Rádio Retro Znovu89: Kupředu, zpátky ni krok…
...provolávalo se kdysi. Ale někdy je to docela zajímavé! K 25. výročí sametové revoluce jsme připravili osmadvacetihodinový výběr snímků z archivu Českého rozhlasu, kde leží tisíce minut a kilometrů nahrávek z dob komunistické totality.
Jsou to cenné dokumenty, které svědčí o propagandistické úloze sdělovacích prostředků. Je znich ale také slyšet, jak se za čtyři desetiletí budování socialismu proměňoval přístup rozhlasových tvůrců k některým tématům a k režimu. Někteří rozhlasáci někdy dokázali vnucený obsah obrátit ve prospěch posluchačů.
Zpátky do let 1948-1989 nás pozvou Klement Gottwald, Antonín Zápotocký, Zdeněk Nejedlý, Ludmila Pelikánová, Pavel Minařík, družstevníci a družstevnice, členové brigád socialistické práce, ale také herec Jaroslav Marvan, rozhlasový režisér Jiří Horčička, hokejista Ivan Hlinka nebo kosmonaut Vladimír Remek.
Při výběru nahrávek z nepřeberného množství projevů, zasedání, Rozhlasových novin a dalších zdrojů jsme se snažili sestavit pestrý obrázek rozhlasového programu dřívějších let. Věříme, že se v tom toku propagandy zaskví – podobně jako kdysi v běhu rozhlasové každodennosti – perly typu Chvilky v zákulisí s Karlem Högerem. Obklopen budováním a prací, o níž se mluvilo ponejvíce ve frázích, se tu najednou objevil přívětivý rozhovor s umělcem, populárním hercem a mluvilo se o filmování, divadle, rozhlasovém herectví. Podobných „oddychových“ momentů nabídne Rádio Retro Znovu89 více.
Mezi počiny rozhlasové propagandy z éry socialismu, nad nimiž téměř zůstává rozum stát, patři dvacetiminutová rádoby sci-fi, kde se v liduprázdné krajině setkává mimozemšťan s obyvatelem Československé socialistické republiky. Vedou spolu politologickou debatu o výhodách socialismu, které nepochybně a zcela přirozeně na Zemi zvítězí, až kapitalistické státy pochopí zaostalost svého nedemokratického zřízení.
Poslechneme si známou atletku kvitující s povděkem opakovanou kandidaturu Gustáva Husáka na funkci prezidenta ČSSSR v roce 1980. Ze stejné éry jsou dvě nahrávky připomínající, do jaké mezinárodní společnosti naši zemi komunisté přivedli: nejprve na letišti uvítáme Muammara Kaddáfího a poté vyslechneme záběry ze slavností večeře s delegací Zimbabwe vedené Robertem Mugabem.
Výběr dokumentů dokládajících – jemně řečeno specifickou - práci s informacemi uzavírají Rozhlasové noviny ze 17. listopadu 1989, dalo by se říci z posledního dne totality. Z tehdejších rozhlasových zpráv byste však na žádné převratné změny zdaleka neusuzovali.
Rádio Retro nepřinese jen vzpomínku na státníky a další osobnosti předlistopadového období. Mnohem výmluvněji, než to dovedou televizní či filmové záběry, prozrazují zvukové snímky, jak se budovatelské nadšení mění v rozčarování, později v naději. Potom je tu další silné angažmá, jen ve zcela opačném směru. A nakonec přichází normalizační apatie, kdy rozhlasoví reportéři už jen nezúčastněně odříkávají zažité fráze, ale vlastně je znát, že už nikdo nikomu a ničemu doopravdy „nefandí“.
V mnoha případech budeme s Naďou Hávovou při provázení programem Rádia Retro neustále posluchačům připomínat, že jakkoli je daný pořad může zaujmout, bavit, připadat jim atraktivní a poutavě natočený, je třeba mít na paměti, že to je právě to největší nebezpečí dobré propagandy. Je to nesmírně lesklé, červené, šťavnaté, ale zároveň otrávené jablko. A nic na tom nemění ani fakt, že nám ho podává jinak umělecky ceněný rozhlasový tvůrce.