Osvětim Foto:  pan

S nástupem Adolfa Hitlera k moci se v Německu začaly prosazovat bludy o takzvaně "méněcenných" rasách. Život Žida nebo Roma měl najednou menší cenu, než život obyčejné slepice nebo potkana. "Němci totiž přijali velice důmyslný zákon na ochranu zvířat," tvrdí prof. Karlovy univerzity Stanislav Komárek. "Prakticky to vypadalo tak, že třeba k pokusům na zvířatech byl nutný souhlas, udělovaný nakonec až říšským ministrem vnitra. Paradoxně se to někdy obcházelo a namísto zvířat se k pokusům brali lidé, neboť to bylo jednodušší."

Zvířata cennější než lidé

První přišla na řadu takzvaná smrt z milosti - eutanazie. Hitler o ní oficiálně uvažuje v roce 1935, jako o řešení pro případ vypuknutí války. Pak přijde léto 1939 a u Lipska se narodí chlapec s dědičnou nemocí. Historik Michal Šimůnek vzpomíná na dopis, ve kterém chlapcovi "rodiče píší dopis Hitlerovi, zda v tomto konkrétním případě on, jako představitel státu, povolí příslušným lékařům na dětské klinice v Lipsku, provedení eutanázie."

Hitler brzy povolí a dítě je v létě 1939 usmrceno. "Na základě tohoto precedentu se v nejužším Hitlerově okruhu rozvíjejí úvahy o tom, jak z tohoto opatření udělat systém. Brzy vypukne válka a současně s tím se rozjíždí tzv. "Akce dětské eutanázie," doplňuje Šimůnek.

Ústavy na zabíjení dětí

Po celém území bylo při dětských klinikách zřízeno kolem 30 speciálních oddělení. Jejich přesný počet se historikům ani po šedesáti letech nepodařilo přesně určit stejně jako počet obětí. Šly zřejmě do desetitisíců.

Děti byly po porodu dány do těchto oddělení k vyšetření případných genetických chorob. Pokud lékaři u dítěte zjistili nějaký defekt, bylo usmrceno. Pravý důvod úmrtí se ale matky nikdy neměly dozvědět.

"Samotný fakt, že dítě zemřelo," říká historik Šimůnek, "byl zdůvodněn přirozenou příčinou: buď poporodními komplikacemi, nebo vypuknutím nějakého jiného komplikovaného stavu."

Pozůstatky dětí pak byly většinou používány k pokusům. Šlo zpravidla o výzkum mozku, na kterém se zkoumaly odchylky od mozků domněle zdravých dětí.

Sterilizace

Němečtí výzkumníci se ale soustředili převážně na ten druh pokusů, který jejich oběti nelidsky týral. Většinou se odehrávaly v přísném utajení, za zdmi koncentračních táborů. Vězňům se tu do žil vstřikovaly nejrůznější chemikálie, které je za strašných bolestí posílaly na onen svět. Rovněž se zde vyvíjel co možná nejjednodušší (rozuměj nejlevnější a nejrychlejší) způsob sterilizace "méněcenných" mužů a žen.

Jeden z vášnivých pokusníků Viktor Brack navrhoval v dopise říšskému vůdci SS - Heinrichu Himmlerovi - metodu, jak tajně sterilizovat maximum nic netušících lidí pomocí rentgenových paprsků: "Nejlepší způsob praktického provedení by byl svolat osoby určené k ozáření před okénko a požádat je, aby zodpověděly nějaké otázky a vyplnily formuláře, čímž by se zdržely dvě až tři minuty. Osoba sedící za okénkem by mohla regulovat přístroj... Tak by bylo možno sterilizovat 150 až 200 osob denně, při použití dvaceti přístrojů až čtyři tisíce."

