Zákon na ochranu lidově demokratické republiky se stal gilotinou, míní historik Tůma

Sdružení tisíců lidí, kteří chtěli očištění od nespravedlivých trestů, vzniklo na jaře 1968, číslo zákona se stalo základem pojmenování organizace K 231.

Mohlo by se zdát, že právě reformní komunisté, kteří se stali symboly změn tvrdého režimu v období pražského jara a nositeli myšlenky „socialismu s lidskou tváří“, budou podporovatelé těchto snah, ale skutečnost byla jiná.

Tito lidé, a mnozí byli ve funkcích už od února 1948, si ale nechtěli svůj díl odpovědnosti přiznat. Obávali se, že by tím přiznali svou vinu. 

Ochrana demokratického státu?

Už prvorepublikové Československo mělo od roku 1923 zákon, který chránil republiku. Tehdy měl souviset s atentátem na ministra financí Aloise Rašína.

Každý stát musí mít zákon, který chrání před násilným svržením, ale nemůže to být norma, která chrání jednu společenskou sílu před zbytkem, říká historik Oldřich Tůma |foto:Karolína Němcová, Český rozhlas

„Zdramatizování vnitropolitické situace v Československu pak bezprostředně vedlo k úvahám, že je třeba zákonným způsobem chránit pilíře demokratického státu,“ vysvětluje historik Oldřich Tůma. „Využívaný byl i se zřízeným státním soudem, ale jen relativně mírně, odsouzení dostávali tresty dvou tří let.“   

Po roce 1945, kdy tady už byl zvláštní „demokratický pořádek“ – říká se mu okleštěná demokracie – se ke slovu dostaly také retribuční zákony. Měly se vypořádat se se zrádci a kolaboranty.

Čtěte také

Gottwald a Slánský. Dvě strany téže medaile

„V některých případech byly soudní procesy ale zneužity,“ konstatuje historik. K únorovému převratu v roce 1948, z pohledu zákona na ochranu republiky, dodává.

„Komunisté se neustále oháněli tím, že změna vlády proběhla přesně podle ústavy a zákonů, ale není to pravda. Řada prvků tomu odporovala, např. zřízené akční výbory, ozbrojené Lidové milice, zatýkání poslanců bez ohledu na jejich imunitu a i v březnu parlamentem vyslovená důvěra Gottwaldově vládě.“

Neexistující třídní nepřítel

Předák Klement Gottwald tehdy vyhlásil, že „socialistická zákonnost bude metodou vlády, základní politickou směrnicí podmíněnou konkrétní situací třídního boje“.

Čtěte také

Politické procesy a Gottwald? Nejdřív je odmítal, nakonec ale podlehl tlakům Moskvy, popisuje historik

A „roztočila se kola“ boje proti „třídnímu nepříteli“. A to přesto, že tady podle Tůmy „už žádná buržoazie neexistovala. Byl to velmi snadno zneužitelný pojem a vyhovovalo to politice zostřování represí.“

Přijetím zákona č. 231/1948 Sb. už jen komunisti legitimizovali nastolený teror, ve kterém se objevily tresty dřív neznámé, např. za pobuřování, zneužití pozice duchovního či za informování. V roce 1950 přitvrdil i trestní zákon, a důmyslný bič, který pak vedl k desítkám vykonstruovaných procesů, byl na světě.

Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, jestli se zákon na ochranu republiky nestal bičem, historik Oldřich Tůma odpovídá: „Stal. A co hůř, ve stovkách případů i gilotinou a takto fungoval – byť ve zmírněné podobě – až do roku 1950. Každý stát musí mít zákon, který chrání před násilným svržením, ale nemůže to být norma, která chrání jednu společenskou sílu před zbytkem společnosti“.

Víc si poslechněte v audiozáznamu pořadu Jak to bylo doopravdy.