Proč utíkají? Profily pěti afrických zemí, z nichž do EU přišlo nejvíce uprchlíků

Z Afriky přišlo do Evropské unie za poslední dva roky 357 tisíc žadatelů o azyl. Nejvíce jich pochází z Eritreje, Nigérie, Somálska, Mali a Gambie. Kdo a co je vyhání na životu nebezpečnou cestu?

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Afrika

Afrika | Foto: Jan Cibulka | Zdroj: Český rozhlas

Připadají nám stejné. Jejich obyvatelé také. Země subsaharské Afriky si Evropané spojují se sluncem pálícím do temene, exotickými zvířaty a zaprášenými cestami, bezstarostným i nebezpečným životem.

Je to hodně zjednodušená představa, černý kontinent se navíc rychle mění. Vzdělává se: zatímco v roce 1960 neumělo číst a psát 62 procent dospělých Afričanů, nyní je negramotných jen 38 procent jeho obyvatel (dvě třetiny tvoří ženy). Žije déle: v roce 1960 se tu lidé dočkali v průměru 41 let, teď asi šedesáti, což je ovšem v soutěži kontinentů stále nejhorší výsledek. Pro srovnání, v České republice je negramotných méně než jedno procento z dospělé populace a střední délka života tu nyní dosahuje 78 a půl roku.

Afrika se zvedá také ekonomicky, přesto jako kontinent zůstává hospodářsky daleko méně výkonná než zbytek světa. Zatímco česká ekonomika generuje podle posledních dostupných dat hrubý domácí produkt v hodnotě 29 900 dolarů na obyvatele a rok (jedná se o údaj přepočtený podle parity kupní síly), relativně nejbohatší z pěti vybraných států, Nigérie, vykazuje hospodářský výkon pětkrát menší. Nejchudší Somálsko má HDP na obyvatele ještě desetkrát menší než Nigérie.

Imigrační vlna

Od začátku roku 2013 do letošního července (dál zatím úřední evidence nesahá) požádalo v zemí Evropské unie o azyl 1,411 milionu lidí. Počítáme pouze nové žádosti o azyl, tedy uprchlíky, kteří se o něj ještě neucházeli v žádné jiné zemi unie. Nejvíce žadatelů o azyl přišlo ze Sýrie (264 tisíc), Afghánistánu (112 tisíc) a Kosova (111 tisíc), už na čtvrtém místě je Eritrea (65 tisíc žadatelů).

Ze všech afrických zemí tedy přišlo ve sledovaném období 357 840 žadatelů o azyl, z pěti sledovaných téměř 200 tisíc. Po Eritreji jich je nejvíc z Nigérie (40 tisíc), Somálska (40 tisíc), Mali (23 tisíc) a Gambie (20 tisíc). Další tisíce uprchlíků z černého kontinentu pravděpodobně najdeme v kategoriích „bez státního občanství“ (celkem skoro 30 tisíc lidí) a „občanství nezjištěno“ (19 tisíc lidí).

 

Zdroj dat: Eurostat

Podíváme-li se na časový vývoj (zobrazí se po najetí myší nad sloupečky v grafu), vidíme, že příliv uprchlíků ze jmenovaných afrických států vrcholil v první třetině letošního roku, v posledních dosud sečtených měsících je naopak vidět mírný pokles. Může být způsoben dvěma faktory: zpřísněním protiimigračních opatření a zpožděním statistiky, kterou některé členské státy kvůli enormnímu přílivu uprchlíků ještě nestačily zkompletovat.

Pro tento text jsme vybrali země, které poslaly do Evropské unie nejvíce uprchlíků, jde tedy o státy méně přátelské co do životní úrovně i míry svobody. A tyto státy se mezi sebou velmi liší. Gambie (sotva dva miliony obyvatel) a Eritrea (kolem šesti milionů) mají docela jiné problémy než Nigérie s bezmála 178 miliony lidí.

