Via Garibaldi Foto:  jih

San Fernando, chudinské předměstí Buenos Aires, není na první pohled nijak zvlášť pozoruhodné. Pár lidí se vyhřívá na zápražích svých domků a hloučky ušmudlaných dětí se prohánějí ulicemi. Jen málokterý ze zdejších obyvatel má práci, a pokud ano, pak mizerně placenou. Na cizince se tu nekoukají dvakrát přívětivě. Člověk má pocit, jako by kvůli němu domorodci zalézali za pomyslné hradby svých primitivních domečků, kterými jsou ploty, většinou zakončené ostnatým drátem. Z beztak nevalného průměru země stižené děsivou hospodářskou krizí tu zkrátka ještě více vyčnívají bída a zločinnost.

Před třiačtyřiceti lety, v květnu 1960, tomu podle pamětníků a dochovaných svědectví bylo zrovna tak. V nenápadné Garibaldiho ulici ovšem na rozdíl ode dneška nebyly lampy pouličního osvětlení a stály tam osamocené dva domy. Ostatní parcely, za kterými už začínalo pole, zely prázdnotou. V čísle 14, v primitivní cihlové stavbě bez tekoucí vody a elektřiny, žila rodina jistého Klementa, nenápadného německého dělníka pracujícího v továrně Mercedes-Benz. "Neznal jsem se s ním osobně, ale působil na mě dojmem slušného, tichého člověka. Nikdy třeba nezapomněl pozdravit," vzpomíná na pohublého, předčasně zestárlého Ricarda Klementa do bronzova opálený stařík se znetvořeným nosem.

Ze zkoumání odborníků pracujících v osmdesátých a devadesátých letech na projektu "Svědectví", který měl osvětlit tajuplnou poválečnou minulost Argentiny, vyplývá, že 99 procent obyvatel země nemělo tušení, že se jejich novými spoluobčany staly v padesátých letech tisíce nacistů, včetně řady hledaných válečných zločinců. A tak ani obyvatele Via Garibaldi nenapadlo, že v jejich sousedství žije někdejší člen NSDAP číslo 889 895, Obersturmbannführer SS a člověk zodpovědný za realizaci tzv. "konečného řešení" židovské otázky.

11. května 1960 večer vystoupil Ricardo Klement jako obvykle z autobusu číslo 203 a zamířil ke svému domu, od něhož ho dělilo jen pár desítek metrů. Hodiny ukazovaly 20:05 (podle některých zdrojů 22:20). Nad motorem zaparkovaného auta se v jinak liduprázdné ulici skláněla skupinka lidí. O kus dál stál další vůz. Z popisu aktérů události, která záhy vstoupila do dějin, je zřejmé, že šlo o výjev krajně podezřelý a v těchto končinách a v dané době vyloženě neobvyklý. Klement vracející se z denní směny ale evidentně nic zlého netušil. Z hloučku rádobymechaniků se najednou oddělil muž a na nočního chodce zavolal: "Na okamžik, pane!" Muž jménem Peter Malkin vzápětí skočil po ruce, kterou Klement vytahoval z kapsy (nebyla v ní zbraň, nýbrž baterka), a povalil ho na zem. Za okamžik už Klement ležel na podlaze auta, které mířilo do dočasného útočiště únosců ve čtvrti Florencio Varela. Přepadený muž se podle legendárního lovce nacistů Simona Wiesenthala sice snažil volat o pomoc, ale div že se nezadusil zubní protézou, která se mu při krátké potyčce uvolnila. Zajatec se překvapivě nepokoušel vydávat za Ricarda Klementa a na přímý dotaz velitele přepadového komanda Zvi Aharoniho přiznal svou pravou identitu: "Ich bin Adolf Eichmann."

