Napříč Sibiří se škodovkou: jak žijí Sibiřané
Nejtěžší část trasy z Moskvy do Vladivostoku má za sebou expedice Scout Experience 2007, která odstartovala 4. srpna. Jejich pouť je zavedla k čínsko-ruské hranici, podél níž putují 10 auty po cestách - necestách do cíle své cesty, kam chtějí dorazit v neděli. I přes obtížnost tohoto úseku, se zatím daří dodržovat časový plán. I když, někdy je to na úkor spánku.
Jsou čtyři hodiny ráno. Sedím v jídelně stavebního podniku. Místa, kde budou žít dělníci, kteří staví Bajkalsko-amurskou dálnici. Němečtí a rakouští kolegové jsou zděšeni z toho, kde a v čem mají spát. Ale to je Sibiř. Tohle je to pravé surové Rusko. Na nejnáročnější trase, kdy jsme jeli 870 kilometrů 18 hodin, jsme byli doslova mimo čas a prostor, jenom s přírodou. Přes 300 kilometrů jsme nespatřili lidské obydlí. Byli nejen mimo dosah mobilního telefonu, ale ani satelitní si nevěděl rady a marně hledal spojení s, jak se rádi chlubíme, civilizovaným světem. Je až škoda, že se do zdejší krajiny zařezává a nemilosrdně rozpíná nová dálnice - jeden svět spojí, ale ten druhý rozdělí.
Vybavoval jsem si lidi, které jsem v tom letu stihl potkat. Majitele klubu, který byl hrdý na to, že je Burjat a chlubil se svojí rodinou, dežurnou, která nikdy nebyla v Moskvě, a přitom by nejraději někam do světa, mladíka, který žije na severu Bajkalu a je si vědom krás tamního kraje, zatímco většina lidí z jeho okolí si toho váží překvapivě málo a raději zapíjejí svoji osamocenost. Jakoby si nevážili toho, že mají v přírodě to nejcennější, co lze mít. Ale jinak? Nevím, kde jsou Sibiřané.
Málokdy je spatříte u svých obydlí, ta jako by byla opuštěná. Dobytek se stará sám o sebe a chodí si kde chce. A tak nejčastěji člověk potká jednotlivce nebo skupinku, která z dalekého Vladivostoku veze zakryté auto do svého kraje, kde na něm vydělá okolo 1 000 dolarů. Někdo si přiveze jen auto pro sebe, někdo pár na přilepšenou a najdou se tací, co tuto trasu, tam a zpátky, jezdí každý týden. Vražedná obživa. A těžce vydělaný milión rublů ročně.
Potom člověk dorazí sem a najde vstřícné, milé a ochotné lidi, kteří si utrhli dnešní noc jen proto, aby vás pohostili. Typičtí Rusové s velkým srdcem. Ještě odpoledne se nevědělo, kde nás všech 28 přespí. A oni nás vzali pod svoji střechu. Co je tady drží? Jaký život tady vedou? Třeba paní domu na bázi stavbařů Taťjánu?
"Žijeme, žijeme si tady potichoučku," říká paní Taťána. Dále líčí, jak je v okolí málo práce - prakticky žádná - a doufá, že nová magistrála přinese větší prosperitu. Těší se na to, že bude hostit dělníky, vařit jim a starat se o ně. Po velkém městě netouží. To její dcera, až dokončí základní školu, se do města chystá, ale ona hodlá zůstat tady. Tady se Taťjána narodila a tady bude žít...