V Gambii a Eritreji vládnou paranoidní, kruté diktatury, Nigérii sužuje vysoká kriminalita, neschopnost státu vymáhat právo a napětí mezi muslimským severem a křesťanským jihem. Také Mali je etnicky i mentálně, byť ne nábožensky, rozděleno na dvě poloviny: na jihu žijí černošská etnika v neobvyklé harmonii, na severu o nezávislost bojují berberští Tuaregové. Somálsko jako stát existuje už jen v povědomí jeho obyvatel a rubrikách OSN.

Přesto lidé i v těchto státech dokážou být optimističtí. Nezapomenu na nadšení v očích malijského celníka na hranici se Senegalem, když jsem mu při své cestě v roce 2000 ukázal svůj pas a on našel Českou republiku v úředním seznamu států. Šlo o ohmatanou knihu, kterou ten muž schovával před domácím zvířectvem. Úřadoval z domova a hledání dalekých, do té doby neznámých zemí mu bylo zábavou. Na rozdíl od zkorumpovaných kolegů z jiných afrických zemí Čechy přivítal s opravdovým nadšením, přesto – nebo právě proto – že ještě před pěti minutami netušil, zda taková země vůbec existuje.

Gambie: Diktátorem najatí kouzelníci

Píše se rok 2009. Režimní milice obklíčily vesnici s více než tisícovkou obyvatel. Diktátorem najatí kouzelníci začali vyslýchat venkovany, téměř všechny ženy během svérázného vyšetřování znásilnili. Nemluvě o vynalézavém mučení, které nebyli schopni sledovat ani někteří milicionáři.

Stalo se v africké Gambii. A důvod? Teta diktátora Jahjá Džammího onemocněla a samozvaný léčitel, který v čele Gambie stojí už jedenadvacet roků, nabyl dojmu, že lidé z obklíčené obce nemoc jeho příbuzné způsobili. Prý prostřednictvím černé magie.

Razie na domnělé čarodějnické vesnice nejsou neobvyklé. „Obvykle jsme šli na dvě, někdy i tři vesnice během jediného dne. Milicionáři je nejprve neprodyšně obklíčili, aby z nich nikdo nemohl utéct. Pak se do vesnice vydali vládní léčitelé a odváděli údajné kouzelníky k výslechům,“ vzpomíná pro ostrovní list The Daily Telegraph zběhlý milicionář.

„Brali ženy i muže, staré i mladé. Pamatuju si, že v místnosti, kde mučení probíhalo, byly bílé dlaždice. Ty se ale ztrácely pod kalužemi krve. Někteří z mučených brzy zemřeli,“ dodává.

Víra v magii a existenci duchů zůstává na černém kontinentě silná. Při jiné cestě v Tanzanii jsem se marně ptal po adrese (jinak opravdu existujícího) svazu albínů, neboť tito jsou stále loveni a porcováni. Mnozí Afričané totiž věří v léčivé účinky jejich tkáně, a proto ji také jedí. Na ostrově Pemba jsem se dozvěděl o duchu znásilňujícím jak ženy, tak (místy i) muže. V Mali nám vyprávěli o kouzlu, které mága přenese do města, aby zde zakoupil západní léky a vyléčil nemocného.

Gambijský prezident Džammí je v tomto ohledu konzervativním Afričanem. Před osmi roky vyhlásil, že osobně vynalezl lék proti HIV, který je namíchán výhradně z bylin. Je prý ale nutné, aby pacient vysadil všechny ostatní léky. Nicméně, díky nevládním skupinám, zahraničním penězům a vlastně i toleranci vlády se podařilo snížit počet nakažených HIV mezi roky 2006 a 2008 takřka o polovinu.

Likvidace vesnic je ale také čistým aktem teroru, který má obyvatele země držet ve strachu a tedy i klidu. Gambii svírá kult osobnosti, její lídr - bývalý důstojník a pučista, který se zmocnil vlády v necelých třiceti letech - se netají tím, že ji chce vést ještě desítky let. Loutkový parlament muži, který se označuje za „služebníka lidu“, odsouhlasil doživotní měsíční rentu ve výši dvou tisíc dolarů, k tomu tři vozy s řidiči a palivem, dovolenou v zahraničí a houf poradců, byť v tomto případě jde vlastně o ochranku, služebnictvo a vykonavatele špinavé práce.