Peter Malkin, polský Žid, byl elitním agentem izraelské tajné služby Mosad, držitelem černého pásu v karate a na únos jednoho z největších zločinců v moderních dějinách si speciálně koupil rukavice. Nechtěl se totiž holou rukou Eichmanna dotknout. "Nepřipadalo v úvahu, abych svojí rukou zacpal ústa, která vydala rozkaz k zavraždění mé sestry a jejích dětí," tvrdí Malkin, který se dnes ve Spojených státech živí jako expert na otázky terorismu a amatérsky maluje. Izraelské komando zaměstnávalo ortodoxní Židovku jménem Rosa, která se starala o chod domu, ve kterém agenti Adolfa Eichmanna až do jeho transportu do Tel Avivu drželi. Dívka měla mimo jiné za úkol vařit, přičemž striktně dbala na to, aby všechny pokrmy byly košer. Malkin ale nezapřel smysl pro černý humor, když se jí s kamennou tváří dotázal: "Proč se tak staráš o to, aby jídlo bylo košer? Vždyť vaříš pro Eichmanna!"

Že se Adolfa Eichmanna podařilo propašovat z Argentiny ve speciálu El Al izraelského ministra zahraničí Abby Ebana, je třeba připsat nejen šikovnosti agentů Mosadu, ale zřejmě také tehdejšímu argentinskému vedení! Doktorka Gurevich je totiž přesvědčena o tom, že vláda v Buenos Aires věděla o způsobu, jakým se Izraelci chystají nacistického zločince dostat ze země, a nechala mu volný průběh. "Tehdejší premiér Arturo Frondizi to nikdy otevřeně nepřiznal, dokonce únos oficiálně odsoudil. Přesto jsem si ale jistá, že předem o poslední fázi operace Eichmann věděl! Když jsem se stařičkým Frondizim natáčela rozhovor, nechtěl se na tohle téma bavit. Je ale třeba mít na paměti, že Frondizi byl demokratem a hlavně zapřísáhlým antifašistou," dodává Beatriz Gurevich. Jakýkoli, byť nepřímý podíl argentinské vlády na Eichmannově únosu či transportu do židovského státu ale například Peter Malkin označuje za absurdní!

Stařík s houbovitým nosem, který jako jediný Eichmanna osobně znal, i všichni ostatní obyvatelé Garibaldiho ulice svorně prohlašují: "Kdybychom znali Klementovu pravou totožnost a věděli bychom, co dělal za války, udali bychom ho na policii!" "Příčilo se mi, co dělali lidé jako Adolf Hitler a jemu podobní," řekl mi například obtloustlý šéf miniaturní továrny, který se ze své kanceláře díval přes ulici Eichmannovým přímo do oken. "My jsme tehdy vůbec netušili, že tu nějací nacisté jsou, to věděl jen Perón a jeho vláda, byla to politická záležitost! Nesnášeli jsme tyhle lidi, a že tu byli, jsme se dozvěděli až po hodně dlouhé době," sděluje mi svůj názor automechanik, který ovšem souhlasil jen s konverzací přes drátěný plot.

Doktorka Beatriz Gurevich, která v letech 1992-1997 stála v čele projektu "Svědectví", domněnku o přímém spojení mezi Eichmannem a politickou elitou v Buenos Aires potvrzuje. "Adolf Eichmann pracoval v Argentině s dalším nacistou, jistým Charlesem Fuldnerem, což byl blízký přítel Richarda Freuveho - osobního tajemníka samotného Juana Peróna! Tudíž je nemožné, aby čelní představitelé režimu nevěděli nic o minulosti Eichmanna alias Ricarda Klementa."

