Ve francouzských jednotkách se rozhostila panika a vyhlásilo heslo:
"Zachraň se kdo můžeš..."

"Asi po měsíci za mnou přišel ředitel školy s tím, že musím navštěvovat všechny předměty, které tam byly, nejen jako výpomoc při hodinách navigace. Byla to zřejmě pomsta jednoho důstojníka, kterému jsem se znelíbil kvůli nedostatečné 'úslužnosti', jakožto cizinec. Když jsem odmítl, ředitel mi odvětil: 'Takto se u nás v Anglii lidé nechovají, pokud odmítnete, budete znovu nasazen k letectvu.' Odpověděl jsem mu: 'Mně to vůbec nevadí.' Za deset dní jsem byl odvolán zpět na letiště, kde mě uvítali s otevřenou náručí," vypráví Jaromír Forentík, který u RAF sloužil jako palubní střelec a navigátor.

Směr západ, k Cizinecké legii

"Na Slovensku jsem byl z vojenské služby propuštěn. Krátce poté jsem se rozhodl odejít do Polska, konkrétně do Krakova, kde byl český konzulát. Měli jsme tam k dispozici turistickou ubytovnu. V květnu roku 1939 už nás tam mohlo být téměř 150 vojáků. Po třech týdnech se skupina rozdělila na 3 tábory - jedni hodlali odstoupit a další dvě skupiny se rozdělily na 'východní' a 'západní'. Já jsem se přidal k západní skupině, která čítala asi 50 lidí, a byli jsme přepraveni přes přístav v Gdyni výletní lodí na cestu do Francie. Francouzi na situaci nebyli připraveni a navíc měli minimální organizační schopnosti," vzpomíná pan Forentík.

"Z přístavu nás odvezli do opuštěného mlýna za Paříží. Měli jsme nějaké zásoby, něco jsme vyžebrali. Převezli nás na fotbalové hřiště zbrojovky asi 20 km za Paříží na řece Marně, kde to bylo částečně zorganizované. Dostali jsme stany a nejdůležitější vybavení pro přežití - polní kuchyně, nářadí atd. Jednoho dne k nám přišel konzul s oznámením, že nám francouzská vláda nevydá pracovní povolení, protože je ve Francii obrovská nezaměstnanost. Poradil nám však, že se máme přidat k Cizinecké legii."

"Poté jsme byli převeleni do pevnosti Saint Jean nedaleko od Marseille, která byla čekací stanicí pro transport do Alžíru. Střediskem Cizinecké legie, kam jsme byli záhy odvezeni, byl tábor Sidi Bel-Abbés v Oranu v Alžíru, asi 50 km od pobřeží. Zacházeli s námi slušně, byli jsme dokonce povýšení na desátníky." "Němci v té době překročili přes Belgii do Francie a ve francouzských řadách nastal absolutní chaos. Němci postupovali bleskovým tempem na jih, ve francouzských jednotkách se rozhostila panika a vyhlásilo heslo: Zachraň se kdo můžeš..."

Cítil jsem, že od Anglie přijde pomocná ruka

"Některé jednotky se držely, jiné záhy zkolabovaly nebo padly do rukou nepřítele. Já jsem měl štěstí, že jsem se setkal s Čechy, kteří odněkud sebrali nákladní auta a jel jsem s nimi až k hranicím Španělska. Ale to už jsem cítil, že od Anglie přijde pomocná ruka. V přístavu už čekala anglická dopravní loď, středně velká a ke břehu vyslala čluny."

"Když vystoupil kapitán, shromáždil se kolem něj dav - Francouzi, Belgičani, Poláci. Kapitán vykřikl do davu uprchlíků: 'Bereme jenom Čechy!'"

"Pak jsme vypluli přes Gibraltar do Liverpoolu velkým obloukem, protože Němci už tam měli nastražené ponorky. V Anglii už to bylo pečlivě organizované. Prošli jsme táborem ve vesnici Cholmondeley, kde byl vojenský režim. Organizovalo se to velmi rozumně, podle vyučení, profese nebo zájmů, kdo kam chtěl jít. Já jsem tam přes jednoho známého oznámil, že bych chtěl k letectvu, ačkoliv jsem s ním neměl nic společného. Nikdy v životě jsem ani neseděl v letedle, ale známý mi řekl: 'Ty budeš jako palubní střelec, jako pěšák, ty ani žádný výcvik nepotřebuješ!'"

Nás deset střelců narychlo přeškolili na navigátory

"Když jsem začal létat jako palubní střelec, tak jsem si musel zvykat hlavně fyzicky - člověk neměl přivyklý žaludek... Nejprve jsme dělali obhlídkové 'freshmenské' lety nad přístavy ve Francii. Potom ale zjistili, že mají nedostatek navigátorů, a tak nás deset střelců narychlo přeškolili na navigátory."

"My máme Oxford, Cambridge, a co máte vy?"

"Když jsem se ptal ve Francii na Němce, říkali mi, že vědí, jak vyzrát na Němce. Když jsem se zeptal, jak tedy, odpověděli mi: 'Půjdeme na ně v noci.' Zatímco Francouzi se snažili využít svých intrik a pokoutných nápadů, Angličani věří sami v sebe, jsou hrdým národem. Ale to je dáno už výchovou. 'My máme Oxford, Cambridge, a co máte vy?' Co jsem tam na nich já doceňoval, byl ten jejich bezvadný charakter. Oni mají neuvěřitelnou úctu ke své zemi a k panovníkovi, tehdy králi Jiřímu."

Po válce dostal Jaromír Forentík ještě tříměsíční plat, pak si ale musel najít jiné zaměstnání. Byl narychlo přeškolen na tesaře. Následně se pak uplatnil jako dopravní dispečer.

"Vždy jsem v životě narážel na víceméně špatné lidi. Udělal jsem si špatný obrázek o našem národu, který vždy podléhal nějakému tlaku, tehdy komunistickému režimu. Musel jsem čelit předsudkům v komunikaci se mnou, neboť jsem byl zapsán jako Zápaďák."

krátký příběh