To vše v chudé a nevelké zemi, kde umí psát méně než polovina obyvatel. Kde zhruba 60 procent obyvatel musí denně vystačit s jediným dolarem. A kde 58 procent občanů (údaj z roku 2010) žije v několika málo městech, což vede k vytržení především mladých Afričanů z jejich přirozených komunit. Ještě v roce 1993 přitom 63 procent lidí sídlilo na venkově.

 

Zdroj dat: World Bank

Na ekonomickou mapu světa se Gambie propracovala díky turismu, přičemž hlavně bulvární žurnalisté přidávají lechtivou poznámku o vysokém počtu evropských (a severoamerických) žen středního věku, které sem míří za gambijskými mladíky. Zpráva organizace Human Rights Watch říká, že jedna z nejhorších mučíren - zvláštní vězení tajné policie – leží takřka na dohled od nejnavštěvovanějších gambijských pláží.

„Zákaz vstupu do EU stejně jako cílené sankce proti vládnoucí elitě by diktátora vážně poškodily,“ říká Corinne Dufkaová ze zmíněné organizace. Otázka je, zda k podobnému kroku najde starý kontinent vůli, což platí především pro Británii, která Gambii od 17. století kolonizovala.

Eritrea: Armáda jako otrokářský systém

Pokud jde o stav lidských práv a zvůli diktátora, bizarní Gambii jistě překoná Eritrea. Smutným specifikem země je takřka nekonečná vojenská služba, která oficiálně trvá pouhých osmnáct měsíců. Armáda, která je v zemi všemocná, fakticky stvořila nový otrokářský systém.

Muži, kteří zrovna neválčí nebo nestřílí do spoluobčanů, pracují v zemědělství či na stavbách. Torontský list The Globe and Mail tvrdí, že stovky vojenských otroků byly nuceny v centrální části země vystavět také důl, který si tu pořídil kanadský investor.

Ženy, které též musejí do armády, často končí jako služebné v domácnostech prominentů nebo jako sexuální otrokyně. „Nejsmutnější je, že dívky jsou systematicky pohlavně zneužívány, obvykle vysokými důstojníky. Jedna z žen mi vyprávěla, jak je důstojníci postavili do řady a prostě si vybírali vojačky na onu noc. Když některá otěhotněla, byla z armády propuštěna, ale doma ji jako svobodnou matku čekaly hanba a ponížení,“ napsala pro list britský The Guardian africká ochránkyně práv Khataza Gondweová.

Do armády může být povolán každý, komu není přes padesát let. Měsíční žold nikdy nepřevyšuje 30 dolarů, obvykle je mnohem nižší. Vojáci ovládají školství: každý, kdo chce chodit na lepší střední školu, o vysoké nemluvě, musí strávit roky v uniformě. Vojáci rutinně střílejí po uprchlících, protože s nimi jim utíká lidská síla.

Eritrea vůbec působí jako země z románů George Orwella. Její občané si v roce 1993 odhlasovali nezávislost na Etiopii a těšili se na svobodu i prosperitu. Isaias Afwerki, který proslul nošením sandálů a náklonností k učení Karla Marxe, uchopil moc… a už ji nepustil. V roce 1997 nechal vypracovat ústavu, ta ale zatím nevstoupila v platnost. Důvod? Vnější ohrožení. Paranoidní diktátor Afwerki, který se na rozdíl od gambijského kolegy před poddanými spíše skrývá, opravdu vedl několik zbytečných válek se sousedy.