Dnešní antifašistický postoj lidí z Via Garibaldi by ovšem v roce 1960 byl v celostátním měřítku vyloženě menšinový. "Když byl Eichmann unesen do Izraele, všechna média a většina argentinské společnosti vystupovala proti židovskému státu. Všichni zdůrazňovali, že Izrael porušil argentinskou suverenitu a že udělal něco moc špatného. Nikdo se ale neobtěžoval mluvit o tom, co byl Eichmann vlastně zač," rozčiluje se jeden z nejpopulárnějších argentinských spisovatelů Marcos Aguinis. Šéfredaktor politického týdeníku Debate Héctor Timerman zase připomíná hluboce zakořeněný argentinský antisemitismus a upozorňuje na skutečnost, že první protižidovský pogrom se v Argentině odehrál už v roce 1919! Je také prokázáno, že ještě v období vlády vojenské junty v letech 1976-1983 byli údajní stoupenci levicových guerill židovského původu mučeni o poznání více než ne-Židé. Spousta Argentinců rovněž dnes, na počátku 21. století věří vousaté fámě, že stát Izrael je hlavním nepřítelem jejich země, protože se od "prohnilé" vlády v Buenos Aires snaží odkoupit celou Patagónii. Podle některých argentinských médií měl letos tuto "tezi" při uzavřeném shromáždění kadetů Vojenské akademie zopakovat jeden z nejvyšších velitelů ozbrojených sil!

Protiněmecký zápal a v Eichmannově případě de facto prožidovský postoj obyvatel Via Garibaldi je tedy třeba brát s pořádnou rezervou! Paradoxně ani čtveřici hlavních protagonistů akce Eichmann na izraelské straně nesmíme beze zbytku věřit. Šéf Mosadu Iser Harel zpochybňuje ve svých publikacích podíl Simona Wiesenthala na Eichmannově dopadení a ten zase nepřímo obviňuje Harela z nekompetentnosti. Zvi Aharoni pro změnu nařkl ze lži Petera Malkina, když napsal, že Malkin a Eichmann spolu nemohli komunikovat (jejich údajné dialogy obsahuje Malkinova kniha), protože neovládali žádný společný jazyk.

Na předměstí San Fernando se z centra Buenos Aires dostanete stejně jako v roce 1960 po silnici číslo 202. V Garibaldiho ulici číslo popisné 14 už je ale k vidění jen chatrný plot a parcela zarostlá plevelem. Dům Eichmannovy rodiny byl před dvěma lety zbourán. Jeden ze čtyř synů organizátora transportů smrti nakonec nevydržel tlak neustálých návštěv a přestěhoval se jinam. "Jezdili sem Italové, Němci, Američané, Španělé, a dokonce i Japonci. Všichni se mladého pana Eichmanna ptali na to samé - jak to bylo s jeho otcem? Eichmannův syn byl velice příjemný a vzdělaný člověk a jednoho dne řekl 'dost'," vypráví šéf továrny sídlící hned naproti.

V Argentině, kde dnes žije oficiálně 51 procent lidí pod hranicí chudoby, se úplatky dávají kdekoli a za cokoli. V San Fernandu tak komunikace domorodců s cizím novinářem probíhala podle hesla "my si s tebou popovídáme, ale napřed nám dej nějaké drobné". I z tohoto důvodu nejsou výpovědi lidí, kteří mají v kolonce trvalé bydliště napsáno Via Garibaldi, zcela důvěryhodné.

Protože jsme zprvu Garibaldiho ulici s mými argentinskými kamarády nemohli najít, požádali jsme u čerpací stanice o pomoc hlídkujícího policistu. Radil, ať na cíl naší cesty raději zapomeneme, protože on sám byl v těch končinách před dvěma lety unesen. Nakonec nás ale doprovodil až na místo a 40 minut nám dělal neoficiálního, po zuby ozbrojeného bodyguarda. Kolem nás projela za tu dobu několikrát policejní auta a můj "anděl strážný" dal svým kolegům pokaždé jasný signál, aby dělali, že ho nevidí. Dal jsem policistovi za jeho pomoc 20 pesos (průměrný měsíční příjem činí v Argentině 600 pesos). Podle jeho mínění to ale bylo málo, a tak jsme se nakonec rozešli ve zlém.

Simon Wiesenthal kdysi napsal, že díky dopadení Eichmanna a následnému procesu s ním "lidé porozuměli do hloubky nacistické mašinérii smrti a pochopili pojem byrokratického vraha".

Celý příspěvek (32kbps,mono,22kHz)