Osvětim Foto:   Muzeum Auschwitz-Birkenau

Osvětim - polské město asi prokleté navždy. Nikdy se totiž nezapomene. Rozhodně bychom se měli postarat o to, aby se nikdy nezapomnělo. Za druhé světové války Němci v Osvětimi zavraždili téměř tři miliony lidí a dnes se po ulicích bývalého koncentračního tábora procházejí lidé z celého světa. Mezi ostnatými dráty pláčou, hledí do dáli a hledají. Vlastní vzpomínky, památku na příbuzné, na své blízké. Před nedávnem v Osvětimi byli i Romové z Česka, kteří přijeli autobusem Českého rozhlasu 3 - Vltavy. Redaktoři Vltavy s nimi natáčeli pořad o největší hromadné popravě československých občanů za druhé světové války.

Autobus uhání po křivolakých silnicích Polska. Kazeta, kterou někdo přinesl řidiči, pouští do vozu ponurou náladu. Marie Buchačová je jednou z dvacítky brněnských Romů, kteří jedou do Osvětimi. Nikdy tam nebyla, na rozdíl od Antonína Hlaváčka, který se při všech zastávkách drží trochu stranou. Muž s širokými vráskami a rozcuchanými šedivými vlasy se opírá o hůl a čeká, až bude na místě romského rodinného tábora, kde se mu prý vrátí vzpomínky. Bylo mu tehdy čtrnáct a půl roku.

Rackové nad hlavou se smějí, když vcházíme do areálu bývalého koncentráku. Turisté, směnárny, a mezi tím naši Romové. Vyprávějí příběhy svých zemřelých příbuzných. Najde tu někde Ignác Zima nějakou památku na tetu své manželky?

Vstupní brána tábora Foto:   Muzeum Auschwitz-Birkenau

Jdeme k hlavní bráně bývalého lágru. Panu Hlaváčkovi se vybavuje, jak pod ní před více než šedesáti lety prošel. Stojí na ní černými písmeny Arbeit macht Frei - Práce osvobozuje. Za ní mu na ruku vytetovali číslo 1996. Dokumentaristé domluvili vstup do místního archivu. Historik Vojciech Plocha na nás čeká s táborovými knihami, hledá v nich vězně číslo 1996. Číslo v záznamech se shoduje, dokument má datum 2. srpna 1944. Historik nakonec zabodne prst na poslední řádek stránky psané na stroji. Hlaváčkovo jméno se tu i s datem narození shoduje. Díky tomuto listu se zachránil, Němci ho totiž s dalšími devíti stovkami mužů odeslali na práci do Buchenwaldu. V Osvětimi tehdy zůstalo 2 900 starců, žen a dětí. Ještě tentýž den je přepravili ke krematoriu č. 5 a tam zavraždili v plynových komorách.

Prohlídka krematoria. Pece na lidi. Začouzený strop, ocelové koleje na vozíky, vedle vchod do obrovské místnosti bez nábytku. Ve stropě větrací šachty, kterými sem vstoupil smrtící cyklon B, plyn, kterým byli Romové zavražděni. Romové pokládají kytici a zapalují svíčku. "Promiňte," omlouvá se Ignác Zima před svatební fotografií své příbuzné Růženy Danielové a jejího manžela Martina.

Vzrostlou travou jdeme místy, kde kdysi stál rodinný romský tábor. "Kdyby tu byla tráva tehdy, vězňové by ji určitě jedli," říká průvodkyně. Z dřevěných baráků, kde se v každém tísnilo na třípatrových palandách asi tisíc lidí, už dnes zbyly jen k nebi trčící komíny. V lesíku za táborem už dnes také nejsou jámy, které kdysi sloužily jako improvizovaná krematoria. To když pece nestačily spalovat místní mrtvé.

Krematorium č. 5, kde byli Romové popravováni Foto:   Muzeum Auschwitz-Birkenau

Ignác Zima mluví před malým památníkem romského holocaustu. Pak pokládá kytici a zapaluje svíčku. Antonínu Hlaváčkovi se v tomto místě vrátily šedesát let staré vzpomínky, máchá holí a ukazuje na místa, která jako kluk důvěrně znal. "V rodinném romském táboř to všechno viděly i děti, ty mladší promítly své zkušenosti i do her," vzpomíná Jiří Stein.

Opouštíme Osvětim, kde těsně před odjezdem jeden z Romů prohlásil, že Hitler byl prý dobrý. Což ostatní Romy silně popudilo. Po návratu nacházím v rozhlasovém archivu vyprávění bývalého osvětimského vězně Jana Leitnera ze 30. srpna 1945. O tom, kdo byl "hodný", mluví docela výmluvně: "Byl jsem svědkem toho, jak jeden chlapec, myslím, že to byl český cikán, za to, že z hladu vzal v kuchyni asi deset brambor, byl vržen do kotle s vařící vodou za to, že kradl."