 

 

Zdroj dat: World Bank, poslední dostupná data

Když se v roce 2001 lidé odvážili vyjít do ulic, režim nejtvrdším možným způsobem demonstrace potlačil. Ti politici, kteří se k protestům připojili, zmizeli. Mezi Eritrejci se vypráví, že nejhorší jsou vězení sestavená z kontejnerů, která jsou záměrně vystavena africkému slunci. Kdo se v nich opře či ulehne, vážně riskuje, že se mu ke kovu přilepí kůže.

V zoufalém stavu je rovněž eritrejská ekonomika, i ji totiž řídí armáda. Čtyři pětiny Eritrejců pracují v zemědělství. Dovážené zboží je několikrát dražší než u podobně chudých sousedů, což je dáno nenasytností, s jakou vojáci stanovují daň. Eritrejští diplomaté od krajanů v zahraničí vybírají cosi jako výpalné: kdo nezaplatí, ohrožuje příbuzné doma. Nepřekvapí, že k zahraničním oporám režimu patří Čína a Írán, tedy země, které stav občanských práv nezajímá.

Režim je do té míry totalitní, že se vyplatí falšovat jeho dokumenty. Uprchlík, který se takovým dokladem prokáže, má v zahraničí mnohem větší šanci na azyl než jako občan jiné africké země.

Mali: Rozdělená země

Ta zpráva zkraje září překvapila málokoho. Dva vojáci byli zastřeleni na kontrolním stanovišti u pouštního města Timbuktu. Tedy v africkém Mali, zemi, která dosud trpí občanskou válkou, řáděním islamistů i domácí uprchlickou vlnou. Jinými slovy, rozsáhlé oblasti jedné z nejchudších zemí planety se podle všeho nacházejí ve stavu bezvládí.

Samotné Timbuktu však letos zažilo i lepší chvíle. Místní stavitelé za peníze OSN zrekonstruovali čtrnáct ze šestnácti hrobek súfijských světců, které radikální islamisté během vlády nad regionem zničili. Proč? Místní mystická verze islámu je extremistům cizí jak vyzdvihováním učenců, tedy lidí, tak smířlivostí, kterou oni rozhodně netrpí. Ve starobylém centru islámské vzdělanosti proto extremisté v letech 2012 až 2013 zavedli veřejné popravy, ženy musely chodit oproti zdejšímu zvyku zcela zahalené.

Mali je totiž zemí muslimskou, ale také africkou. „Islám je jako voda. Přijímá barvu země, po které teče,“ nechal se slyšet jeden ze zdejších učenců. Když jsem v roce 2000 navštívil zdejší venkov, zjistil jsem mimo jiné, že v dobách menstruace musejí coby nečisté a tedy potenciálně nebezpečné odejít do zvláštní chýše nejen vyznavačky předislámských kultů, ale i muslimky. Ženy tu nosily tradiční pokrývky hlavy, šaty však jejich těla obepínaly často velmi těsně.

Extremisté se v Timbuktu chystali zničit také vzácné historické rukopisy, které nalezli ve zdejších knihovnách. S pomocí sympatizujících pašeráků se manuskripty podařilo dostat na jih země, do bezpečí. “Byly uloženy v odpovídajících podmínkách, jsou zachráněny, to mohu zaručit,“ dušoval se pro časopis Time poradce prezidentského paláce Mahmúd Zúbir. Svět se ale měl záhy dozvědět, že nenajde-li další finance, hrozí památkám nevyčíslitelné ceny zkáza, tentokrát kvůli špatnému uskladnění.

Situaci v Mali roku 2012 příhodně okomentoval Umar Daú, velvyslanec při OSN: „Obyvatelé naší země k sobě chovají nepřátelství, zemi hrozí rozpad na dvě části. Sever okupují tauregští separatisté a islámští radikálové. Stovky tisíc uprchlíků žijí v nepředstavitelně špatných podmínkách“.

Zdroj dat: National Geospatial-Intelligence Agency

Mali je od svého vzniku opravdu etnicky i mentálně rozděleno. Pouštní sever si nárokuje berberské etnikum Tuaregů, jih obývají černošská etnika, která formálně vládnou celému státu. Historicky to ale byli Tuaregové, kdo se vydával na jih lovit nynější spoluobčany, aby je posléze prodali do otroctví.

