Dakarský deník 17 - Dakarské brepty a omyly
O víkendu skončil v chilském Valparaisu 36. ročník Rallye Dakar. I tentokrát měl Radiožurnál přímo v konvoji svého reportéra. V uplynulých sedmnácti dnech jsme vám nabídli víc než čtyři hodiny informací, reportáží a zajímavostí z nejtěžší rallye světa. A při téhle porci pochopitelně vzniká i materiál, který se dá nazvat jednoduše Brepty. Téma posledního dílu Dakarského deníku Jana Říhy.
Klasickým problémem v návalu reportérského adrenalinu je zapomenuté křestní jméno. To dokáže respondenta vykolejit natolik, že vám odpoví typickou hláškou fotbalového hráče. „Vy máte vedle sebe kolegu. Štefan, viď Štefane? Štefana Svitka, který si také připravuje, stříhá, máte tady zvýrazňovače. To je opravdu jako ruční práce někde v mateřské školce.“
„No tak jako určitě.“
Někdy jste tak zvídaví, například na návštěvě obytného dakarského auta, že se zeptáte na věc, kterou váš protějšek prostě neví. „Martine, tady jsou další zásuvky, pod zásuvkami ještě nějaký spínač s diodami. Co to je?“
„Tak to nevím.“
„Takže spousta místa na dobíjení čehokoliv.“
To už se zachránit stejně nedalo. Podobně jako moment, kdy zpovídaný neví, jestli je den nebo noc a vy u toho neposloucháte jeho jméno. „Nejdřív, jak se jmenujete?“
„Daniel Kozlovský, dobrý večer, dobrý den.“
„Daniel?“
„Ano, Daniel.“
Dakarské reportáže vznikají bez jakéhokoli papíru s otázkami. Ve slabých chvilkách reportéra to pak může začínat takhle. „Jan Veselý v bikavu v Chilecitu vypadá unaveně, ale myslím, že docela spokojeně v tom. To je blbost. Jan Veselý, motorkář. Počkej, já si jenom utřídím, jak na to.“
„To je v pohodě, já taky nevím, co říct.“
Podmínky pro natáčení na Dakaru jsou různé. Třeba v chilské Calamě foukal velmi silný vítr. „Teď vám ulétla čepice, opatrně pro ni.“
A na závěr mutující reportér. A všimněte si, jak v závěrečném loučení ve svém jménu jakoby ještě štěkl. „Už je přede dveřmi, protože skončil ten předcházející. Pojede vlastně Vildman nebo nepojede?“
„Já to řeknu úplně natvrdo, nepojede.“
