Vladislav Albrecht Foto:   archiv

Pocházím z české vesnice Boratín ve Volyňské gubernii na Ukrajině. Narodil jsem se v roce 1923, a když v zimě 1944 naši oblast osvobodila ruská armáda, měl jsem jednadvacet let a pomýšlel jsem na návrat do Československa, do země mých prarodičů. Dodnes si pamatuji na první dojem, který na mě udělali sovětští vojáci. Byli ubozí. Postroje na koně měli z hadrů a provázků. Na hlavách špičaté čepice, říkali tomu "buďonky". Z osvobození jsem měl smíšené pocity, protože hned první rudoarmějci, které jsem viděl, mi zabavili dva pěkné koně.

Věděl jsem, že chci také sám se zbraní v ruce přispět k osvobození své budoucí vlasti. Během odvodu v Rovně mě vybrali k jednotce brigádních pozorovatelů, aniž by mi vůbec udělali testy zraku. Krátký výcvik jsme prodělali u Lucku a brzy už mě nasadili při bojích v prostoru Torčína. Pamatuji se, jak jsem v září 1944 během bojů před Duklou dostal za úkol donést důležitou depeši na ruský štáb. Tam mě zdrželi až do večera a tak jsem musel jít za svou jednotkou do Kobylan až za tmy. Než riskovat cestu v noci, rozhodl jsem se přenocovat v lese. Když se začalo rozednívat, slyším kroky. Zdálo se mi, že to jsou naši kluci, a už jsem se chtěl ozvat, ale najednou slyším, že mluví německy. Koukám a vidím obrysy dvou postav, které jdou přímo na keř, kde jsem byl. Tak jsem si připravil samopal, že budu střílet. Oni ale můj keř minuli. Jak mě přešli, tak jsem vyskočil a povídám: "Hendehoch!" Nejdříve nechtěli, tak jsem natáhl samopal a oni pustili pušky na zem. Byli to starší zarostlí chlapi. Od velitele jsem pak v Kobylanech dostal pochvalu.

Vladislav Albrecht - současnost Foto:   archiv

V Kobylanech mě taky na pozorovatelně Němci střelili do lýtka. Udělali útok a začali střílet. Ani nevím, jestli mě trefila kulka nebo střepina. Jako když mě praští klackem. Nejdříve to ani nebolelo, ale najednou jsem cítil v botě mokro. Pak už to začalo bolet. Nezapomenutelná byla anestézie v ruské polní nemocnici: nalili mi nalačno dvě deci lihu a bylo. Za pouhých 14 dnů, pořád ještě s hnisající nohou jsem už stihl přechod našich jednotek na československé území.

Po kratší službě v Postoloprtech a na Žatecku v Děkově jsem byl v září 1945 demobilizován.

Zbytek života jsem pracoval v zemědělství. Pole nám vzali, když nás v 50. letech s manželkou poprvé donutili vstoupit do družstva. Pak jsme sice vycouvali, ale dostali jsme zpátky jiné, ty nejhorší pozemky. No a pak jsme vstoupili s manželkou. Jako nestraník jsem to měl těžké. Nejdřív jsem pracoval u koní, pak jako skupinář a nakonec jako řidič zemědělských strojů."

krátký příběh 

vzpomínka