Mali je hospodářsky zaostalé, přehlížené bylo už v dobách francouzské kolonizace. Bezmála tři čtvrtiny obyvatel mají denně k dispozici nejvýše jeden dolar. Zřejmě až šestina z dvanácti milionů obyvatel země k přežití potřebuje potravinovou pomoc. Mali polyká poušť tempem 48 kilometrů ročně, i předtím tu bylo minimum obdělavatelné půdy - jen několik procent. Pouze 74 procent lidí ve městech a 61 procent venkovanů má přístup k nezávadné pitné vodě.

Pokud Malijci odcházejí do Evropy, míří obvykle do Francie, jejímž jazykem mnozí hovoří. Vazba mezi bývalou kolonií a metropolí funguje i opačně: byli to francouzští vojáci, kteří měli lví zásluhu na vytlačení islamistů na samotný sever země, byť se těchto bojů v roce 2013 zúčastnili také afričtí vojáci.

Somálsko: Zhroucený stát

Sedmadvacetiletá Fátima Mohamedová se letos stala podruhé v životě uprchlicí. Když jí bylo dvanáct, opustila válkou rozložené africké Somálsko a vydala se přes moře do arabského Jemenu. Tehdy vcelku bezpečného, i když notoricky chudého. Matka pěti dětí letos putovala zpět, neboť na jihu Arabského poloostrova se válčí – koalice arabských sunnitů bombarduje šíitské rebely. „Když jsem utíkala z boje, najednou jsem ucítila, že mi hoří šaty na noze. Nebyl ale čas je hasit, musela jsem dále,“ vysvětlovala Fátima zpravodaji úřadu OSN (UNHCR).

Cynik by řekl, že se Fátima vrtla z bláta do louže. Somálsko je typickým zhrouceným státem. Země se rozpadla na řadu regionů: některé víceméně fungují a jsou nezávislé či autonomní (Somaliland, Puntland), dalšími zmítá chaos. V Somálsku se zrodila islamistická milice Aš-Šabáb, jedna z nejtvrdších organizací svého druhu na světě, která neútočí jen doma, ale i v sousední Keni. Nešťastný kraj navíc zasáhlo v letech 2010 až 2012 stejně jako letos sucho. Hladem je teď vážně ohroženo na 240 tisíc Somálců.

Aby nebylo ran dosti, zemi v roce 2004 zasáhla cunami, která údajně při somálském pobřeží roznesla toxický odpad. Ten sem shazují specializované mafie využívající fakt, že somálské vody nehlídá žádná armáda.

Ostatně, s tím souvisí globálně nejznámější a v kraji už tradiční obor podnikání, totiž pirátství. To sice mezinárodní společenství nyní značně potlačilo, otázkou ale zůstává, na jak dlouho. „Pokud si brzy neseženu práci, pak jo, pak se vrátím zpátky k pirátství. To se prostě může stát,“ svěřil se zpravodaji BBC osmadvacetiletý nezaměstnaný učitel Daúd Alí Mohamed.

Zdá se pravděpodobné, že Daúd odpovídající job nesežene. Není divu, že Somálsko patří k nejchudším zemím vůbec. Podle odhadů - tvrdá data vypovídající o somálské realitě prakticky nelze získat - ekonomice stále dominuje zemědělství. Téměř 40 procent Somálců žije z peněz, které jim posílají příbuzní ze zahraničí. To činí celkem 1,3 miliardy dolarů ročně. Lze říci, že Somálci jsou ekonomickými imigranty v tom smyslu, že jejich schopnost uchytit se v cizině přímo zvyšuje šanci na přežití jejich příbuzných doma. Pravda ale je, že drtivá většina běženců opouští zemi bezprostředně kvůli válce, chaosu, teroristům, hladomoru a až naposledy kvůli penězům.

