Vojtěch Jůna Foto:   archiv

Tohle trpět nebudeme!

"Jednou jsme byli v německém zajateckém táboře. Jeden dozorce tam mlátil Němce. Vím, že si to možná zasloužil, ale my jsme na to nebyli zvyklí, aby z chlapa tekla krev. Bylo nám z toho úplně špatně. Jeden náš rotný vzal na toho dozorce automat a řekl: 'My todleto tady trpět nebudeme... před námi to dělat nebudete!'," vzpomíná na konec války bývalý výsadkář Vojtěch Jůna.

Vojtěch Jůna se před válkou vyučil a posléze i pracoval v Baťových závodech ve Zlíně. Do zahraničního odboje, konkrétně do Francie, se rozhodl odejít až v roce 1940. Po dramatickém přechodu slovenských a maďarských hranic se přihlásil na francouzské ambasádě v Budapešti. Poté přešel ilegálně hranice do Srbska.

"Byl tam s námi nějaký záložní důstojník, kapitán Válek. A to byl operní zpěvák. Na nádraží zpíval Hašlerovy písničky, no nádherně. Srbové byli z toho úplně nadšený... Byl tam ještě konzul Bachtík, který se o nás staral. Když pak Němci obsadili Jugoslávii, tak toho Bachtíka, českého konzula, zatkli a popravili."

Přes Sýrii, Libanon, Egypt a Alžír se pak dostal do jižní Francie, kde pak v Agde vstoupil do amády. Po německém průlomu a kolapsu francouzské obrany byl společně s ostatními Čechoslováky evakuován do Velké Británie. Předtím ale Vojtěch Jůna a jeho spolubojovníci museli Francouzům odevzdat všechny zbraně, které od nich předtím dostali. Vzhledem ke stáří výzbroje ale nebylo čeho litovat... "Já měl pušku rok výroby 1898. To byly ještě ty bodla takový trojhranný, takový vysoký," vzpomíná dnes pan Jůna.

"Pětsetkrát za den s Vámi praštili o zem..."

V Anglii byl Vojtěch Jůna nejprve přidělen k 7. pěší rotě a později k autorotě, dislokované v Morton Morell. "Tam jsme dostali fordy, to byly ještě civilní fordy s koženými sedadly v kabině. Byly to náklaďáky o třech tunách..."

V roce 1943 se Vojtěch Jůna rozhodl podstoupit výsadkářský výcvik, protože se domníval, že by se jako parašutista mohl spíše dočkat bojového nasazení. "Nejdřív se měsíc, nebo dva, já už nevím, jak to dlouho trvalo, cvičilo. A to byly samý pády z věže. To s vámi tloukli o zem... 500krát za den s vámi praštili o zem. Byl to tvrdý výcvik."

"Nejhorší byly seskoky z balónu..."

"To psychologicky působí na člověka, to je ticho jak v kostele, ještě větší ticho než v hrobě... To vás vytáhnou balónem nahoru v koši. Koš má otvor dole, takže sedíte jen napůl zadku, půl vám kouká z té díry. Bylo tam natažené lanko, na to si skobou připevníte popruh od padáku. To dělal instruktor, prostě vás zahákl, aby se někdo nezapomněl. Pak ve výšce 300 metrů zavelel "action sessions", připravit ... a "go"! Když se pak ten padák odpoutal od toho popruhu, tak jste letěl 150 metrů volným pádem..."

"Žádný rezervní padáky jsme neměli. Jediný padák jsme měli, když jsme skákali z letadla. To byly starý Whitleye, který byly vyřazený. Bylo to sice dvoumotorový letadlo, ale mělo to dřevěnou kostru potaženou hadrem a uprostřed trupu byla díra, taková trychtýřovitá a do ní se skákalo... To se stávalo, že někdo se moc odrazil a obličejem narazil na ten trychtýř, pak přistál dole a tekla z něj krev..."

"... to jsme poprvé viděli, co je to válka"

Týden po spojenecké invazi na evropský kontinent se pan Jůna dostal znovu na francouzský břeh v oblasti Falaise, kde se stal svědkem pozůstatků těžkých bojů o pobřežní linie, během nichž byla rozdrcena německá 7. armáda.

"Když jsme tam přišli, tak tam ještě leželi nepochovaní Němci, zabití koně, prostě jako po bitvě... To jsme poprvé viděli, co je to válka."

Po celý zbytek války, od invaze až do května 1945, byl Vojtěch Jůna s ostatními Čechoslováky nasazen při obléhání města Dunkerque.

"O podplukovníku Bartoškovi se říkalo, že ten šel, jako kdyby šel na špacír, kouřil lulku a šel vzpřímený. Při útoku ho však nic netrefilo!"

Vojtěch Jůna dodnes lituje, že československé zahraniční vojsko na Západě nebylo během závěrečných fází války více využíváno Spojenci k plnění bojových úkolů. Toužili společně s Američany osvobozovat Československo...

krátký příběh 

vzpomínky