojář z druhé světové války devadesátiletý Rudolf Pernický zemřel 21. prosince v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Bývalý výsadkář Pernický patřil mezi nejvýznamnější české bojovníky proti fašismu. Letos 28. října mu k 87. výročí vzniku samostatného československého státu udělil prezident Václav Klaus ve Vladislavském sále Pražského hradu Řád bílého lva. Tento válečný hrdina bojoval v Anglii a ve Francii, byl velitelem paravýsadku TUNGSTENv okupované vlasti. Po roce 1948 byl zatčen, obviněn z protistátní činnost a odsouzen k 20 letům těžkého žaláře. Propuštěn byl po amnestii v roce 1960.  

 

 

Generál a slavný odbojář z druhé světové války devadesátiletý Rudolf Pernický zemřel 21. prosince v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Bývalý výsadkář Pernický patřil mezi nejvýznamnější české bojovníky proti fašismu. Letos 28. října mu k 87. výročí vzniku samostatného československého státu udělil prezident Václav Klaus ve Vladislavském sále Pražského hradu Řád bílého lva. Tento válečný hrdina bojoval v Anglii a ve Francii, byl velitelem paravýsadku TUNGSTENv okupované vlasti. Po roce 1948 byl zatčen, obviněn z protistátní činnost a odsouzen k 20 letům těžkého žaláře. Propuštěn byl po amnestii v roce 1960.  

 

 

"Každý člověk má svůj napsaný osud, každý má svou svíčku."

"U nás ve squadroně byli dva výborný kluci. Takoví malí, metr šedesát, ale divocí a velcí rváči. Jednou se napili v hospodě, prý zpívali, já si myslím, že spíš řvali jako tuři. Potkali cestou domů šest MP - vojenských policajtů. To byli většinou dvoumetroví chlapi. Ti jim řekli, aby nezpívali. Nějak na ně šáhli a to neměli dělat. Servali se, i když jich bylo šest, a seprali je. My jsme tam byli nakomandovaní, abychom viděli, jak se trestá, když se někdo porve s MP. Policajti tam přišli, jeden ruku v sádře, druhej ucho natržený. Ti dva naši tam sehráli zkroucený ubožátka. Soudce se kouknul na ty urostlý policajty a ty dva naše a říká: To nebyl fér boj, šest velkej chlapů proti dvou malým, a ty naše vojáky osvobodil. My jsme se mohli v soudních lavicích ztrhnout smíchy. Anglický soudci jsou spravedlivý, jinak mohli vyfasovat hodně. Porvat se s 'empíkama', to je velký přečin,"vzpomíná na své kamarády u RAF plukovník ve výslužbě Jaroslav Hofrichter, rodák z Veselí nad Moravou.  

 

 

Tohle trpět nebudeme!

"Jednou jsme byli v německém zajateckém táboře. Jeden dozorce tam mlátil Němce. Vím, že si to možná zasloužil, ale my jsme na to nebyli zvyklí, aby z chlapa tekla krev. Bylo nám z toho úplně špatně. Jeden náš rotný vzal na toho dozorce automat a řekl: 'My todleto tady trpět nebudeme... před námi to dělat nebudete!',"vzpomíná na konec války bývalý výsadkář Vojtěch Jůna.  

 

 

Tak a teď mám dva velitele, Beneše a Jiřího VI., no co, ať se poperou...

"U 311. bombardovací perutě RAF jsme lítali na přístavy, ponorky, lodě. Jednou nás překvapili stíhači. Velitel mě po příletu vzal stranou: 'Neposral ses?' A tím jsme se spřátelili, říkal jsem mu Arnošte. Lítali jsme až nad Německo a přes švédský neutrální prostor. Švédové protestovali, Angličané se oficiálně omluvili, ale lítali jsme dál, no, to byla holt válka,"vzpomíná na službu v RAF osmdesátiosmiletý plukovník v záloze Imrich Lom.  

 

 

Narodil jsem se v roce 1917 v obci Stavné, okres Velký Berezník, jako devátý z deseti dětí. Otec byl malorolník. Před březnem 1939 jsem byl krátce v československé armádě, pak nás demobilizovali. Když začalo hrozit, že mě odvedou do maďarské armády, rozhodl jsem se utéct do SSSR. Podařilo se mi spolu s dalšími sedmi kamarády v prostoru Užockého průsmyku přejít sovětské hranice. Vzápětí po přechodu hranice ale celou naši skupinu zadrželi sovětští pohraničníci. Vyšetřovala nás NKVD. Jeden mi nabízel, že se budu moct vrátit domů, když jim budu dodávat informace, ale to jsem odmítl. Vezli nás v dobytčích vagónech do Skoljavy na Volyň, pak do Berdičeva, a po měsících hladu a utrpení jsem skončil v Čibiu u Ledového moře. Ve sněhu jen v lehkém oblečení jsme došli 100 km do gulagu, kde mě nasadili na kácení stromů.  

 

 

Martin Mačok je pamětníkem Slovenského národního povstání. Narodil se v roce 1923 v obci Rakúsy v okrese Kežmarok a jako dvacetiletý musel v říjnu 1953 narukovat do proněmecké armády Slovenského štátu. Byl přidělen jako sanitář k rotě pomocného zdravotnictví. Od samého počátku počítal s tím, že až se dostane na východní frontu, přeběhne k Rusům. O tvořící se československé brigádě v SSSR se mezi vojáky dobře vědělo a i to byl jeden z hlavních důvodů, proč k dezercím ze slovenské armády již tehdy docházelo v masovém měřítku. Později se podílel na přípravě Slovenského národního povstání.  

 

 

"Kulomet zasáhl bednu s granáty. Díky bohu, že nebyla zasažena ani jedna rozbuška..."

"U Dunkerque jsme byli poměrně dlouho, ale s Francouzi jsem se nijak nesžil a neměl jsem je rád. Důvody byly dva. Jednou jsme se přesunuli na jiný úsek. Strategicky výborně umístěný objekt bývalé továrny, kterou jsme obětavě hájili, jsme předali francouzské jednotce. Jen dva dny poté Němci zaútočili a Francouze odtud vyhnali. Druhý důvod byl tento: Pečlivě jsme shromažďovali konzervy. Byly ve velké bedně nad blatníkem, zamčené na zámky. Chtěli jsme je rozdat, až přijedeme domů do Čech, protože jsem věděli, že doma je málo jídla. A Francouzi nám je jedné noci ukradli,"vysvětluje dnes jednaosmdesátiletý nadrotmistr ve výslužbě Vilém Teller z Českého Krumlova, který se v roce 1944 účasnil obléhání Dunkerque.  

 

 

V Belgii najdete jeden z největších hřbitovů československých vojáků. Je u městečka De Panne kousek od pobřeží Severního moře a jsou na něm pomníčky s desítkami českých a slovenských jmen. Každoročně koncem května si místní radnice připomíná, že to byli také oni, kdo umíral při osvobozování této části Belgie.