Reportér BBC také napsal, že jeho země v somálském Puntlandu spolufinancovala nové vězení. Jakkoli jde jinde o důležitou instituci, v chaotickém Somálsku může být klíč od vězení pekelnou zbraní. „Fakt, že tu vězení funguje, redukoval míru pirátství. Mladí lidé teď vidí, že jejich přátelé, kteří se provinili pirátstvím, opravdu sedí za mřížemi a navíc dlouho, hodně dlouho,“ tvrdí ale Abdír Džamá, který v kraji pracuje pro OSN.

Nigérie: Populační exploze

Časovaná bomba, či budoucí hospodářský gigant? Těžko odhadnout, jisté ale je, že se 178 miliony obyvatel je Nigérie nejlidnatější zemí Afriky. Má pětkrát více obyvatel než Eritrea, Gambie, Mali i Somálsko dohromady.

 

Zdroj dat: UN World Population Prospects

Nigérie je pátým největším světovým vývozcem ropy a příjmy z jejího prodeje kryjí na 14 procent příjmů této země. Její největší město Lagos zřejmě hostí až dvě desítky milionů lidí. Rok co rok pošle do světa davy svých občanů jako studenty, sportovce, imigranty nebo třeba pašeráky drog.

S Nigerijci se opravdu lze, podobně jako s Číňany či Američany, setkat v nejrůznějších koutech světa. Za prací migrovali dokonce i na Pobřeží Slonoviny, respektive Senegalu. Posvátný obdiv budí v asijských barech, kde se o nich traduje, že jde o pašeráky drog. Což je i docela možné.

Co se týče dění uvnitř Nigérie, největší pozornost poutají excesy islamistů z organizace Boko Haram, která operuje na opomíjeném severovýchodě země. Příběh dívky Asabe, který zaznamenal nigerijský Daily Times, je pro počínání radikálů typický. „Unesli mě z mé vesnice před šeti měsíci. Okamžitě nás odvezli do sousedního Kamerunu. Udělali ze mě sexuální otrokyni. Vypsali si na mě vlastně pořadník. Teď jsem těhotná a nevím, kdo je otec,“ vzpomíná Asabe.

Nigérie je navíc co do náboženství v zásadě rozdělena jedna ku jedné mezi muslimy žijícími na severu a křesťany z jihu. Napětí mezi oběma komunitami se zdá být trvalé, byť proměnlivé co do intenzity. Ještě před několika lety se v nábožensky smíšených městech povalovaly mrtvoly v prašných ulicích poté, co se jedna z komunit cítila ublížená.

Zdrojem trvalých rozmíšek je rovněž počínání nizozemsko-britské těžařské společnosti Royal Dutch Shell. Ta drží šedesát procent ropných polí a podle ekologů na jihu Nigérie vcelku bezostyšně ničila životní prostředí. Tedy dokud na místo nepřijeli aktivisté ze Západu.

Lidé z postiženého kmene Ogoni, kteří se s firmou pustili do střetu, byli buď drženi ve vězení po zjevně vykonstruovaných procesech, nebo byli - jako v roce 1995 - popraveni. V roce 2001 si Ogoniové za mřížemi stěžovali, že pijí vodu ze studny, ve které se rozkládají lidská těla. Sloužila totiž předtím jako masový hrob. V roce 2012 se Shell s pozůstalými po popravených aktivistech mimosoudně vyrovnal, rozhodně však odmítá, že by nesl za svého druhu justiční vraždu sebemenší odpovědnost.

Nigérie je pro svůj potenciál - ideální mix zdroje surovin a lidnatého odbytiště zboží - v hledáčku Číny, které se pustila do specifické kolonizace černého kontinentu. Přes 16 procent importu tak do Nigérie přichází právě z Číny, která (nejen) v Africe proslula tím, že se diktátorů neptá na mizející vesnice či kmeny, o stavu lidských práv nemluvě.

