Zapomenutý reformátor – Václav Řezáč o požehnání práce ve věznicích
Když se novinář Egon Ervín Kisch zamýšlel nad tím, jak vznikla česká nadávka „hajzl“, usoudil, že slovo to jistě musí mít původ v němčině. Usilovně se probíral německými výrazy, ale žádný mu nepasoval. Češi pojmem „hajzl“ neoznačovali jen osobu jim protivnou, ale i záchod. Kisch z toho dovodil, že slovo je patrně zkomoleninou německého „häuschen“, domeček.
Domečkem Němci mínili dřevěnou latrínu. Kisch se vydal po falešné stopě. Pominul, že v první polovině 19. století rakouské úřady v Praze, v místech, kde se dodnes říká na Zderaze, zřídily z původně karmelitánského kláštera moderní věznici. Nesla podle kostela, ten tu stojí dodnes, hrdý název Svatováclavská.
Jako první zdejší ředitel byl jmenován jistý Heisel, takto vládní rada a pražský Němec. Správně německy vyslov: „hajzl“. Chlapík to byl tvrdý a nesmlouvavý. Chovanci ústavu si proto nejspíš zpočátku nadávali: Jsi jako ten Heisel (vyslov „hajzl), až nakonec slovíčka „jako ten“ vypouštěli. Hle, a nová nadávka byla na světě. Kisch měl pravdu, nadávka má německý původ.
Ne Němcem, ale Čechem byl zdejší vězeňský kaplan. Jmenoval se Václav Řezáč. Člověk katolický, ale rozhodně ne rakušácky katolický. Člověk pokrokový a lidsky vstřícný. Považoval si za čest, že se stal přítelem Boženy Němcové a Karla Havlíčka Borovského. Kromě Němcové, to byl právě on, který, když se Havlíček vrátil z vyhnanství v Brixenu, nepřecházel na druhou stranu ulice, jak obecně kázal a dodnes káže typicky český mrav, aby ho nemusel, potkávaje ho, pozdravit. Naopak se k němu hrnul stejně jako paní Božena.
Kdyby existovala fotografie z pohřbu Havlíčkova, jako že neexistuje, ani existovat ani nemůže, pak ten pán s kolárkem vedle paní Boženy, kráčející s trnovou korunou v ruce za rakví, je Václav Řezáč.
Věren odkazu českých humanistů, byl Řezáč přesvědčen, že trest vězení nemá být pomstou či odplatou za spáchaný zločin, jak tehdy a dodnes má za to značná část společnosti, ale šancí pro provinilce připustit si své provinění, vypořádat se s ním a hledat vlastní nápravu. Cestou užitečné práce. Práce v té době, a mnohdy dodnes, neměla dobrou pověst. Byla sice považována za nezbytnou součást lidského života, ale za součást vnucovanou okolnostmi a poměry, ne však vnitřní povahou lidského bytí.
Řezáč naproti tomu byl přesvědčen, že se prací nemá zejména trestat, jak bylo zvykem. Nucená práce člověka provinivšího proti trestající společnosti naopak ještě více zatvrdí. Práce má člověkovi dodat smysl života. Uvědomit ho jako důstojnou lidskou bytost. Musí to být však práce tvořivá a smysluplná.
Řezáč proto přesvědčil ředitele, aby svých chovancům umožnil učit se a naučit se, jak se tká sukno, jak se šijí kalhoty a kabáty, jak se vydělává kůže, jak se dají ušít boty, jak na vězeňském dvoře vypěstovat všelicos užitečného pro žaludek. Nejen proto, aby ze skoupého erárního příspěvku byl co největší užitek, hlavně proto, aby se chovanci naučili řemeslům, aby sami tak postupně přicházeli na to, že živobytí lze obstarávat i jinak než jen samou zlodějnou.
Řezáčovi to vše ve věznici zavést umožnil ředitel, jménem Heisel (vyslov: „hajzl“). Pochybuju, že byl až takový hajzl.
