památník obětem Foto:  pan

Na konci srpna 1944 odjel z polské Lodže poslední transport ze zdejšího židovského ghetta. V Lodži se letos setkali ti, kteří jeho likvidaci a následné uvěznění v koncentračních táborech přežili.

Litzmannstadt ghetto. Na necelých 4 kilometrech čtverečních v něm v roce 1940 žilo 160 tisíc lodžských Židů. Později k nim přibyli další, deportovaní z Německa, Lucemburska, Rakouska a Československa. Do zrušení ghetta jím prošlo na 200 tisíc lidí. Nacisté je zřídili v nejstarší části Lodže. Ve čtvrtích Staré město a Baluty. Tam byla většinou dřevěná zástavba. Chyběla tam kanalizace. Ghetto bylo od zbytku Lodže zcela izolováno. Ti, co peklo v něm prožili a nezahynuli v koncentračních táborech po likvidaci ghetta v létě 1944, vzpomínají na život, nebo spíše živoření v ghettu. Paní Estera už 58 let žije v Paříži. Když její rodinu zavřeli v ghettu, bylo jí 18. Do Lodže se vrátila poprvé.

"Já to tu vůbec nepoznávám. Vypadá to, jako by se to všechno ani nestalo. Po válce tu všechno upravili tak, aby to bylo co nejméně šokující." Paní Estera jde ulicí Zgierskou, ve které kdysi její rodina bydlela v malém bytě s dalšími dvěma rodinami. Chodníky patřily do ghetta. Ulicí ale jezdila árijská tramvaj.

"Nad ulicí tady kdysi vedl dřevěný most. Jezdila tudy tramvaj. Z obou stran tratě byla ulice obehnaná dost vysokým plotem s ostnatým drátem. Někteří Poláci nám chtěli pomoci nebo s námi chtěli obchodovat. Za to ale hrozila smrt. Odvážní polští kluci nám přes plot z jedoucí tramvaje házeli chleba."

Obyvatele ghetta sužoval především hlad a zima. Denní dávka potravin byla nejdříve stanovena na 1800 kalorií. Už po roce ale byla jen 600 kalorií. To je energetická hodnota asi jedné koblihy. Přitom ale museli lidé v ghettu tvrdě pracovat. Litzmannstadt ghetto bylo jedním velkým pracovním táborem. Šily se tu uniformy pro wehrmacht, vyráběla se výstroj pro armádu, zdejší dílny dodávaly i do běžných obchodů v Německu. V létě roku 1944 provedli Němci poslední fázi tzv. konečného řešení židovské otázky. Ghetto bylo zrušeno a zbytek jeho obyvatel vyvezen do vyhlazovacích koncentračních táborů. "Byla jsem v Osvětimi jen několik dnů. Mne naštěstí vybrali na práci do Reichu. Ale celou moji rodinu poslali do plynu a spálili. Já jsem ale měla to štěstí, že mne poslali pracovat." Říká se slzami v očích paní Estera.

Z bývalého lodžského ghetta toho dodnes mnoho nezůstalo. Komunistický režim si nepřál uchovávat vzpomínku na ty, kteří pro něj stejně jako pro nacisty byli nepohodlní. I ty, kteří se po válce do Polska vrátili, donutil k emigraci při antisemitském tažení v roce 1968. Proto dnes například na místě židovského hřbitova ve staré Lodži stojí staré bytovky se zapáchajícími chodbami, garáže s plechovými střechami a rozpadající se dřevěné kůlny. S průvodcem ale můžete navštívit místa, kde se odehrávala lidská dramata. Ukazuje dnešní faru, kde bývalo sídlo kriminální policie Kripo. Lidé budovu přezdívali "červený domek". Měl velmi nedobrou pověst. Ve sklepě byla mučírna.

Průvodce zájemcům ukazuje i další zákoutí ghetta. Tady se vydávaly potravinové lístky, tady byl špitál, tady na tom náměstí se konaly veřejné popravy. Jedno náměstíčko je zvláště nechvalně proslulé. Na něm se lidé scházeli s předsedou rady starších ghetta Chaimem Mordechajem Rumkowskim. On byl jediným spojením ghetta s vnějším árijským světem. Na náměstí jednou lidem oznámil strašnou zprávu. Měli odevzdat své děti mladší 10 let do transportu. Nikdo nevěděl, kam pojedou. Nikdo nechtěl nechat své dítě odejít. Proto začaly razie.

"Židovská i německá policie doslova byt po bytě prohledávaly domy a děti odváděly." Vypráví historik Wlodzimierz Melon. Děvčátka matky oblékly do nejlepších šatů. Lidé věřili, že jedou na školu v přírodě, nebo zkrátka za lepším životem. Většina dětí zahynula v plynových komorách v Chelmnu nad Nerem a v Osvětimi.

Lidské tragédie se odehrávaly i v samotném ghettě. Lidé pracující v třídírně oděvů nacházely mezi hadry oblečení svých nejbližších, kteří před několika dny odjeli transportem neznámo kam.

Z 200 tisíc Židů z lodžského ghetta jich válku přežilo jen 10 až 12 tisíc. V Lodži žilo i 5 tisíc deportovaných z protektorátu Čechy a Morava. Nikdo z nich letos na vzpomínkové akce do Lodži nepřijel. Vzpomínali na ně ale jiní. "Měl jsem kamarády z Prahy, jmenovali se Pavel Margolius a Kurt Hayes. Přijeli někdy v říjnu nebo v listopadu 1941." Vzpomíná pan Israel German, který dnes žije v Tel Avivu. "Velmi jsme se spřátelili. Později jsme byli společně v táboře v Buchenwaldu. Pavel Margolius byl něco jako můj táborový bratr. Po válce se vystěhoval do Izraele, ale už zemřel."

Pan Israel German nepřijíždí do Lodže často. Někdy ho sem ale táhnou sentimentální vzpomínky a památka jeho předků.

"Tady na tom hřbitově leží moji rodiče. Zemřeli v roce 1941 hlady. 8 dní po sobě." Říká při pohledu na jeden z náhrobků.

Lodž teprve letos poprvé vzdala veřejně hold svým židovským spoluobčanům. Na památníku obětí ghetta na stanici Radegast, ze které odjížděly transporty smrti je prostý nápis. Jedno z desatera přikázání, které bylo nacistům tolik cizí. "Nezabiješ."