Nigérie má i klidné kouty, jako celek ji ale zřetelně sužuje nezaměstnanost, chudoba a s tím související vysoká kriminalita. Právě nízká vymahatelnost práva, korupce a zločinnost vyhání Nigerijce za hranice. Podle posledních údajů tvoří jejich diasporu v Evropě přes dvě stě tisíc lidí. Žijí v Británii a Itálii, ale také v Německu a Irsku. Do těchto zemí také nejčastěji míří noví běženci, kteří jsou často řazeni do politiky tak oblíbené i stěží vykladatelné přihrádky „ekonomičtí“.

Záblesky naděje?

Není náhoda, že všech pět vybraných zemí pravidelně boduje v žebříčcích nejméně laskavých států Afriky i světa. Loňská zpráva Amnesty International si všímá bizarní gambijské diktatury i somálského hladu a řádění radikálních milicí. Co se Nigérie týče, poukazuje na brutalitu islamistů stejně jako armády. V Mali ochránci lidských práv zaznamenali vnitřní konflikt mezi severem a jihem, který přináší stále znovu nestabilitu a chudobu.

Eritrea je unikátní nekonečnou vojenskou službou do té míry, že se probojovala do zpráv aktivistů a její pas znamená pro uprchlíky v Evropě velkou šanci na získání azylu. Proto se s jejich falzifikáty v Africe čile obchoduje, podobně jako s pasy Sýrie, jejíž obyvatelé jsou - všeobecně a právem - považováni za oběť brutální občanské války. Somálsko se do zprávy propracovalo hlavně mírou násilí, které jednotliví hráči uplatňují na civilistech. Ať už jde o islamistické milice, nebo jejich soupeře.

Afrika zůstává hospodářsky nejzaostalejším kontinentem (nepočítáme-li Antarktidu), přitom je po Asii druhým nejlidnatějším. Jistě bude i nadále produkovat uprchlíky, které budou evropští politici označovat za ekonomické, byť fakta uvedená v tomto textu takové označení značně relativizují. Běženci ze subsaharské Afriky míří v první řadě do šťastnějších zemí kontinentu. Pokud se rozhodnou pro delší pouť, jejich cílem je hlavně Evropa, někdy ale i Izrael, a dokonce bohaté arabské země. Objevily se zprávy, podle kterých míří Afričané (hlavně Nigerijci) za obživou -zprvu jako studenti a podnikatelé - až do Číny.

Bylo by nejen předsudečné, ale i nesprávné lámat nad celým černým kontinentem hůl. Naopak: již v roce 2005 se dvacet afrických zemí dostalo do žebříku padesáti států s nejrychleji rostoucím hospodářstvím. Za příklad bývá dávána Rwanda, země postižená genocidním střetem Hutuů a Tutsiů z roku 1994 i předchozími občanskými válkami. Rwanda vykazuje od roku 2006 zhruba osmiprocentní růst. Pravda, úspěch je dán nesmlouvavou, ba diktátorskou formou vlády, kterou uplatňuje prezident Paul Kagame. Má ale tendenci vykořenit korupci a potlačit etnické rozbroje. Dokáže proto investovat peníze z mezinárodní rozvojové pomoci způsobem, který přináší rychlé a hlavně viditelné výsledky. Tím uspokojuje i láká dárce, kteří se pak doma mohou prokázat úspěchem.

Co se demokracie týče, kupříkladu list The Guardian považuije za jediný plně demokratický africký stát ostrov Mauritius, který je turistickým rájem sázejícím na zvláštní vztahy s Jižní Afrikou, Evropu a Indií. Jakkoli se v 90. letech minulého století, tedy po rozpadu Sovětského svazu a konci jeho africké politiky, dostala demokracie i na černém kontinentě do módy, výsledky tohoto snažení jsou nejednoznačné. Není nezvyklé, že se nová garnitura dostane k moci v řádných volbách, ty pak ale buď už nezopakuje, nebo je výrazně ovlivňuje ve vlastní propěch.

Marcel Šulek, Petr Kočí, Jan Cibulka, Pavel Novotný - Česká televize Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme