Anne Frank Foto:   www.annefrank.com

Anna Franková (Anne Frank) - to je jméno, při jehož vyslovení se nám vybaví velmi smutný příběh. Se svými rodiči a sestrou žila v bezpečí až do roku 1940. V květnu ovšem začala německá okupace Nizozemska a zanedlouho také perzekuce židovského obyvatelstva. V amsterdamském úkrytu před nacisty si tato židovská dívka psala deník. Konce druhé světové války se ale nedočkala. Svědectvím o jejím krátkém životě jsou nicméně stránky, které po sobě zanechala. 4. srpna je tomu přesně 60 let, kdy byla její rodina zatčena.

Psal se rok 1942 - Anna v červnu slavila 13. narozeniny a mezi dárky, které dostala, se objevil i deník. Právě ten se od té chvíle stal jejím nejvěrnějším společníkem. Bylo to v době, kdy pro Židy nastaly opravdu zlé časy. Hrozivé zprávy, které přicházely, přiměly Otto Franka, aby svou rodinu pár týdnů po Anniných narozeninách schoval. Pro úkryt zvolil dům, ve kterém sídlila jeho firma Opekta. Nachystal místnosti v zadní části budovy, neboli annexu, tak aby tam mohl bydlet se svými blízkými a také rodinou svého obchodního partnera Van Pelse. Čtyři zaměstnanci pana Franka jim tajně nosili jídlo, šaty, knihy - zkrátka všechno, co potřebovali k životu, a zprostředkovávali jim také nejnovější informace.

Anna si vyzdobila zdi svého pokojíku pohlednicemi a fotkami filmových hvězd. Všechno jí nejdřív připadalo dobrodružné, ale brzy na ni začal padat smutek a mívala špatné nálady. Ostatně atmosféra bývala depresivní - osm lidí na uzavřeném prostoru za dveřmi zamaskovanými posuvnou knihovnou, okna zakrytá neprůhlednými záclonami, všudypřítomný strach z odhalení a snaha chovat se maximálně tiše a nenápadně - protože v přední části domu pracovala dál firma. To všechno vytvářelo enormní napětí. Anninou oporou byl po celou dobu hlavně deník. Jemu svěřovala své postřehy, myšlenky a sny. Velmi si přála mít přátele, se kterými by si mohla dopisovat, ale to by bylo příliš riskantní. A tak zapojila fantazii - vymyslela imaginární kamarády a těm psala v deníku dopisy.

Annu bavila spousta věcí: historie, mytologie, literatura, zvládala těsnopis a několik jazyků. Měla se sebou velké plány - toužila po tom, že se stane žurnalistkou a spisovatelkou. V rádiu vysílajícím z Londýna jednoho dne uslyšela výzvu, aby lidé dali k dispozici své deníky pro sbírku, která měla po válce sloužit historikům. Anna si v tu chvíli řekla, že ten svůj přepíše do formy knihy. S tím začala, ale už nikdy tuhle práci nedokončila. Byl pátek 4. srpna 1944. Zhruba v deset třicet se v domě objevil muž s puškou. Kdosi dal Bezpečnostní policii tip a úkryt Frankových a Van Pelseových prozradil. Kdo to byl, se dodnes neví. Všichni byli po dvou letech schovávání zatčeni a putovali do tranzitního tábora Westerbork. Pak následovala cesta do Osvětimi. Odtud byly později Anna a její sestra deportovány do tábora Bergen-Belsen. Obě dostaly tyfus a zemřely krátce po sobě v dubnu roku 1945. Jediným z rodiny, kdo přežil, byl otec Otto. Právě ten dostal od sekretářky zápisky své dcery a rozhodl se deník zveřejnit. Díky tomu celý svět tyto záznamy poznal. Kniha měla obrovský ohlas - byla přeložena do víc než 60 jazyků. Pokud budete někdy v Amsterdamu, můžete i vy zajít do muzea Anny Frankové, které je v domě, kde se obě rodiny skrývaly. Budova na adrese Princengracht 263 je místem, kde si člověk asi nejlépe uvědomí, jak smutný je příběh dívky, které se nikdy nesplnilo její přání znovu volně vyběhnout ven.