Účinek rentgenové sterilizace se zkoušel na mladých Židech v koncentračním táboře Osvětim. Jak zákrok vypadal, víme ze vzpomínek bývalého osvětimského vězně - doktora Leóna Landaua:

"Velký stůl z hrubého dřeva, na němž nahoře stojí podivný přístroj z bíle lakovaného plechu, který se podobá rentgenu.
,Vylez na stůl!´
Hlas doktora Schumanna nepřipouští odpor. Mladý Žid poslechne.
,Na kolena!´
Schumannův asistent uchopí pohlavní orgány oběti a položí je na prkénko umístěné na stole těsně pod okénkem generátoru. Doktor Schumann se přibližuje a ohmatává pohlaví vězně. Důkladně se přesvědčuje, zda jsou varlata v šourku a zda netkví v tříselném kanálu. Pak dává kladné znamení hlavou svému pomocníkovi. Oba se vzdalují a ponechávají svou oběť o samotě.
Pomocník zmáčkne knoflík... Ozývá se tichý praskot a zároveň se dostavuje pocit tepla. Je to zcela nebolestivé, téměř příjemné.
,Další!´"

Za několik dnů se na pohlavních orgánech ozářených mladíků objevila hnědá skvrna. U některých šlo jen o popáleninu prvního stupně. U jiných se vytvořily příškvarky a nakonec visela obnažená varlata ven ze šourků. Němci se přeorientovali na chemickou sterilizaci, kterou jim nabízela věhlasná kapacita tehdejšího lékařství - gynekolog Carl Clauberg: "Jeden vyškolený lékař by mohl sterilizovat s největší pravděpodobností několik set, ne-li dokonce až 1000 osob za jediný den."

Odplata

V době kapitulace, v květnu 1945, vykonávalo v Německu lékařskou praxi 90 000 lékařů. Podle odhadů se zločinů dopouštělo několik tisíc z nich. Jen několik desítek se jich však dostalo i před norimberský tribunál, před kterým svědčila na jaře roku 1947 i teprve patnáctiletá Marie Doležalová. Tato lidická dívka soudu vyprávěla, jak se v deseti letech dostala do Říše na poněmčení. Pak se stalo něco podivného: přestože nebyla nikdy nemocná, odvedli ji do nemocnice. "Byla jsem operovaná. Proč, to nevím. Teď, doma, už jsem byla na dvou rentgenech, ale žádný lékař nemůže zjistit proč mě operovali. Řez je asi 15 cm dlouhý," vysvětlila šokovaným soudcům patnáctiletá dívka a hrozivou jizvu ukázala.

Ani 60 let po válce ještě zcela přesně nevíme, kolik lidí zemřelo při nacistických pokusech na lidech nebo při naplňování představy o genetickém zušlechtění národa - tzv. eugeniky. Oběti jdou do stovek tisíc a možná i do milionů. Jistě ale víme, že od té by si v Evropě nikdo netroufl v eugenice veřejně pokračovat. "Ne tak v Číně, Koreji nebo na Dálném východě," dodává prof. Stanislav Komárek. Ten rozdíl snad může být i v tom, že Evropa tyto hrůzy zažila a byla nucena se s nimi vypořádat. "Pochopitelně ti, kteří tyto pokusy dělali, byli potom po válce po právu souzeni a z části i popraveni."

Nebylo to ale tak docela důsledné. V roce 1948 vyšla v Německu kniha "Diktát opovrhování lidmi", která popisovala hrůzy, kterých se nacističtí lékaři dopouštěli. Jenomže co se nestalo: Pracovní souručenství západoněmeckých lékařů celý náklad 10 tisíc výtisků skoupilo a kniha tak vlastně jakoby neexistovala. Vlastně až dodnes žijí lékaři, kteří za pokusy na lidech nikdy potrestáni nebyli. "Dokládá to případ muže, odhaleného teprve před dvěma lety v Rakousku," připomíná historik Michal Šimůnek. "Jde o někdejšího dětského lékaře, který výzkumy na své sbírce preparátů, získaných během programu dětské eutanázie, využil pro svou poválečnou kariéru.