Miroslav Táborský, laureát Ceny Alfréda Radoka za mužský herecký výkon roku za postavu Jindřicha v inscenaci Konec masopustu a nositel španělské Goyovy ceny, se k svému dnešnímu profesionálnímu postavení propracovával dlouho a ne vždy lehce. Začátky v amatérském divadle se protahovaly více, než by si sám přál, protože na divadelní fakultu byl přijat až na čtvrtý pokus. Mezitím vystudoval fyziku na pedagogické fakultě a v prvních ročnících DAMU pak bojoval - kromě jiného - i s přemírou racionálního myšlení, které je na jevišti někdy na závadu.
Na základě absolventských představení dostal angažmá v kladenském divadle, kde si hned v první sezoně zahrál několik velkých rolí. Po přechodu do Prahy ho ovšem čekalo období hubenější, které využil k tomu, aby svou nezměrnou pracovitost (o ambicích nemluvě) nasměroval k dalšímu rozšíření výrazových prostředků (například v mimických rolích ve Studiu Gag Borise Hybnera). V minulých sezonách jste ho kromě domovské scény mohli vidět také například v Divadle v Řeznické v inscenaci operety Lidožrouti podle J. N. Nestroye, ve Viole hrál se svou ženou Kateřinou pohádky podle Josefa Čapka Povídejme si, děti.
K první spolupráci s režisérkou Hanou Burešovou se dostal v roce 1992, kdy vytvořil roli Fausta v inscenaci Don Juan a Faust. Společná práce pak vedla přes Vraždu v katedrále, Školu základ života a Létavého lékaře k inscenacím v Dlouhé: Konec masopustu, Opice a ženich, Obrazy z Francouzské revoluce, Soudné sestry a zatím poslední Goldbergovské variace. Miroslav Táborský v současné době hraje velké role také v inscenacích hostujících režisérů - Martina Huby (Garderobiér, Král Lear na Pražském Hradě) a Janusze Klimszy (Hrdina západu). Často pracuje i ve filmu, kde dostává čím dál tím zajímavější nabídky, a natáčí i v zahraničí. Za výkon ve španělském filmu Dívka mých snů získal v roce 1999 Goyovu cenu v kategorii Objev roku. Podle vlastních slov je Miroslav Táborský extrovert na samé hranici možností, což mu spolu s výše zmíněnou pracovitostí nedovolí, aby si nechal pro sebe připomínky k práci všech složek podílejících se na vzniku inscenace. Častokrát už narazil, ale přesto nepřestává věřit, že divadlo jako týmová záležitost potřebuje maximální nasazení všech zúčastněných včetně techniky. A každé vydařené představení mu v této víře dává za pravdu.
Za postavu Jindřicha v inscenaci Konec masopustu získal Cenu Světa a divadla (předchůdce dnešní Ceny Alfréda Radoka) za nejlepší mužský herecký výkon roku 1997. Za postavu tlumočníka ve španělském filmu Dívka mých snů dostal prestižní Goyovu cenu.
Mojmír Mikulka
Svalnatý fešák, obdivovaný i obletovaný a nekomplikovaný. Se ženskými to vlastně příliš neumí. Je bývalý boxer, boxoval dobře, ale daleko to nedotáhl, protože neměl potřebnou rvavost. Jezdí s těžkým nákladním autem, po vlasti, ale i dále do světa. A má rád kočky, takže si rozumí s Malvínou, často chová na klíně její kocoury Hrabala a Párala celé hodiny.
